Miluji psaní příběhů a miluji 1D, tady bych to příležitostně ráda spojila dohromady. Jsi-li hater, můžeš záložku klidně zavřít, tady Ti pšenka nepokvete =P Díky všem, kteří sem zavítají a nějakou chvíli pobudou!
Trailer k blogovému románu "I wanna be with you"

I wanna be with you /103.+104.díl/

21. listopadu 2014 v 19:31 | P. |  I wanna be with you
Krásný páteční večer! Na úvod vám samozřejmě patří obrovská omluva, že od posledního dílu uplynula tak dlouhá doba. Nějak jsem nestíhala, prosím tímto o odpuštění a doufám, že přesto se alespoň někdo z vás k povídce ještě vrátí =) Moc prosím, dejte jí šanci, skutečně se blížíme k DEFINITIVNÍMU KONCI.
Největší odměnou by pro mě asi bylo, kdybyste si k příběhu vypěstovaly vztah, kdyby vás nějak ovlivnil a zapsal se vám do srdce. Já sama jeho psaní miluju, tuto story obzvlášť a vlastně i teď se modlím, aby pro vás něco znamenal. Když už jste mu věnovali svůj čas. Doufám, že toho nikdy nebudete litovat… =)
PŘEJI VÁM TÍMTO KRÁSNÉ POČTENÍ !
"Celý článek"


103.DÍL
Musela jsem na něj asi zírat velmi inteligentně, jelikož když uběhlo pár minut a já stále neřekla ani slovo, začal se nervózně ošívat.
"P-promiň!" vyhrkla jsem konečně zastřeným hlasem. "Jen... Je toho moc a upřímně, složitější, než by mě kdy vůbec napadlo."
Přikyvoval, ale nepodíval se na mě. Možná mi prozradil něco dalšího, o čem jsem se nikdy neměla dozvědět, a nyní vymýšlel, jak to v případě potíží ospravedlní. Mrzelo mě, že jsem přidělala problémy i jemu. Že právě on dostal tak složitého svěřence.
Jistě. Proč by to mělo jít jednoduše?
"Fajn," zhluboka jsem se nadechla. Rozprostřelo se mezi námi ticho, tíživé, nabité těmi nejrůznějšími emocemi, jaké si jen dovedete představit. "Mám-mám tedy Louimu vyprávět? O sobě," hlas se mi maličko zadrhl, "svém skutečném životě a všem, čím jsem si doposud prošla?"
Damien bez sebemenšího zaváhání přikývl. Zřejmě na rozdíl ode mě pociťoval jistotu, věřil, že udělám-li to, bude to ta nejsprávnější věc na světě. Jenže... Co když se něco zvrtne? Co když-co když z nějakého důvodu Louiho úplně ztratím? Ono pomyšlení mě děsilo. Nechtěla jsem o něj přijít. Velmi snadno se stal jedním z nejdůležitějších prvků mého života. Věděla jsem, že kdybych jej náhle ztratila, nic by nebylo stejné jako dřív.
Já bych nebyla stejná.
"Tím nic nepokazíš," povzbudivě na mě mrknul, velmi správně odhadl, čím se trápím.
"A jsi si jistý, že to zabere?" sledovala jsem Louiho pobledlou tvář, napjaté rysy a chvějící se řasy a v koutku duše stále očekávala zázrak. Třeba ten, že se probere, věnuje mi široký úsměv a poví, že všechno bude v pořádku.
Nic z toho se samozřejmě nestalo.
"Je to jediná věc, která zabrat může."
S lehce vytřeštěnýma očima jsem se na něj zahleděla. Neslíbil mi úspěch, nezaručil se za něj. Bylo na mně rozhodnout se, zda to chci podstoupit.
Znovu jsem pohlédla na chlapce, jehož hlava mi spočívala na kolenou, a náhle do sebe všechno zapadlo. Udělám to. Udělám cokoli, aby se ke mně vrátil.
"Lou?" přiblížila jsem se rty k jeho uchu. "Doufám, že mě slyšíš. Prosím, probuď se. Bez tebe se tenhle krutý svět nedá zvládnout!" Loupla jsem očima k Damienovi, a když souhlasně přikývl, rozhodla jsem se pokračovat. Než mi dojde odhodlání. "Teď s tebou nemluví El. Já vím, je to zvláštní, neumím ti to dost dobře vysvětlit. Nevěřil bys mi."
Připadalo mi to hrozně těžké. V hlase mi zazníval plačtivý podtón, kterého jsem se nemohla zbavit, a po tváři i přes veškerou snahu stekla jedna zrádná slza. Udržet stavidla sebeovládání bylo stále těžší.
"U nás v Čechách by se ti líbilo," začala jsem opatrně. "Zvlášť tam, kde bydlím. Pocházím z maličké vesničky, která mnohdy ani nebývá na mapách. A proč by také byla, když jí nevede žádná cesta dál, je takovou slepou ulicí, odkud se nedostaneš do žádné jiné obce. Kolem dokola jsou louky, lesy, na sklonku podzimu tam pravidelně dozrává vysoká kukuřice. A na polích za vesnicí děti často pouští draky." Uvědomovala jsem si, jak neskutečně po svém domově teskním. Jak se mi stýská po našich, Bruníkovi, známých. Po nejlepší kamarádce, s níž jsme vždycky vyrážely na dlouhé procházky. Po vůni čerstvě posekané trávy, která se každý letní víkend linula ze zahrad.
Louis potichu zavrněl. Či jak mám ten zvuk popsat. Pohnul hlavou a zdálo se mi, jako by se jeho rysy maličko uvolnily.
"Pokračuj," pobídl mě jemně Damien.
Zhluboka jsem se nadechla a donutila svůj hlas k další spolupráci. Odvahu mi dodávala domnělá změna v Louiho obličeji. "Uprostřed vesničky stojí asi 200 let stará kaplička. Uvnitř jsem nikdy nebyla, jen jsme tam jako malí nakukovali nenápadným skládaným oknem. Pamatuji si tmavý prostor a maličký dřevěný oltář s křížem. Ještě před pár lety se u nád držel umíráčkový zvyk." Selhávala jsem. Nejradši bych se stočila do klubíčka, hlavu schovala v měkkém koberci pod sebou a vyplakala všechny slzy, jež se toužily dostat na povrch. "Jeho smysl tkvěl v tom, že jakmile jeden z obyvatelů odešel na věčný odpočinek, někdo zazvonil na zvon, aby se tak uctila jeho památka a duše mohla odejít beze strachu, že by na dotyčného blízcí zapomněli."
Duchovní bytost, jež se mnou spočívala v pokoji, mi doslova visela na rtech. Damiena mé vyprávění zjevně uchvátilo. Seděl nehybně jako socha, tichý, klidný, jen jeho stín na zdi se v odlesku plamenů lehce mihotal.
Neměla jsem ráda takovou upřenou pozornost, mé nitro se proti ní bouřilo. Celých dvacet let svého života jsem docela spokojeně seděla v koutě, byla jsem nenápadnou šedou myškou, která se ozvala jen v případě, že neměla na výběr. A najednou mě kdovíkdo postaví čelem k tak těžké zkoušce a zřejmě očekává můj nezpochybnitelný úspěch.
Já si jím jistá nejsem, spíš doufám.
"To bys musel vidět na vlastní oči," mluvila jsem dál, dokud mě pohánělo alespoň nějaké odhodlání. "Můj domov se v nejmenším nepodobá Londýnu či Británii jako takové. Kdybys měl už celé své slávy dost," smutně jsem se pousmála, "můžeš se tam schovat a být si jistý, že tě nikdo nenajde, dokud sám nebudeš chtít."
"Pokračuj," pobídl mě Damien jemně, z jeho hlasu zazníval klid, pokoj, jako by se vůbec nic nedělo. Což mě donutilo sklopit oči a přes hrůzu, jež mi stoupala hrdlem jako žhavé magma, pohlédnout do Louiho tváře.
Srdce mi na moment vynechalo. Na první pohled se zdálo, jako by Louis jen klidně spal. Rysy úplně uvolněné, výraz plný smíření. Dokonce ani hruď se mu už nevzdouvala tak zběsile, právě naopak. Zvýšila jsem tlak v jeho vlasech a zoufale si přála, aby můj dotek cítil. Aby jej vnímal.
Aby se konečně probral.
"Jednou tě k nám vezmu a vše ti ukážu," polykala jsem slzy. "Bruno, náš pes, si tě zamiluje. A když budeš mít štěstí, dovolí ti usadit se na zahradě na jeho oblíbeném místě. Zavedu tě k chráněné borovici, staré přes 200 let. Ke smírčímu kříži, největšímu tajemství naší obce. Nikdo neví, jak se tam dostal, proč, co se na místě jeho vystavení odehrálo. A doposud se to nepodařilo dohledat. Proplížíme se cestami, jimiž chodí lesní zvěř, a uvidíš staré dřevěné domky, pozůstatky dřívějšího života." Ani jsem si neuvědomila, že pláču, dokud můj monolog neskončil a na krk mi neskanula jedna slza. A následovaly ji další. Brzy mi lících stékal vodopád bez začátku a bez konce.
"Výborně," kýval Damien spokojeně hlavou. "Odvedlas skvělou práci."
"Práci," pohrdlivě jsem si odfrkla. "Super."
Louis se najednou v mé náruči zavrtěl. "Kde to jsem?"
"Lou?" sklonila jsem obličej. "Bože, konečně ses probral..."
Víčka se mu zachvěla, modré studánky se konečně zaostřily na mou tvář. Ovšem ve zlomku vteřiny je náplnilo zklamání tak tíživé, až jsem měla tendenci otevřít okno a rychle z něj vyskočit.
Potřásla jsem hlavou, snažíc se nedat na sobě nic znát.
"Jsem strašně unavený," vydechl zastřeným, vyčerpaným hlasem. "Chci spát..."
"Zvládneš se zvednout?" broukla jsem starostlivě. "Měl by ses přesunout do postele."
"Zkusím to..."
Následné minuty byly nekonečné. Louiho pokožka hořela, zdálo se, že má vysokou teplotu. Což mě pochopitelně znovu vyděsilo. Pouhé dva metry k posteli se zdály jako dva kilometry, můj společník střídavě ztrácel a opět nabýval vědomí, bojovala jsem s vahou jeho těla a snažila se jej nepustit.
Konečně jsme se dostali ke kovové pelesti. Co nejopatrněji jsem jej uložila na matraci, pod hlavu mu vsunula polštář a přehodila přes něj teplou deku spolu s peřinou. Třásl se, měl zimnici. Sebrala jsem i druhou pokrývku ležící na posteli a pevně do ní Louise zabalila.
Řasy se mu nezatřepotaly, rysy ve tváři se nepohnuly. Nacházel se v hlubokém bezvědomí způsobeném jistě vysokou teplotou.
Napřímila jsem se v ramenou a s rukama zkříženýma přes hruď se na Louiho zahleděla. Dělal mi starosti, velké. Pohrávala jsem si s myšlenkou, že mu zavolám pohotovost, když se najednou jeho oči otevřely a zaostřily na mě.
Byly jasné. Jasnější, než bych u člověka v deliriu očekávala.
A pak ta zvláštně krojená ústa pronesla několik slov, po nichž mé útroby sevřela ledová ruka. "Ty nejsi Eleanor."
104.DÍL
Srdce explodovalo. Divila jsem se, že ona ohlušující rána neudělala z venkovského hotýlku jen hromadu třísek.
Stála jsem nehybně na místě několik dlouhých vteřin. Během té doby upadl můj společník opět do hlubokého spánku, a já se ho tudíž nemohla zeptat, kam svou poslední poznámkou mířil.
Zalila mě přímo ničivá panika. Zmrazila mé uvažování, vymazala okolní svět. Chvíli jsem si vůbec neuvědomovala sebe samu, svou situaci. V mozku mi jen stále dokola rezonovala Louiho poslední slova.
Na lícní kost mi dopadlo něco chladného.
Hřbetem ruky jsem si ji usušila a zjistila, že jsem úplně nevědomky začala plakat. Ani jsem se onen slaný příval nesnažila zadržet. Slzy mi kanuly po tváři a vytvářely na mém oblečení tmavé skvrny.
Až tehdy mi došlo, že jsme se původně nenacházeli v pokoji sami.
Damien.
Otočila jsem se čelem do místnosti a zjistila, že se po mém andělovi slehla zem. Jak také jinak. Však já se s tím vším jistě poperu sama!
Napjatě jsem zatnula čelist, zhluboka se nadechla a počítala do deseti. Můj dech se maličko zklidnil, uvažování projasnilo. V hlavě mi stále rezonovala Louiho jasná, sebejistá slova prodchnutá přesvědčením. "TY NEJSI ELEANOR..."
Položila jsem si dlaně na spánky a zády se opřela o zeď pokrytou jemnou, světle zelenou tapetou.
Nechápala jsem ani zlomek toho, co se za poslední hodiny odehrálo.
Pozornost mi opět sklouzla k levému prsteníčku, na němž spočíval stříbrný kroužek s nenápadným zdobením. Měla jsem pocit, jako by proti mé kůži pulzoval, stejně jako náramek na zápěstí. Tolik symbolů, tolik znaků, jejichž význam mi stále unikal. Tolik osudových momentů, z nichž se skládala má existence.
"Petro?"
Stáhla jsem paže a otevřela unavené oči.
Proti mně stál v záři matného světla Damien, zrak prosycen bolestí a nejistotou. Ruce volně sepjaté před sebou, ramena nahrbená tíhou zodpovědnosti.
"Byls tady celou dobu?" zašpitala jsem z posledních sil, jež se ve mně ještě skrývaly. Sice hluboko, daleko, ale byly tam. Zakazovala jsem si uvažovat, co se stane, až se veškeré mé zásobárny vyčerpají.
"Eh, jo, seděl jsem na koberci a... sledoval, co se děje."
Přikývla jsem a svezla se na podlahu. Z matrace znělo klidné oddechování, Louis už upadl hluboko do osidel spánku. Aspoň někdo. Já věděla, že oka nezamhouřím, přestože se po mně únava natahovala od doby, co jsem se místo v mokrém mechu probudila zpátky v přívětivém venkovském hotýlku.
No, přívětivém... Změnil se v jedné minutě prakticky v místo hrůzy.
"Co měla Louiho slova znamenat?" šeptla jsem a oči opět zavřela. Tma za víčky mi vyhovovala, nemusela jsem čelit kruté realitě, která mě pomalu pohlcovala a dusila.
Damien hodnou chvíli mlčel, opět znělo jen praskání polen v krbu. Obávala jsem se, že můj strážný anděl zmizel a nechal mě samotnou s veškerým strachem, obavami, avšak nenašla jsem sílu přesvědčit se. Jen jsem trpně čekala, odevzdaná všemu, co mohlo přijít. Zmocnila se mě apatie.
"Já vlastně nevím," opáčil, a přestože se velmi snažil znít sebejistě, silně, nakonec mě starost v jeho hlase zasáhla jako šíp divokého lovce.
Zakázala jsem si plakat, už jsem měla vlastní opakované slabosti dost. Spodní ret se mi chvěl, jak jsem se snažila zadržet slzy, jež mi naplňovaly zrak, a pěsti jsem na koberci vedle boků zatínala tak usilovně, až mi klouby prostoupila ostrá bolest.
"Od chvíle, kdy nad tebou Strážci ztratili moc, je všechno den ode dne horší," pokračoval zoufale. "Nechápu, proč Louis najednou tak obrátil. Stalo se v tom, ehm, lese něco dalšího? Cos mi neřekla? Petru," klekl přede mnou, musela jsem víčka rozlepit, ačkoli mi to činilo nesmírné potíže, "jestli mi něco tajíš, cokoli, pověz to. Hned..."
Nechápavě jsem k němu vzhlížela, netušíc, co svým naléháním sleduje.
"Prozradilas mu něco z toho, co se tady," rozhlédl se nejistě kolem, "odehrává? Že ty, jako skutečně ty, nejsi Eleanor? Protože pokud ano, mohlo to zamíchat vaším osudem víc, než si vůbec dokážeš představit!"
Tepání ve spáncích se stupňovalo, brzy se stalo naprosto nesnesitelným.
"Petru, prosím..."
Zmučeně jsem si povzdechla a zapátrala v paměti. Ne, s tímto jsem se mu nesvěřila, copak jsem až tak hloupá? Tušila jsem, že by to mělo nějaké hrozivé následky, ostatně jako každý čin, jež jsem doposud vykonala.
Zavrtěla jsem hlavou. "Vím určitě, že jsme o této šílenosti," doprovodila jsem svou řeč lehkým nádechem sarkasmu, "nemluvili. Damiene, myslíš, že zrovna já bych Louimu prostě řekla: 'Hele, Lou, tvoje přítelkyně je kdovíkde a já se dostala do jejího těla, co ty na to?'? To vážně? Vždyť já na to nedokážu ani pomyslet bez toho, aby se mi neudělalo zle."
"Já vím, promiň," sklonil obličej. "Jen se snažím přijít na nějaké vysvětlení. Nebo ještě lépe, na řešení."
"Vítej v klubu."
"Co teď budeš dělat?" chtěl vědět.
Pokrčila jsem rameny, držíc ze všech sil tu bortící se hráz sebeovládání. Hrozila padnout v každé vteřině. "Co můžu dělat? Jen čekat. A postarat se o něj," můj zrak zabloudil k posteli, na níž bez hnutí ležel ON. Ten, kvůli němuž jsem to všechno dál snášela a přese všechno se zatím nevzdala. "Sice nechápu, co bude, až se vzbudí, ale to je momentálně vedlejší."
"Vedlejší?" Damienův hlas vystoupil výš. "To myslíš vážně? Jestli sis nevšimla, právě teď se všechno hroutí!"
"To se hroutí od doby, co jste mě sem poslali!" vyjela jsem ostře. "Zopakuji to, co jsem už několikrát říkala. Nevybrala jsem si tento osud, vždyť jsem s tím ani nemohla nic dělat! Napadlo tě někdy, jak jsem se asi cítila to ráno, co jsem se poprvé probudila v Londýně? V neznámé zemi, bez blízkých a navíc v jiném těle? Myslela jsem, že jsem se zbláznila! Někdo mě do toho bez varování navezl a teď čeká, že zůstanu za všech okolností v klidu? Mám pro tebe novinku: nezůstanu!"
Damien stačil někdy během mého zběsilého monologu o několik kroků couvnout, nyní stál asi metr před krbem a modrá v jeho očích vyjadřovala překvapení mísené s hrůzou. A možná... možná dokonce skrývala i němé výčitky.
"Promiň," trhnul lehce hlavou a zrak zabodl do koberce pod svýma nohama. "Máš naprostou pravdu. Kdo mi dává právo tady na tebe křičet? Vždyť... Je to všechno naše vina. Nic z toho se nemělo stát. Nemělo..."
Vztek zmizel v nenávratnu, nahradily jej výčitky svědomí těžké tak, až mi znemožňovaly normálně dýchat. V hrdle mě pálilo, litovala jsem, že jsem nedržela jazyk za zuby. Zbláznila jsem se? Vybíjím si vztek na Damienovi? TOM Damienovi, který se mi snažil vždycky pomáhat?
"Odpusť mi, prosím," zasípala jsem. "Napětí mi úplně mění osobnost..."
"Nech toho," zvedl ruku, "rozhodně nemáš důvod se omlouvat. Zatraceně... Vše je špatně. Vše!" Poslední slovo zakřičel, šlo o rezonující zvuk, jenž se nesl ke stropu a od něj se rozptýlil do celého malého prostoru kolem nás.
Nestihla jsem však pronést jediné uklidňující slovo, jelikož o zlomek vteřiny později pokoj naplnilo ostré světlo. Po tváři mě pohladil jakýsi lehký vánek. Sevřela jsem víčka a tiskla je pevně k sobě, jelikož mě zář oslepovala.
Když jsem je znovu rozlepila, tajemný chlapec už přede mnou nestál. Zmizel a jediným důkazem jeho přítomnosti bylo nádherné bílé pírko, jež se povalovalo na koberci.

* * * *
* * * *
Autor: PETRA
Tak co? Jak se vám části líbily?? =) Ano, ta první je už na wattpadu, ale chtěla jsem, aby to vše bylo zde, na blogu, zkompletované =) Chtěla bych vám tady moc poděkovat za podporu a za vaše přátelství, která jsem díky psaní navázala. A přestože už o mé povídky není takový zájem, hodlám tvořit dál, protože to miluju a myslím, že bych bez toho nedokázala být… Ano, definitivně jsem se rozhodla. Je to má nedílná součást… Takže sem tam se buď na FB, blogu, nebo wattpadu objeví nová jednodílovka… =) Moc si vás vážím, love ya!

>>Prosíííím, necháte mi komentář?? =)<<
PS: Kdybyste mě chtěly nějak kontaktovat, nebojte, nekoušu a moc ráda si s vámi všemi popovídám! =)

ASK (kdybyste chtěly anonymně =D )

PPS: Co říkáte na "NIGHT CHANGES"? Já jsem nadšená! Celí kluci =D Zpočátku jsem zamačkávala slzy dojetí, na konci smíchu... Za mě velký lajk ♥

 


Anketa

21.11.14: Povídka pro mě moc znamená, a pokud znamená něco i pro vás, prosím, nechte kliknutí =) Děkuju! =o*

▬CLICK▬

Komentáře

1 odff odff | 22. listopadu 2014 v 23:09 | Reagovat

Ahoj Petí,
ani nevieš ako si ma potešila tým, že si pridala novú časť. Bolo to fakt dokonalé... ale to iste vieš :) Myslela som si, že sa dozviem, prečo Louis povedal Petre, že nie je Eleanor... ako na to vôbec prišiel... ale tak myslím, že sa to všetko vyjasní :) a samozrejme stále dúfam, že to skončí krásnym happy endom :)
Inak myslím, že video k Night Changes sa im fakt podarilo... z toho konca som nemohla :D
Už teraz sa teším na niečo ďalšie z tvojej tvorby... :) Píšeš vážne úžasne, to sa musí uznať! :)
Andy

2 Tessie Tessie | 26. listopadu 2014 v 16:34 | Reagovat

Petí, celkem se stydím za to, že jsem si povídky všimla až teď. Musím ale říct, že jen stěží sem zamačkávala slzy. Ani nevím proč, ale tenhle díl byl něčím jiný. :) Doufám, že už se to všechno brzo vysvětlí a skončí to hezky :) Jinak sem ráda, že hodláš pokračovat ve psaní jiných povídek. Moc ráda si je všechny přečtu :)

3 **Lizzie** **Lizzie** | E-mail | 29. listopadu 2014 v 22:20 | Reagovat

Nemám slov. Ne, opravdu. Vůbec netuším, co bych měla napsat...
Tak dlouho jsem čekala, až přidáš další díl, až plamínek naděje pomalu vyhasl a já jsem málem vzdala! Naštěstí jsem znovu zkusila štěstí a hle! To bylo snad nejlepší rozhodnutí za dlouhou dobu:D Jsem neskutečně nadšená, že jsi přidala rovnou 2 díly a jen díky tobě můžu jít s spát s tak krásným pocitem:3 Ale jak si to představuješ?! Takovou dobu nepřidat díl a potom to ukončit v tak zajímavým okamžiku??? Co já teď budu dělat?:( Snad tě moje obvinění alespoň trochu potěšilo, opravdu jsem se snažila :D Jinak se nemůžu dočkat dalšího dílu, jako obvykle (už mi to přijde ohraný -_- :D)...a doufám, že bude brzy:)

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama