Miluji psaní příběhů a miluji 1D, tady bych to příležitostně ráda spojila dohromady. Jsi-li hater, můžeš záložku klidně zavřít, tady Ti pšenka nepokvete =P Díky všem, kteří sem zavítají a nějakou chvíli pobudou!
Trailer k blogovému románu "I wanna be with you"

I wanna be with you /99.díl/

21. září 2014 v 18:22 | P. |  I wanna be with you
Krásný nedělní podvečer! Přináším vám další várku našeho velkého blogového románu =) Tento díl bude trochu… nečekaný. Plný zvratů. Překvapení =) Možná jsem se nechala až moc unést, ale ono to během psaní jinak nejde =D Snad je z povídky cítit, kolik pro mě znamená, jelikož je to pořád obrovská srdcovka =) Byla bych vám tudíž moc vděčná, kdybyste mi opět zanechaly komentář, byť kraťoučký =)
Chci znovu moc poděkovat za vaši neutuchající podporu, znamená pro mě opravdu hodně. Jen díky vám je ještě tento blog "naživu" ;o)
KRÁSNÉ POČTENÍ ♥
"Celý článek"



"Tobě tyhle... výlety," nedokázala jsem najít správné slovo, "nevadí? Když jsi s člověkem, kterého vůbec neznáš, někde, kdes nikdy nebyl? K tomu ani netušíš, z jakého důvodu?" Vychrlila jsem na jedno nadechnutí.
Louis zíral, jako bych právě vyvrátila všechny teorie o Sluneční soustavě. "Proč se na něco takového ptáš?"
To jsem nechápala pro změnu já. "No, tak nějak mi přijde, že jsou podobné otázky na místě..."
Zamračil se a chytil mou ruku pevněji. "Vnímám ony... výlety," zopakoval s úsměvem pojem, jenž jsem použila, "jako tu nejlepší věc, která se mi mohla stát. Mně je s tebou totiž neskutečně příjemně. Nevím, jak se to stalo, nevím kdy, ovšem je to tak. Tohle jsem ještě nikomu neřekl," upřel pohled do tmavé podlahy, jíž prorůstala bujná zeleň, "ale mé srdce se zběsile rozbuší, kdykoli si na tebe vzpomenu. I teď se zřejmě pokouší osvobodit a vyletět do světa." S tím si mé dlaně položil na hruď a nechal mě vnímat údery, jimiž mu vibrovalo celé tělo.
Upřela jsem na něj zrak, pomalu se plnící slanými slzami. "Jak je to..."
"Nerozumím tomu," zavrtěl hlavou, aniž by mě nechal větu dokončit. "To však na mých citech nic nemění..." Vzápětí překonal vzdálenost mezi námi a spojil svá horká ústa s mými.
Jako pokaždé se mi i tehdy podlomila kolena. Vlastně mé tělo pozbylo všechnu zbývající stabilitu, stala se ze mě hadrová panenka, která je závislá na ostatních. Konkrétně na Louim a jeho úsudku.
"Jak to tady asi vypadalo kdysi?" obrátil list, když jsme se od sebe odtáhli. Vykročil do přední části, kde v dávných dobách jistě stál nádherný oltář obložený květinami, a mě pevně držel za ruku.
Všechno jsem to před sebou viděla.
Vtom se zarazil. Díval se do stínů, něco velmi silně upoutalo jeho pozornost.
"Lou?" špitla jsem.
"Vidíš to?"
"Co?" zahleděla jsem se tím samým směrem.
"Přímo před námi... Vypadá to jako nějaká postava..."
Soustředěním se mi div nekouřilo z hlavy. A stačilo pár vteřin, abych i já sama rozeznala jakési nezřetelné obrysy. Skutečně to připomínalo člověka... Několikrát jsem tudíž zamrkala, přesvědčena, že se jedná o halucinaci, avšak místo aby obraz mizel, zaostřoval se a získával jasnější barvy.
Brzy už před námi stál vysoký muž ve světlém rouchu, jemuž se kolem krku houpal jednoduchý dřevěný růženec. Rukávy hávu byly široké, dosahovaly málem na zem, na kulaté tváři svítil spokojený úsměv a malá očka jiskřila zájmem.
Ucouvla jsem o krok. Zíral přímo na nás.
"Buďte pozdraveni," pronesl zvučným hlasem. "Copak vás sem přivádí?"
Střelila jsem pohledem k Louimu. Nehnul se o jediný milimetr, prohlížel si člověka, jenž se před námi znenadání zhmotnil, a soudě dle pevně zaťaté čelisti, byl ve střehu. Čemuž jsem se nedivila.
"Kdo jste?" oplatil mu nakonec otázkou.
"Vedu tento kostelík," rozpřáhl náruč, jistě chtěl obsáhnout celý prostor.
"Vedete?" namítl můj společník se značnými pochybami. "Vždyť toto místo už je staletí opuštěné..."
Lapla jsem po dechu. S jeho výrokem jsem v té chvíli nemohla souhlasit. Vše kolem nás se totiž proměnilo. Z ruin, do nichž jsme přišli, nezbývalo zhola nic. Naopak. Stěny, hrubě provedené a omítnuté nabílo, zářily. Obrazy svatých na nás shlížely ze silných pozlacených rámů a z vysokého stropu visel kruhový lustr s dvacítkou silných svíček.
Upřela jsem zrak za mužova záda. Oltář se tam tyčil jako majestátní strážný, který dohlíží na správný chod světa.
Všechno kolem se zkrátka změnilo. Vrátili jsme se do dob, kdy se kostelík těšil své největší slávě. Nechápala jsem jak, no realita se tak snadno popřít nedala. A onen muž... Při pohledu do jeho klidné tváře se mě zmocnilo rozechvění. Nepocházel z našeho světa. Tím jsem si byla jistá.
Setkali jsme se snad s duchem?
I Lou si brzy dal dvě a dvě dohromady. Zbledl, jak jen to šlo v šeru plápolajících svící poznat, a namáhavě polkl. Mou ruku přitom bezděky sevřel pevněji.
"Tak co vás sem přivádí?" zopakoval náš společník laskavě, i přes jemný tón se však nedala popřít stopa zvědavosti. "Chcete tady uzavřít sňatek, jako spousta a spousta zamilovaných párů před vámi?"
Otevřela jsem pusu s úmyslem mu onu myšlenku vyvrátit, avšak zjistila jsem, že to nejde. Hlasivky odmítly plýtvat silami na takovou věc, zůstala jsem tudíž poslušně zticha. A jen čekala, až začne protestovat Louis.
Jenže...
Neřekl nic. Což mě vyděsilo mnohem víc. Obrátila jsem k němu svůj zoufalstvím naplněný obličej, avšak on mne vůbec nevnímal. Nad něčím přemýšlel. Ústa k sobě totiž pevně tiskl a oči hleděly někam, kam jsem ho nemohla následovat.
"Lou!" šeptla jsem.
Nic.
"Lou," poklepala jsem mu volnou rukou na rameno.
Velmi pomalu ke mně stočil svou pozornost. Vnímal mě, skutečně mě, a očima vyjadřoval jakousi naléhavou prosbu. Jíž jsem však nerozuměla. A možná... Možná ani rozumět nechtěla. Srdce kolem sebe pomalu stavělo vysoký plot s ostnatým drátem na vrchu.
"Třeba to není špatný nápad," vydechl náhle.
Nakrčila jsem nos. Nedocházelo mi, kam tím míří. "Asi ti tak docela nerozumím."
Nervózně přešlápl, mou ruku v té své doslova drtil. Jen silou vůle jsem v hrdle zadržela syknutí. "No," protáhl a k mé hrůze klesl na jedno koleno. Rysy mu prostoupilo štěstí, radost. "Vezmeš si mě?"
Mé už tak dost bledé líce bledly ještě víc. "Šílíš?"
"Asi jo," v očích mu bleskla výzva, "ale momentálně jen kvůli tobě."
"Okamžitě vstaň!" sykla jsem, ačkoli krvácející srdce chtělo zahodit všechny priority a slepě na jeho nabídku kývnout. "Máš doma přítelkyni, hej, nejsem Eleanor!" Nebýt oné vypjaté situace, snad bych se hystericky rozesmála. Netušil, jak velkou pravdu jsem právě vypustila z úst.
Očima mu probleskl vzdor. "Já vím, že nejsi Eleanor."
"Tak přestaň blbnout."
"Co když neblbnu?" naklonil hlavu. "Co když je právě toto výjimečné snové místo tím, kde se chovám správně?"
"Jak to myslíš?" lapla jsem po vzduchu. Akutně se mi ho nedostávalo.
"Jak?" pozvedl obočí. "Nedokážu teď uvažovat nad žádnou Eleanor, ani si skoro nevzpomenu, kdo to je. Mám... Mé myšlenky jsou zamlžené, obestírá je mléčný opar. Rozum se vytratil. Teď poslouchám jen srdce."
"A to ti radí takovou pitomost?" zasípala jsem, hlas opět ovládly slzy.
"Naopak říká, že nejde o žádnou pitomost."
Jeho oči byly jako oceán plný upřímnosti, přesvědčení a touhy.
Očekávala jsem, že se právě v té chvíli něco stane. Třeba... Hrozivý úder blesku, aby mi ti nahoře dali najevo, s jak obrovským ohněm si hraju.
Jenže se samozřejmě nestalo nic. Ihned mi totiž nedošlo, že už nade mnou nemají moc. Mohla jsem dělat, co se mi zlíbilo. Ale... Nikoli slepě a neuváženě. Ne vždy jsou city tím nejlepším hnacím motorem.
"Víš, co je zvláštní?" pokračoval. "Dokážu si vzpomenout na celé roky s El, no poslední týden jako by neexistoval. Nemůžu si vybavit jedinou vteřinu."
Tiše jsem lapla po vzduchu. Unikal mi, přitom jej mé plíce nutně potřebovaly. Musela jsem dál nějak fungovat, bojovat do poslední chvíle! Ale s Louiho nepochopitelnými slovy to dost dobře nešlo. Právě naopak. Jediná věta mě dokázala snadno vyhodit ze sedla.
* * * *
* * * *
Autor: PETRA
♫ Co se týče komentářů… U posledního dílu jsem se usmívala jako sluníčko, neskutečně mi zlepšily náladu. Zpětná vazba je zkrátka pro autora, třebaže amatérského, ta největší odměna… =) Myslíte tudíž, že byste mi pár slov mohly zanechat i dnes? Ať už si myslíte opravdu cokoli ;o) Děkuji, za vše a z celého srdce! Love ya! ♫

PS: V tomto týdnu odešlu zbylé dopísky (odpovědi), omlouvám se za tak ostudnou prodlevu =( Kdyby ještě někdo toužil, aby mu ve schránce přistála obálka, ať koukne SEM… =)

 


Anketa

21.9.: Opět poprosím čtenáře o kliknutí =) ;o)

→→→ccccclllliiicck←

Komentáře

1 Mikayla Mikayla | 21. září 2014 v 18:31 | Reagovat

je to vážně užasná povídka

2 Zaynie Zaynie | 21. září 2014 v 18:45 | Reagovat

pf! tkhle to utnout! =X jinak ae dokonalé!♥ Kdy bude pokráčko? =P

3 Tessie Tessie | 21. září 2014 v 20:20 | Reagovat

Rychle další díl! Takhle nás napínat :D Jinak celkem velký zvrat, ani sem to nečekala O.o
Jinak jak si psala o dopisech, tak sem ti stále neodpověděla na dopis, který si mi poslala už v červenci a celkem se za to stydím, ale v nejbližší době se už k tomu snad dostanu a odpovím ti :))

4 kristý kristý | E-mail | 22. září 2014 v 17:17 | Reagovat

No... Musím říct, že si mě vážně dostala. :O Až na konci dílu, jsem si udvědomila, že jsem celou dobu zadržovala dech. Já ani nevím, co na tenhle díl napsat. Vůbec nemám slov, jak si mě tím překvapila. Jen asi to, že je to ten nejlepší příběh, u kterého zůstávám a čtu každý díl, i s těmi časovými prodlevy. Je to až neskutečný, jak ten příběh miluju. Už se nemůžu dočkat dalšího dílu a čeho se nemůžu dočkat, tak to je konec. Jsem obrovky napnutá, jak to bude celé skončí. Už se těším na další díl Petí. :) :*

5 Andy Andy | 28. září 2014 v 11:51 | Reagovat

Ahoj Petí,
ani len netušíš ako veľmi ma potešilo, keď som videla, že si pridala novú časť. Bolo to fakt úžasné prísť po prvom týždni v škole domov a môcť si prečítať ďalšiu časť tohto úžasného príbehu.
Bože... toto bolo neskutočné! Vážne Petí, perfektná časť. Nemám vôbec slov. Absolútne som nečakala, že Loui bude takto konať. Teším sa na pokračovanie a to fakt že veľmi.
Andy :)

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama