Miluji psaní příběhů a miluji 1D, tady bych to příležitostně ráda spojila dohromady. Jsi-li hater, můžeš záložku klidně zavřít, tady Ti pšenka nepokvete =P Díky všem, kteří sem zavítají a nějakou chvíli pobudou!
Trailer k blogovému románu "I wanna be with you"

I wanna be with you /107.+108.díl/

10. března 2015 v 13:41 | P. |  I wanna be with you
Krásné prosluněné odpoledne! Ač vím, že čtenářů zůstalo minimum, kdysi jsem slíbila, že tuhle svou milovanou povídku dotáhnu do konce, a já jsem zvyklá své sliby plnit ;o) Omlouvám se za ty průtahy, ale vězte, nedělám to schválně. Chodím na vysokou, do toho každou chvíli běhám po doktorech, takže času ke psaní není tolik, kolik bych si přála. Promiňte, prosím. Sama mám navíc IWBWY tolik ráda, že se mi ani nechce se s ním rozloučit. Což je možná důvod, proč Múza odjela už po Vánocích na dovolenou a zatím se nehodlala vrátit =D Podvědomí jí zaplatilo letenky na Mallorcu…
Doufám, že alespoň pár z vás se k povídce vrátí, moc by to pro mě znamenalo.
KRÁSNÉ POČTENÍ!
"Celý článek"


107.DÍL
"Proč jsem vlastně tady?" odhodlala jsem se konečně prolomit ticho. Kráčely jsme už nějakou dobu a Amelia vůbec nepromluvila. S rukama spojenýma za zády mířila vpřed, vstříc stále jasnějšímu světlu, a zadumaně si kousala spodní ret.
"Amelio, prosím," omotala jsem jí prsty kolem paže. Byla tak nucena zastavit. "Prosím," zopakovala jsem, "nic nechápu. Louis teď leží v hotelu v horečkách a upřímně," uchechtla jsem se, "jsem na pokraji sil. Dávno už nepřemýšlím, co bude či jak se z celé této nesmyslné situace vykroutím. Snažím se jen dennodenně fungovat."
Během mého monologu se jí ve tváři nehnul jediný sval, nedala najevo žádnou emoci. Jen mě pozorně sledovala, v hlubinách jejích šedých očí se zračily hluboké obavy. Hledala jsem v nich naději, ale nenašla jsem tam ani špetku.
Povzdechla si, odvrátila se ode mě a opět vykročila. Mířila kupředu, do ztracena, jako by se v něm skrývaly odpovědi na všechny otázky.
"Správci osudu jsou značně znepokojeni," začala neutrálním tónem. "Tvůj život se od doby, kdy nad tebou ztratili moc, vyvíjí úplně jiným směrem, než jak ti cestu naplánovali. Ačkoli naplánovali asi není tím správným výrazem. Jejich úkolem vždycky bylo tě jen popostrčit správným směrem," úkosem na mě pohlédla a zamrkala, jako by vycítila, že mi všechny ty věci mezi nebem a zemí nahánějí hrůzu.
"A tohle mě mělo uklidnit?" opáčila jsem poněkud kousavě.
"Trochu?" odpověděla, na konec přidala nenápadný otazník. "Zkrátka se ti tu snažím říct, že se teď nemůžeš spolehnout na nikoho jiného než na sebe."
"To vím dávno. Damien mi pověděl prakticky to samé."
Zarazila se. "Aha, to mi nějak ušlo."
"Ušlo?" Ani jsem se překvapení nesnažila maskovat. "Vždyť ti nahoře musí vědět o každém jeho kroku, ne?"
"Dřív to tak bylo, ale vlivem posledních událostí už jej nedokážou neustále kontrolovat. Nařídili mu, aby si od tebe udržoval nějaký odstup, nicméně neposlechl. Dal průchod své individualitě, stala ses pro něj něčím víc než jen další svěřenkyní. Před tebou už dohlížel na několik lidí, nicméně na nikom mu tolik nezáleželo. Chová se... Skoro lidsky."
Jako by se můj příběh málo zamotal. Uzlů s každou vteřinou přibývalo, samé nové, žádný rozpletený.
"Co ti všechno řekl?"
"Vlastně to samé co vy," pokrčila jsem rameny.
"No," mlaskla, téma "Damien" zřejmě odsouvajíc na dobu neurčitou, "ať už je to jakkoli, nikdo vlastně momentálně netuší, jak tvá situace dopadne. Jsi autorkou vlastního příběhu, píšeš si jej sama. Neexistují pro tebe zkratky ani výjimky. Musím říct, že mě to znepokojuje," povzdechla si a zahleděla se do dáli. Vnímala něco mimo náš společně trávený okamžik. "Ještě se nestalo, aby někdo tak moc sešel z osudové cesty."
"Damien říkal," vydolovala jsem ze své paměti jeden z našich rozhovorů, "že nad Správci existuje ještě vyšší entita. Prý možná právě ona může za vše, co se mi nyní děje. Často nezasahuje, ale občas se do něčeho vloží."
Amelia si zadumaně mnula bradu. Barevné rukávy jejích šatů vlály v jemném vánku, ačkoli já jej nevnímala.
Trvalo věčnost, než opět promluvila. "To je dost možné. Jsem si jista, že to napadlo i Správce, ale pochopitelně se o tom nešíří. To oni dostali pověření, aby se postarali o tvůj osud. Nemůžou nahlas přiznat selhání."
Zamyslela jsem se. Na tom ROZHODNĚ něco bylo...
"Tak vy jste se s Louim vzali?"
Opět jsem sebou slabě trhla. Můj nervový systém asi vzdal další obranu, vyvěsil bílou vlajku a rozhodně mi nehodlal pomáhat s přetvařování. "Ehm... Copak se to snad dá brát vážně? Nestalo se to v realitě..."
Amelia se vědoucně pousmála, dokonce lehce pozvedla obočí. "A jak víš, že ne? Hm? Nepřemýšlelas někdy o naší existenci jako celku? Nemůže existovat ještě další svět, který nemůžeme vidět?"
Její slova mi přišla poněkud... absurdní. "Nezlobte se, ale svět duchů s tímhle asi nemá moc společného..."
Zvrátila hlavu a rozesmála se. Cítila jsem se trochu dotčeně. Jako hlupák.
"Omlouvám se," položila mi konejšivě ruku na rameno. Měla mě přečtenou, jen co je pravda. "Svět duchů ne. Svět duší!"
Neměla jsem nejmenší potuchy, o čem mluví. A ona to věděla. "Víš, každý člověk má duši. A ta není pevně svázána s naší tělesnou schránkou. A občas se duše prostě vydá na pouť. Buď do našeho světa, nebo za závoj, který většina lidí nevnímá."
"Jsou to případy těch, co tvrdí, že na sebe například při operaci pohlíželi seshora?"
Přikývla.
"Páni..."
"Já vím," kývla hlavou, "moc informací."
"Takže," snažila jsem se to pochopit, "moje a Louiho duše se prostě... setkaly mimo tenhle svět?" Na první poslech mi to přišlo přitažené za vlasy.
"Já vím, že je těžké něčemu podobnému uvěřit. Ale po všem, čím už sis prošla, je to přece jen kapka v moři."
To sedlo.
"Jste propojeni osudem. A to není něco, co se dá ignorovat."
Nevesele jsem se uchehtla. "Osudu neutečeš..."
"Přesně tak."
Další ticho. Každá taková odmlka mi způsobovala svíravý pocit na hrudi, vteřinu od vteřiny horší.
"Chceš vědět, co se dnes doopravdy stalo?"
Dychtivě jsem přikývla. O nic jiného jsem v tom momentě nestála!

108.DÍL
Zhluboka se nadechla. Do vyprávění se právě nehrnula, ale zřejmě tušila, že mi vysvětlení dluží.
"Třebaže si to naplno neuvědomuješ, tvá duše netouží po ničem jiném než být s Louim. A stejně tak i on neustále myslí na tebe. Od té doby, kdy jste se poprvé setkali na úpatí toho kopce."
Dobře jsem se pamatovala. Tehdy má existence opět přehodila výhybku a vydala se jiným směrem.
"A jak se to vlastně tehdy seběhlo?" Otevírala se přede mnou šance zjistit něco víc o své situaci, nesměla jsem ji promarnit. "Jak jsem se tam ocitla?"
"Funguje to na podobném principu, jako když ses tehdy přenesla domů a viděla mamku s Eleanor."
"Aha," sklopila jsem pohled k zemi, "a tomu Správci nemůžou zabránit?"
"Mohli by, ale už tehdy nad tebou začali ztrácet moc. Neptej se, jak se to stalo, nikdo ti nedá uspokojivé vysvětlení. Lidská láska totiž do plánů Správců moc nezapadá. Tedy, ne jako taková."
Už na začátku jsem se do jejího vysvětlování zamotala, mozek si nedokázal utřídit informace, a já tudíž nepobrala nic z toho, co se mi o lásce snažila říct.
"Pojď, posadíme se," vzala mě náhle naléhavě za paži.
Na roztřesených kolenou jsem nejistě sledovala ženu, která mi nejspíš v příštích několika vteřinách opět trochu překope život.
Klesla na bílou lavici, která se u nás prostě objevila, a poklepáním naznačila, abych zaujala místo vedle ní.
"Spravovat osud je jedna věc," začala obřadně, "ale hrát si s láskou zase jiná. Tento cit je starý jak lidstvo samo. "Miluj bližního svého," píše se v bibli. Nejsou to jen planá slova. Láska klíčí v samotném člověku. Je to stejnou měrou cit fyzický i psychický. Obě složky musí spolupracovat, aby se do sebe dva zamilovali. Správci ovlivňují osud, ale nad lidmi mají omezenou moc. Můžou ti do života vložit překážky, ale mysl je jen a pouze tvá."
Chvíli jsem přemýšlela. "Znamená to," nadechla jsem se, aniž bych se namáhala zvednout zrak, jenž jsem po celou dobu jejího monologu upírala ke svým rukám, sepjatým v klíně, "že Louis nemá nařízeno, aby ke mně... něco cítil?"
"Jistě že ne!" zasmála se. "To se nařídit ani nedá. Správci můžou jen propojit vaše cesty, svést vás dohromady a udržet vás při sobě, no zda mezi vámi vyklíčí něco víc, už na nich nezáleží."
Ničemu z toho jsem nechtěla věřit. Znělo to... absurdně. Má racionální část, ta přeživší, protestovala a křičela, jaký je to všechno nesmysl, nicméně reálné zážitky, již jsem měla za sebou, hovořily o opaku. Realitu přepsat nemůžu, byť bych se snažila sebevíc.
"Z toho, co už mi bylo řečeno," promluvila jsem po hodné době ticha, "jsem usoudila, že slova "Jste propojeni osudem" znamenají něco definitivního. Něco dávno naplánovaného, co zahrnuje i případné... zamilování." Bolelo o tom takhle mluvit, ale musela jsem se držet věcné stránky tématu.
"Kdepak, holčičko," poplácala mě neobratně po ruce. Asi tak docela nevěděla, jak mé obavy jednou pro vždy zaplašit. "Propojeni můžete být mnoha způsoby, ale láska se skutečně naplánovat nedá. Copak by jinak existovala nešťastná, silná platonická pobláznění?"
"Když jsme u toho," pousmála jsem se, "Louis byl mým platonickým poblázněním, což asi víte..."
Přikývla. "Původní plán zněl jinak, měla ses s Louim seznámit už v patnácti, bohužel v té době se teprve vybíral tvůj strážný anděl, takže byla neodpustitelná chyba, žes skončila v nemocnici. Ale vidíš?" zvedla ukazováček. "Jediný krok mimo dokáže zpřeházet celou existenci."
Kousala jsem se zaujatě do rtu, snažíc se pochopit nové skutečnosti, jež se přede mnou vynořovaly.
"Nejlepší asi bude," povzdechla si nakonec, "když nad tím přestaneš tolik dumat."
Vyděšeně jsem k ní vzhlédla.
"Neboj!" zasmála se. "A konečně si uvědom, že ne všechno se dá vyřešit rozumem."
"Takže," rozhodla jsem se to shrnout, abychom se k něčemu dostaly, "Správci osudu prostě svedou dva lidi dohromady a pak sledují, jak se vyvrbí jejich city."
Souhlasně pokývala hlavou. "Pokud jim po dlouhém zkoumání a úvaze dojde, že ten pár před sebou má šťastnou budoucnost, můžou jim pomoci. Jestliže však dojdou k opačnému závěru, začnou jim, jak se lidově říká, házet klacky pod nohy. Správci můžou zasahovat ve spoustě věcí, ale jde-li o tohle," položila si dlaň na hruď v místech, kde se nacházel onen zrádný tlukoucí orgán, "jsou bezmocní."
Asi jsem to vše začínala pomalu chápat, ačkoli mi z toho šla hlava kolem. "Takže to není tak jednoduché. Zvládnou zamotávat osudy lidí, kteří si své životy už tak komplikují sami. Láskou."
Takže... Správci nás svedli dohromady, protože znát se bylo naším osudem. Nikoli zamilovat se, jen... stát jeden druhému po boku.
"Samozřejmě mají ti nahoře," ušklíbla se, "své favority, co se tvoření párů týče. Neměli by, ovšem... To je jedno. A ty a Louis jste právě jedním z takových favoritů."
"Tak proč mou situaci komplikovali?" vyhrkla jsem útočně. "Co ty dvě nehody? A Niallovo prozření?" Opět se mě zmocňoval vztek. Copak jsem nějaká figurka na šachovnici? "To trochu odporuje všemu, co jste mi právě pověděla!"
Povzdechla si. "Tobě je vážně těžké něco vysvětlovat."
Nenechala jsem se zlákat ke změně tématu. S rukama bojovně založenýma na prsou jsem ji probodávala ostrým pohledem a vyčkávala.
"Jejich nehodu jsem ti už kdysi objasnila a odmítám se k ní vracet," odpověděla vyhýbavě. Matně jsem si pamatovala na slova o "osudu", na něž jsem pomalu začínala být alergická. "A jde-li o věc s Niallem… I ona má logické vysvětlení. Tehdy nad tebou Správci už neměli tak velkou moc jako na začátku, a jelikož je starosti ohledně toho zaměstnaly víc, než bylo zdrávo, ztratili kontrolu i nad Niallovým chováním a věci se zkrátka vyvinuly, jak neměly… A protože centrem všeho zůstáváš ty, neměli šanci to napravit."
Z jejího pohledu jednoduché vysvětlení, já se s ním však tak snadno nespokojila. Tušila jsem, že mi neříká všechno, ale už jsem neměla dost sil k tomu, abych z ní páčila další podrobnosti. Naoko smířlivě jsem tudíž potřásla hlavou. "Povíte mi teď, co se stalo dnes odpoledne? Myslím, co se skutečně stalo? Proč Lou nyní leží na hotelu v horečkách?"
Natáhla ke mně paži a svou dlaní přikryla hřbet mé ruky. Cítila jsem konejšivé teplo, příjemné vibrování. "Vaše duše se setkaly na místě, kam je to táhne už po staletí. Pat a Lance," zvedla ukazováček, "o nichž jsem ti psala v dopise na rozloučenou, se přesně na místě starého kostelíku před dlouhými lety vzali. Dítě, uvědomuješ si, že to byly vaše duše?"
Nasucho jsem polkla.
"Duše se rodí znovu a znovu jako tabula rasa, nepopsaný list, ale veškeré vzpomínky se smazat nedají. Ačkoli bývají se vznikem nového života zadupané hluboko do podvědomí."
"Takže my se už kdysi setkali," špitla jsem.
"Ano," přikývla. "A ne jednou. Jen si na to nevzpomínáte."
"Amelie," upřela jsem na ni skelný pohled, "musím zpátky za Louim…"
"Zadrž, holčičko," zavrtěla hlavou. "Je tu ještě jedna věc, jíž bych ti chtěla ukázat. Neboj, Louis nyní tvrdě spí, nic se mu nestane, přísahám."
"Dobrá," vydechla jsem. Jednou se ta pavučina začala rozplétat, musím nabízené šance využít!
* * * *
* * * *

♫♪ Ať už jste dvě nebo tři, co u povídky zůstávají, DĚKUJU VÁM! Za všechno. Za tu podporu, trpělivost. Není to se mnou lehké, vím =D Do konce zůstává už jen pár dílů, brzy e s příběhem Louiho a Petry rozloučíme. Já osobně jsem s příběhem strávila krásné chvíle a neskutečně jsem si jej při psaní zamilovala. Můžu jen doufat, že u vás je to stejné… Jste skvělé, nikdy si nenechte namluvit nic jiného. Love you! ♪♫
>>Prosíííím, necháte mi komentář?? =)<<
PS: Kdybyste mě chtěly nějak kontaktovat, nebojte, nekoušu a moc ráda si s vámi všemi popovídám! =)
ASK (kdybyste chtěly anonymně =D)
 


Anketa

10.3.2015: Zjišťuji stav čtenářů =) Jestliže mezi ně stále ještě patříš, klikneš? Děkuji!!! ♥

#click&click#

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama