Miluji psaní příběhů a miluji 1D, tady bych to příležitostně ráda spojila dohromady. Jsi-li hater, můžeš záložku klidně zavřít, tady Ti pšenka nepokvete =P Díky všem, kteří sem zavítají a nějakou chvíli pobudou!
Trailer k blogovému románu "I wanna be with you"

I wanna be with you /106.díl/

10. ledna 2015 v 14:59 | P. |  I wanna be with you
Krásné sobotní odpoledne! Ze všeho nejdřív bych se chtěla omluvit za skoro měsíční prodlevu. Nebojte, nezapomněla jsem ani na vás, ani na povídku. Ale před svátky mi kompletně odešel notebook, v němž jsem měla vše, a přes tablet se mi k doméně blog.cz připojovat nechtělo. Takže jsem se rozhodla počkat, až se problém vyřeší, pevně doufám, že mi prominete a alespoň pár z vás se k povídce vrátí =)
Už mám v hlavě jasně načrtnutý konec, takže doufám, že po zkouškovém příběh konečně dopracuji nejen ve své mysli, ale i definitivně ve wordu. Přiznám, bude se mi stýskat. IWBWY je pro mě pohádkou, fantazií, k níž utíkám, kdykoli je realita až příliš nesnesitelná. Můžu jen doufat, že třeba děláte pomocí tohoto románu to samé
Přeji vám KRÁSNÉ POČTENÍ!


Všechny tělesné funkce zahájily stávku.
"Cože?" Na nic dalšího jsem se nezmohla. Říct, že mě jeho slova, plynoucí z deliria, vyděsila, by zdaleka nevystihovalo pocit, jenž mnou prostoupil. Pokoj naplnil chlad a nepříjemný pach napjatého očekávání.
Nevšiml si vyděšeného výrazu v mém obličeji. "Jsi Petra... Ta, na kterou jsem v posledních dnech tak často myslel."
"Lou, blouzníš," našla jsem konečně svůj hlas. Vyměnila jsem obklady a vnímala, kterak do sebe mokrá látka nasává jeho horkost. "Máš teplotu, něco se ti zdá." Na konec jsem přidala konejšivý úsměv, ačkoli jsem se do něj musela vysloveně nutit.
"Nezdá," odporoval vehementně. "Tvůj úsměv bych nezapomněl."
Pevně jsem sevřela čelist.
"A ty upřímné zelené oči," natáhl dlaň a rozpálenými prsty mi přejel po lícní kosti. "Vypadáš přesně jako v mých snech."
Chtěla jsem křičet. Na hrudi mi seděla nesnesitelná tíha, která jen čekala, až se dostane ven, z koutků očí se tlačily slzy. Je to možné? Je možné, že by mě viděl? Mé skutečné já? A proč? Mohlo za to jen blouznění způsobené horečkou?
"Pověz mi o sobě něco, prosím," žadonil. Cítila jsem z jeho hlasu skutečnou naléhavost, touhu po poznání. "Nic o tobě nevím."
"Co bys chtěl vědět?" Můj hlas se pořád neskutečně chvěl.
"Všechno," vydechl prostě. "Odkud jsi, co máš ráda..." Levou ruku si zvedl před obličej a pozorně se zahleděl na stříbrný kroužek, jenž mu objímal prsteníček. "Byl to sen? Nebo skutečnost a tohle se mi nyní opravdu zdá?"
"Já nevím," sklopila jsem poraženě zrak.
"Vyprávěj mi o sobě, než mi zase zmizíš. Jako v tom lese..."
Vzhlédla jsem k němu a bojovala se stravující bolestí, která mnou prostupovala.
"Prosím..."
Tehdy mi na ramena opět usedla tíha celého světa. Vnímala jsem své naříkající tělo naprosto jasně, jasněji, než kdy předtím, a uvědomovala si, že bych mu pravděpodobně nebyla nikdy schopná říct "NE". Nikdy, snad ani závisel-li by na tom můj život.
"Dobře," vydechla jsem. "Povím ti o sobě."
Následující hodinu jsem ze sebe sypala jednu příhodu za druhou. Ležela jsem v posteli opřená o polštáře, Louiho hlava mi spočívala v klíně. Vískala jsem jej ve vlasech a popisovala mu svůj domov, rodinu, přátele, vyprávěla mu o Bruníkovi a našich dlouhých procházkách. Svěřila jsem mu snad všechno. Své obavy, starosti, zkušenosti se šikanou. Celé mé nitro se mu otevřelo tak, jak to zvládlo doposud jen s těmi nejbližšími.
Což jsem brala jako znamení.
On se jedním z mých nejbližších stal.
Když jsem po dlouhé době pohlédla dolů, spal. Na čele už se mu neperlil pot, řasy se nechvěly. Pokojně oddechoval, jako by se celé drama odehrálo pouze v mé zmatené mysli. Jediný důkaz představoval štos vlhkých ručníků, které se povalovaly na podlaze.
Políbila jsem jej na tvář, trochu si za sebou upravila polštáře a zvrátila hlavu. Ne právě nejpohodlnější poloha, ovšem byla jsem ochotna trochu bolesti za krkem snést. Neopustím Louiho.
"Petro!"
Mlhavě jsem si uvědomovala, že mě z dálky někdo volá.
"Petro!"
Ženský hlas.
"Musíš otevřít oči..."
Následovala jsem pokynů a s velkou námahou rozlepila víčka. Ihned jsem však svého rozhodnutí zalitovala. Obklopovalo mě totiž ostré světlo, bílá, všude byla bílá. Nerozpoznala jsem, kde končí strop a začíná postranní stěna.
Na loktech jsem se vytáhla do polosedu a zamrkala, můj citlivý zrak rozostřen slzami, jimiž se snažil trochu chránit.
Stiskla jsem si kořen nosu a zhluboka se nadechla.
Má ruka...
Odtáhla jsem si ji od obličeje a nevěřícně sledovala své prsty s nenápadným šperkem ve formě oblíbeného minerálního kamene-amethystu, krátké nehty zapilované do obloučku a pár jizev, které mi zůstaly po akčním dětství stráveném na vesnici.
Jsem to vážně já?
"Ano, jsi," odpověděl mi ten samý ženský hlas, jenž mě nabádal k probuzení. Znala jsem jej...
"Amelio? Jste to vy?"
Vystoupila ze světla, zhmotnila se odnikud. Stejná jako v mých vzpomínkách. Ty samé bystré oči, skrývající chytrou mysl, konejšivý úsměv a červený šátek na hlavě.
"Další sen?" šeptla jsem nešťastně. Nezbyla ve mně ani troška vůle k boji.
"Něco takového," obdařila mě jakýmsi polovičatým úsměvem a nabídla mi ruku.
S vděkem jsem ji přijala. Začala se mi totiž motat hlava, tělu se poloha na zádech v místě plném bělavého světla zřejmě příliš nezamlouvala.
Rázně jsem odmítala, že bych snad měla strach. Srdce sice pádilo jako splašený kůň a konečky prstů jsem měla ledové, ztuhlé, nicméně jsem si stále hrála na hrdinku. Vždyť... Co jiného jsem měla dělat? Vzdát to? Jistě, ještě nedávno jsem nad tím chvíli uvažovala, ale plány se mění. Nehodlala jsem vyvěsit bílý prapor. Už kvůli Louimu.
* * * *
* * * *
Autor: PETRA
Musím vám na začátek poděkovat za trpělivost. Příběh píši už dlouho a nesmírně si vážím každé z vás, která se k němu ještě vrací =) To je pro mě tou největší odměnou. Nedělám to schválně, ale ve dvaadvaceti a na vysoké zkrátka nemám tolik času, kolik bych chtěla, do toho zlobí zdraví a občas mám hlavu jak pátrací balon. Tímto se tedy za průtahy velmi omlouvám… Mám vás moc ráda! Díky za uplynulou podporu a spoustu krásných přátelství, které jsem díky 1D a svým příběhům mohla navázat… Ať máte báječný rok 2015!! ♥
* * * * * * * *

VZKAZ PRO ŠTĚPÁNKU, KTERÁ MI U POSLEDNÍHO DÍLU ZANECHALA DLOUHÝ KOMENTÁŘ (promiň, nešla mi na uvedený e-mail odeslat odpověď, 3x se mi vrátila, tak pokud to čteš, tady reaguji =))
→ V první řadě velmi děkuji nejen za samotnou reakci, ale i za fakt, že sis našla "chvilku" a povídku celou přečetla, vím, kolik Ti to muselo zabrat času, čehož si pokaždé velmi vážím.
A za další. Neboj, nemyslím si, že bys byla někým, kdo si na mně chtěl "smlsnout", naopak. Každá kritika, správně podaná, posune člověka dál =) A já se pokusím dávat na Tvé rady pozor.
Upřímně, píšu tak, jak to cítím, mám za sebou i kurz tvůrčího psaní v rámci studia na VŠ (pedagogická fakulta, obor čeština), ten mi dal též hodně. Snažím se zdokonalovat, vtáhnout lidi do děje tak, jak to dělají mí oblíbení autoři. Je možné, že občas slovními obraty a popisem trochu "přehlcuji", jak jsi to nazvala, ale sama si toho nejsem vědoma. Kupříkladu já miluji podobná spojení u "srdcových" spisovatelů, zkrátka, každý máme jiný vkus i co se literatury týče =D Jen se snažím, aby děj nebyl fádní, nudný a bez nápadu. Tudíž děkuji za upozornění =) Budu na to myslet… =)
A jde-li o spojení "můj společník", vím, že asi není úplně adekvátní, ale snažím se ho používat pouze v nutných případech, ačkoli to tak nemusí vypadat =D Koneckonců, každý bude na různé příběhy pohlížet jinak, Tobě se třeba líbil, ale jiný člověk by se jistě neprokousal ani polovinou =) Děkuji za vše, podněty, rady, zkrátka celý vzkaz, který jsi na blogu zanechala. Celý příběh snad nemůže víc vycházet ze mě, začala jsem jej psát v ne právě lehkém životním období a pomohl mi se z určitých věcí vypovídat. Dá se říct: I wanna be with you=>já... =) Obrovská srdcovka. Asi se to už nikdy nezmění.
Ještě jednou Ti děkuji a (s)měj se skvostně! =)
* * * * * * * *
>>Prosíííím, necháte mi komentář?? =)<<
PS: Kdybyste mě chtěly nějak kontaktovat, nebojte, nekoušu a moc ráda si s vámi všemi popovídám! =)
ASK (kdybyste chtěly anonymně =D)
 


Anketa

10.1.15: Stále patříš mezi čtenáře? Pak Tě prosím o kliknutí!!

••click••

Komentáře

1 Tessie Tessie | 10. ledna 2015 v 15:29 | Reagovat

Zrovna včera jsem se znova koukla sem na blog, jestli jsi náhodou nepřidala novou povídku. Byla jsem trochu zklamaná, jelikož už to byl měsíc a něco, co byl předešlí díl. Udělala si mi obrovskou radost tím, že si dneska přidala nový díl :) Chtěla sem se jít učit, ale díky tomuhle dílu sem to ještě odsunula, jelikož se mi do toho totálně nechtělo :D Jinak tohle je jediná povídka u které sem takhle dlouho už vydržela :) Nechci aby byl konec, ale je mi jasný, že už brzy bude :/ Jinak tvá Destroy(ed) mě také velmi zaujala, takže doufám, že i v ní budeš pokračovat :) Přeji mnoho úspěchů při zkouškovém období, měj se hezky Petí :)

2 Petí *adminka a autorka blogu* Petí *adminka a autorka blogu* | 10. ledna 2015 v 15:41 | Reagovat

Ahoj Tessie, děkuju za komentář! S Destroy(ed) budu určitě také pokračovat, ale je ve starém počítači, v tom, co mi odešel, tudíž musím počkat, jestli se známému podaří z něj vytahat všechna data. Na tamním HDD mám totiž veškeré povídky a tak vůbec... =/
Krásný víkend!
P.

3 kristý kristý | E-mail | 10. ledna 2015 v 21:13 | Reagovat

Každý den se koukám, jestli si náhodu nepřidala nový díl, jak IWBWY, tak Destory(ed). Dneska si mi udělala neskutečnou radost. Až jednou dopíšeš tenhle příběh, mám naplánované, že si příběh přečtu od úplného začátku. Tenhle příběh jsem si neskutečně zamilovala. Sice mě mrzí, že je Petra v příběhu hodněkrát sebekrytycká, ale to skoro ve všech tvých příbězích. Četla jsem je všechny. Jednou si je totiž zveřejnila všechny na fb stránce, na které jsi adminka a velmi se mi vžily do srdce. Nevím, jestly jak je Petra v príbězích sebekritická, protože má s tím hodně vlastních zkušeností (ano, myslím tím, že si si něčím takovým prošla sama) nebo to je jen vymyšlené. Každopádně si myslím, že je to škoda. Petra je velmi inteligentní a bystrá holka(jak v příběhu, tak i ve tvém reálném životě). Podle mě nesejde na tom, jestly je člověk více zaoblený nebo hubený, jako špejle. Nesejde na tom, jak člověk vypadá, ale jak se chová a co má uvnitř. Rada mé mamky, podle které jsem se od ní naučila a nelituju toho. Snad se v týhle splácanině vyznáš. :D Každopádně ti děkuji, že příběhy neustále přidáváš, moc si toho cením. :)

4 Štěpánka Štěpánka | E-mail | 15. ledna 2015 v 21:20 | Reagovat

Moc děkuju za odpověď! :) a taky se omlouvám, asi jsem tedy zadala špatný mail..:D  však jsem říkala, že máme něco společného, já se teď hlásím na Pedagogickou fakultu - jedním z oborů je čeština :) rozhodně ve psaní pokračuj, i přes milion jiných věcí, co se musím učit nebo si přečíst, si vždy ráda najdu čas na přečtení dalších dílů (nebo v budoucnu i celé knihy!) :)
A myslela jsem to vážně, víc si věř :) jak jinak v tebe mají věřit i ostatní))

5 MaikelT MaikelT | E-mail | 16. ledna 2017 v 18:33 | Reagovat

I found this page on 11th place in google's search results. You need some search engine optimization. Many webmasters think that seo is dead in 2017, but it is not true. There is sneaky method to reach google's top 5 that not many people know. Simply search for:  pandatsor's tools

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama