Miluji psaní příběhů a miluji 1D, tady bych to příležitostně ráda spojila dohromady. Jsi-li hater, můžeš záložku klidně zavřít, tady Ti pšenka nepokvete =P Díky všem, kteří sem zavítají a nějakou chvíli pobudou!
Trailer k blogovému románu "I wanna be with you"

I wanna be with you /102.díl/

22. října 2014 v 18:28 | P. |  I wanna be with you
Krásný středeční večer! Přináším vám další díl velkého blogového románu. Pevně doufám, jej přečtete jedním dechem ;o) Koneckonců, blížíme se ke konci, jak dopisuji, dopracovávám se k závěru. Strávila jsem s tímto příběhem několik let, začala ho psát kdysi v nemocnici, v ne právě nejlehčím období života, což je možná jeden z důvodů, proč jsem na něj tak psychicky fixovaná. A proč mě tolik mrzí, že už má jen pár čtenářů ='( No, co nadělám…
Moc vás prosím o nějaký komentář, abych věděla, co si o povídce (ne)myslíte. Byla bych vám moc vděčná!
KRÁSNÉ POČTENÍ! ♥
PS: Prosím o juknutí na odkazy uvedené pod příběhem ;o)
"Celý článek"


Nedokázala jsem nad tím však v dané chvíli uvažovat. Plně mě zaměstnávala starost o Louiho, cítila jsem stravující paniku, zaplavovala žíly a dostávala se jimi do celého mého těla. V jeho rysech se odrážel děs, jenž zřejmě prožíval někde mimo tento svět, někde, odkud jsem ho nemohla tak snadno zachránit.
Ten pocit bezmoci byl nejhorší.
"Lou," vydechla jsem plačtivě. " Prosím, prober se..."
Stále nereagoval, výraz tváře se vůbec nezměnil. Znovu a znovu zatínal ruce v pěst, dostával se do křečí a krátkých chvilek klidu, střídaly se rychle, bez zjevné pravidelnosti.
Mé zoufalství dosáhlo maximální únosné meze.
"Damiene!" Ten výkřik obsahoval všechnu bolest, hrůzu i pocit křivdy, jenž ve mně zakořenil. "Damiene, prosím, potřebuju tě!"
Objevil se okamžitě. Pokoj naplnilo ostré světlo, vzduch zavibroval, jako by se země chystala k otřesu, a když oslepující zář zmizela, štíhlá klučičí postava se nade mnou tyčila a starostlivě mi hleděla do obličeje.
"Pomoz mu," vyrazila jsem ze sebe poslední bolestný nářek.
"Co se stalo?" poklekl a chytil Louiho za zápěstí. "Bože, má strašně zrychlený tep!" Čisté andělské oči mu naplnil úlek a já se málem zalkla hrůzou.
Kousala jsem si ret tak usilovně, až jsem v ústech pocítila pachuť krve, ovšem pramálo mi na tom záleželo. Nedokázala jsem myšlenky zacílit jinam než k chlapci, jenž sebou zmítal na podlaze a který pro mě znamenal víc než vlastní existence.
"Co se stalo?" zopakoval Damien, stále si držíc sebekontrolu. Za což jsem ho obdivovala.
"To bys měl vědět ty," vypálila jsem bez rozmyslu, hněv kvůli celé situaci začal vystupovat na povrch. Neměla jsem právo si na něm opět vybíjet napětí, no nedokázala jsem se ovládnout. Ne hned. Ta to jsem se zkrátka příliš bála.
Zatvářil se nelíčeně nechápavě. "O čem to mluvíš?"
"Neříkej, že nevíš o těch výletech mimo naše," pokynula jsem k Louimu, "těla!"
Zamračil se. "No, o tvých vím, respektive o jednom. Jak ses vrátila domů, ne?"
"O tom momentálně nemluvím," mávla jsem netrpělivě rukou. "Myslím ten první únik k patě jakéhosi kopce porostlého zelenou trávou a obehnaného hustými lesy. Byla jsem tam já, jako skutečně já, a Louis, nikdo jiný..." Jak mé vysvětlování postupovalo, pochopila jsem, že opravdu netuší, o čem mluvím. S každým dalším slovem se totiž tvářil o něco víc vyděšeně.
"Nevíš o tom?" vydechla jsem. "Copak to nezařídili tví šéfové, dokud nade mnou měli ještě nějakou moc?"
Naléhavě vrtěl hlavou. "To jistě ne, to bych věděl..."
Lou sebou znovu trhnul. Sklonila jsem se k němu a přitáhla si jeho hlavu do klína. Vískala jsem ho láskyplně ve vlasech, hrála si s jednotlivými pramínky a zoufale si přála, aby otevřel oči a upřel na mě ta nádherná upřímná kukadla, jejichž intenzita měla moc srazit mě na kolena.
"A dnes se vám to stalo znovu," tipnul si.
Svěsila jsem ramena, avšak jemu to jako odpověď stačilo. Přejel si dlaní po obličeji a sklouzl jí k šíji. "Do háje."
Obočí mi vystřelilo vzhůru, čelist zase opačným směrem. Ještě jsem ho neslyšela klít, bylo pro mě nepředstavitelné, že něco takového dokáže i nebeský služebník.
"Až moc se asi dívám na Zem," zkonstatoval kysele, jakmile mu došlo, čeho se právě dopustil. "Ale vraťme se k tomu, o čem jsme mluvili."
A tak jsem mu to všechno převyprávěla. Určité pasáže - jako náš spontánní svazek - jsem jen zmínila, protože jsem se v hloubi duše bála Damienovy reakce. Určitě mě za to nepochválí.
Jak jsem tušila. Sotva dozněla poslední hláska, maska na obličeji mu ztvrdla. "Cože jste se?"
Sklopila jsem provinile pohled, jako bych byla malý zlodějíček, kterého nachytali při krádeži. Náš snový sňatek bylo to poslední, co jsem v daném okamžiku chtěla rozebírat. A tak jsem prostě mlčela. Nehodlala jsem riskovat, že se do toho pokusem o vysvětlení zamotám ještě víc.
"Vy jste se vzali?" nevzdal se, na Louiho ležícího mu u nohou pro chvíli zcela zapomněl. "No, to je teda něco..."
"Copak na tom záleží?" Měla jsem toho dost, Damienův hlas byl prošpikovaný němými výčitkami. "Nestalo se to v realitě, takže to vlastně nic neznamená, ne?"
Zamračil se, sáhl mi do vlasů a vymotal z nich suchou větvičku. S lehce zdviženým obočím se na mě zahleděl a hodil ji do krbu. Zapraskala, mnohem hlasitěji, než by vzhledem ke své nepatrné velikosti měla, a ztratila se v plamenech. "Asi tvůj sen," naznačil ve vzduchu uvozovky, "znamená víc, než si myslíš."
"To můžeme vyřešit později, ne?" vyjela jsem ostřeji, než jsem měla původně v úmyslu. "Teď mu hlavně pomoz, moc tě prosím!"
Damien si povzdechl. "Promiň, to není v mých silách."
Veškerá naděje odplula za obzor. "Jak to myslíš?"
Uhnul pohledem a upřel jej na stíny plamenů tančící po stěnách. "Tohle spravit nedokážu."
"Proč ne?" Původně jsem předpokládala, že budu křičet, že hlas vyletí do nejvyšších oktáv, ovšem ve finále zněl můj povzdech sotva víc než jako zašustění hedvábí.
Damien na mě zpod sklopených řas pohlédl. "Protože tak daleko má moc nesahá."
"Kdo má tedy tak velkou moc?" chrlila jsem ze sebe.
Zahleděl se na mě. Pronikavě, naléhavě, jako by mi ucházelo něco jasného, zjevného, jako bych snad byla úplný hlupák. "Ty sama."
"J-já?" To stačilo k propuknutí úplné paniky. "Ale jak? Co-co mám dělat?"
Poposedl, chytil mě za ruce a propletené prsty zvedl do prostoru mezi námi. "Máš obrovskou vnitřní sílu, takovou jsem ještě u žádného člověka neviděl. Využij ji."
"Ale jak?" zopakovala jsem.
"Vyprávěj mu, vracej se k hezkým vzpomínkám."
"Zapomněls, že nejsem Eleanor," vyplivla jsem kousavě. Zatím mi příliš nepomáhal. "Já neznám jediný zážitek, historku, nic!"
"Však jsem taky nemluvil o jejích vzpomínkách," naklonil se blíž a těch pár slov jen zlehka zašeptal. "Chci, abys zmínila něco ze svého života, zkušenosti, radosti, cokoli!"
"A jak mu to asi pomůže?" Tvrdohlavě jsem se bránila Damienově návrhu. V hloubi duše mi totiž seděl hlodavý strach pramenící z toho, že další kroky vedle si už dovolit nemůžu. Ne v momentě, kdy jsem na svůj zamotaný osud úplně sama. "Musí přece jít něco jiného!"
Pomalu ztrácel trpělivost. Soudě dle frustrovaných výdechů, jež se mu stále častěji draly ze rtů. Hlas ovšem ovládal. "Napadá tě snad jiné řešení? Hm? Když už se ti do života Správci nemůžou plést?"
Cítila jsem se ublíženě. Jako bych si mohla za to, v jakém hororu jsem se ocitla. Jako bych si to od narození celé do puntíku plánovala. Co si vůbec myslí? "Tak poslyš," začala jsem unaveně, ono břímě na mých ramenou těžklo každou minutu víc. "Tu výčitku ve svém hlase sis mohl ušetřit. V první řadě jsem já nebyla strůjcem toho všeho," vytrhla jsem ruce z jeho sevření a opět je zabořila Louimu do vlasů. "Nikoho jsem se o nic neprosila! Tím méně teď asi ovlivním fakt, že na mě nikdo z nich," střelila jsem pohledem ke stropu, "nemůže. A nejsem momentálně ani v rozpoložení, kdy snesu sarkastické poznámky." Na konci mi už po tvářích samozřejmě tekly další slzy. Proklínala jsem se za svou slabost,
Damiena můj projev zřejmě ohromil. A stejnou měrou i překvapil. Chvilku mrkal - typický znak údivu - a poté provinile sklopil pohled. "Omlouvám se. Žiju asi v příliš velkém napětí."
"Napětí?"
"Kvůli tobě," opáčil prostě.
Nereagovala jsem a jen trpělivě čekala na vysvětlení. Přestože se ve mně opět všechno bouřilo. "Neuplyne minuta, kdy bych tě alespoň nezkontroloval. Mám o tebe strach. Co se stane, až bude potřeba zasáhnout, ale Správcům se to nepovede, jelikož v tomto ohledu ztratili veškerou moc? Pokouším se tomu předejít."
"Copak," polkla jsem, "s tebou se nestalo to samé?"
Zavrtěl hlavou. "Já jsem trochu jiná entita než oni, když ti přidělí strážného anděla, máš ho napořád. On ti totiž neřídí život ani osud jedním směrem. Jen dává pozor, aby sis neublížila. Dohlíží na to, aby měl jeho svěřenec na všechno dost času. Přesně tolik, kolik mu ho vyměřili právě mí nadřízení."
****
****
****

Autor: PETRA
Další díl je u konce =) Co bych asi měla povědět? ŽE VÁM MOC DĚKUJI ZA VEŠKEROU PODPORU. Díky povídkám jsem poznala spoustu skvělých lidí, s některými si dokonce píšu dopisy a dělá mi to nesmírnou radost… Jsem vám vděčná, že jste tak dlouho vydrželi, a doufám, že ještě chvilku vydržíte. Už nepočítám, že po kouknutí do ankety uvidím třeba 20 lidí. Nevěřím v převahu komentářů, někdy během minulé části jsem spadla z růžového obláčku… Přesto slibuji, že povídku dokončím, NA MOU ČEST! Nezájem stále mrzí, no podpora byť od jediného člověka je silnější… Pokud byste mi však kliknutí nebo komentář toužily zanechat, zlobit se jistě nebudu ;o) Love you!
 


Anketa

22.10.14: Počítáš se mezi čtenáři? Pak klikni, prosím! =)

•C•L•I•C•K•

Komentáře

1 Andy Andy | 22. října 2014 v 18:58 | Reagovat

Peti, ja neviem, čo ti sem napísať... každou ďalšou časťou mám menej a menej slov, pretože ich pri čítaní strácam...
Čo sa to stalo Louisovi? Dúfam, že bude v pohode a bude aj happyend... :)
Teším sa na pokračovanie :)

2 **Lizzie** **Lizzie** | E-mail | 23. října 2014 v 20:16 | Reagovat

Jedna osoba navíc to sice nejspíš nezachrání, ale snad tě to aspoň potěší:) K této povídce už nemám co dodat. Jen to, že je naprosto dokonalá a... musí být nuda to číst pořád dokola:D Protože zádné jiné slovo ji nevystihuje!:) A k té jednodílovce - určitě!!! Pokud ti nebrání čas nebo něco podobného, doufám, že ti je jasné, že s jakoukoli další povídkou souhlasím!:) Jsem tvoje velká fanynka, takže by dopis samozřejmě potěšil, ale není nutné za mě tolik utrácet. Mně by stačila jednoduchá zpráva do e-mailu :D Začínám si všímat, že moje komenty jsou jak slohovky -_- :D jinak, moc se těším na další díl! :3

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama