Miluji psaní příběhů a miluji 1D, tady bych to příležitostně ráda spojila dohromady. Jsi-li hater, můžeš záložku klidně zavřít, tady Ti pšenka nepokvete =P Díky všem, kteří sem zavítají a nějakou chvíli pobudou!
Trailer k blogovému románu "I wanna be with you"

I wanna be with you /98.díl/

11. září 2014 v 18:29 | P. |  I wanna be with you
Krásný čtvrteční večer! Tak se máte, jak válčíte se školou? =) Já si "užívám" poslední dva týdny volna. A proč ty uvozovky? No, mamka ulehla s chřipkou a zdá se, že jsem to právě chytla taky. Opruz, to vám povím =D

Chci opět moc poděkovat za vaši podporu. Stojím si za tím, co jsem pověděla. Ač čtenáři neuvěřitelně klesli a zůstalo vás oproti původnímu číslu opravdu pár, neskutečně si vás vážím. Věřte mi, jen kvůli vám zveřejňuji a nedopisuji svou milovanou povídku do šuplíku, jak se říká =) Jen kvůli vám to tady ještě udržuji. Přestože mě kolikrát napadlo, zda by nebylo lepší se na všechno vykašlat.

Snad se vám část bude líbit! KRÁSNÉ POČTENÍ ♥

"Celý článek"



"Věříš na osud?" nedalo mi. Takovou konverzaci jsme vedli poprvé. A já měla spousty otázek... Toužila jsem poznat tu úplně odlišnou stránku jeho osobnosti. Louis byl skvělý člověk, který se ostatním příliš neotevíral. Chtěla jsem nahlédnout pod onu ochrannou masku, jíž se naučil nosit.

"Vlastně ani nevím," zahleděl se kamsi přes mé rameno. "Ale nějaký řád naše existence mít musí, nemyslíš?" Svůj zrak stočil někdy v půlce věty zpátky ke mně, tentokrát se zdál ještě pronikavější.

Nikdo jiný neměl moc mě takhle vykolejit.

"Co když," odpovídala jsem, aniž bych věděla, co vlastně hodlám říct, "mají lidé osud předem daný? Docela ráda bych věřila i tomu, že se všechno děje z nějakého důvodu."

Louis se usmál. "Dokázal bych si s tebou povídat hodiny..."

Málem jsem mu padla kolem krku. Jedinou obranou bylo pokusit se situaci nějak odlehčit. Tudíž jsem se trochu pousmála a pohodila hlavou. "No, nejsem si jistá, zda bys hodiny vydržel na takovém místě... Nezdá se ti to trochu strašidelné?"

Se zájmem se rozhlédl dokola. "Ani ne... Naopak, tohle místo má v sobě energii. Mám dojem, že jsem tady byl odpoledne, jen... To se zde nacházelo stěží pár rozvalin."

"Takže?" nadhodila jsem zvědavě.

Zasmál se. "Dobrá, máš pravdu. Je to strašidelné."

Spokojeně jsem se uculila.

"Co to uvnitř prozkoumat?" nabídl mi ruku. Nejistě jsem ji pozorovala. Ne že bych nechtěla své prsty proplést s jeho, naopak. Celá má bytost po tom prahla. Ale bála jsem se. Pokud teď něco zkazím, nikdo mi už nepomůže... Kéž bych to všechno konečně pochopila! Dokud nade mnou bděli oni Správci osudu, existovala mizivá naděje, že se jednou dostanu zpátky domů. Ovšem nyní... Co bude dál?

"Já tě neukousnu," naklonil hlavu. "Hmm?"

Povzdechla jsem si a ruku tedy přijala.

Projelo mnou tisíc voltů. Třikrát po sobě jsem zalapala po dechu, než se mé vidění znovu zaostřilo.

Louim zřejmě zmítaly podobné pocity. Soudě dle vytřeštěných očí a hrudníku, jenž se mu překotně zvedal a zase klesal.

Vpíjeli jsme se do sebe pohledem. Celý svět se zastavil. Čas zamrznul a nic jiného neexistovalo. Vážně nic... Chtěla jsem mu jen vklouznout do náruče, schovat se v ní před čímkoli, co mohlo přijít...

Z neznámého důvodu jsem to však neudělala. Místo toho jsem odvrátila obličej a konečně do plic zhluboka natáhla vzduch. Můj mozek už začal akutně postrádat kyslík.

Vykročil. Aniž by pronesl jediné slovo. A já mu za to byla vděčná, skutečně jsem netušila, jak bych se měla zachovat. Nenapadaly mě správné reakce, připadala jsem si, jako bych dospěla na hranici svých možností.

Musela jsem si trochu podkasat plátěné šaty, jelikož mi bránily v překračování popadaných kmenů stromů. Ať jsme se ocitli v kterémkoli roce, nikdo už tam nechodil. Tráva rostla skoro do výše pasu, keře natahovaly své větvičky, jako by nám chtěly zabránit v cestě.

Stromovím pronikal mléčný svit měsíce. Objímal mě chlad, naštěstí mu v ovládnutí mé duše zabránila Louiho konejšivá dlaň. Byl mi oporou, s ním na chvíli zmizela většina strašáků, kteří se stali nedílnou součástí mého života.

Prošli jsme vysokou dírou zející v čelní zdi, jež dříve zřejmě bývala dveřmi, a ocitli se v tmavém studeném prostoru, který ničím nepřipomínal kostelík. Po zemi se povalovalo kamení, dlažbu na většině míst vystřídala příroda. Tráva prorůstala zvláštními ornamenty, zdmi se táhly praskliny a barevná mozaika v oknech už skoro neexistovala. Přesto však prostor dýchal nezaměnitelnou atmosférou.

"Kdes to vzala?" zaznělo náhle. Hlas mého společníka v sobě nesl stopy jak zmatku, tak obav, jen mi hned nedošlo, o čem to mluví.

Sledovala jsem, kam mířil jeho vyděšený pohled.

Osidla hrůzy se kolem mě znovu omotala. Díval se na náramek, jenž se mi pohupoval na zápěstí. Šlo o šperk, který mi, nebo spíš Eleanor, Louis přinesl do nemocnice po oné automobilové nehodě. Ten s přívěsky ve tvaru srdce či křídla.

Hrdlo mi naplnila panika. Vždyť já ho nenosila! Sundala jsem ho ještě ten večer, protože jsem ho nechtěla zničit. Ležel u kluků doma, schovaný v krabičce, v níž se nacházel původně. A nikdo o něm nevěděl.

"Odkud to máš?" zopakoval trpělivě. Obdivovala jsem jeho sebeovládání. Já už bych se na jeho místě hroutila.

"Nevím," šeptla jsem, propalujíc tu věc nevěřícným pohledem. "Nevzpomínám si, že bych to měla, když jsem se tu ocitla..."

Snad mě ani neposlouchal. Kdo ví, co se mu honilo hlavou, neodvažovala jsem se nad tím vůbec přemýšlet. Nejdřív citrín, teď náramek... Místo abych pomalu nacházela z celého propletence cestu, bloudila jsem stále víc.

"Třeba je to všechno jen sen, obyčejný výplod tvé bujné fantazie," nadhodila jsem rádoby zvesela, šlo mi jen o to, abych trochu rozptýlila napjatou atmosféru, jež se kolem nás rozprostřela.

Konečně ke mně znovu obrátil rozjitřenou pozornost. "Nějak nemyslím, že zrovna tebe bych si byl schopný vysnít..."

Trochu jsem se od něj odtáhla. Pronesl totiž jednu z věcí, o níž jsem netušila, jak ji vnímat. Na první poslech mi to neznělo jako kompliment...

"Počkej," zasmál se a přitáhl si mě zpátky k sobě. "Myslel jsem to v dobrém. Jsi totiž tak jiná, tak... tak úžasně jiná! Kdepak, ty nebudeš sen. Třeba... Třeba jsi vážně můj osud." Na konci mi pod jeho průzračnýma očima bylo už takové horko, až jsem trpěla nedostatkem čerstvého vzduchu, přestože jsme se nacházeli uprostřed noci v ruinách starého kostela.

Páni, to zní jak z nějakého filmu.

"Copak tomu skutečně věříš?" Můj zrak vyjadřoval všechny pochyby, na chvíli jsem se proměnila v zarytého skeptika, který odmítá připustit i fakt, že je Země doopravdy kulatá. Nedokázala jsem ta slova jen tak přijmout. Byla tu El... Nemluvím teď o sobě. Mířím k té skutečné dívce vyrůstající v Británii. K člověku, jemuž jsem se v nejmenším nepodobala.

"Momentálně nevím, čemu bych měl věřit," stočil zrak ke stropu.

Pevně jsem mu stiskla ruku. Chápala jsem ho, jistě víc, než by si vůbec pomyslel. Netušil, že já, opravdu já jsem už nějakou dobu součástí jeho života. Nevěděl, jak moc mi na něm záleží, neměl nejmenší tušení o tom, že jsem mu dávno věnovala celé své srdce.

Rozhlédla jsem se kolem. Oči už si na tmu přivykly, rozeznávala jsem obrysy výklenků, v nichž kdysi stály sošky svatých, dřevěné kříže a staré řetězy, na kterých dříve jistě visely mističky s kadidlem.

"Proč myslíš, že se tohle děje?" nadhodila jsem bezmyšlenkovitě. Prostor mě fascinoval. Nejenže dýchal nezaměnitelnou atmosférou starých časů, jak už jsem zmínila, ale měla jsem pocit, že nás sledují páry očí všech zamilovaných, kteří zde stvrdili svou lásku.

Zrak se mi rozostřil pod návalem slaných slz.

"To kdybych věděl," povzdechl si zoufale. "Pořád mám však neodbytný dojem, že tohle je správné. Že... Že se tu máme setkávat. Třeba má všechno hlubší význam."

Poslouchala jsem ho jako ve snách. Hlubší význam... To se dalo říct o mém neplánovaném "výletu" do Anglie. Ten aspoň zařídili ti nahoře! Ale co úniky na taková zvláštní místa? Správci už nade mnou přece nemají moc, tak co se děje?

* * * *



* * * *

* * * *

Autor: PETRA

Asi dvě části zpátky jsem od vás pod povídkou měla 9 komentářů. Myslíte, že by to tentokrát mohlo dopadnout podobně, PROSÍM? =) Jak omílám pořád dokola, pro každého človíčka, který vloží čas, snahu a city do něčeho, o co se chce podělit s někým dalším, potřebuje zpětnou vazbu… Mířím opět především na ty z vás, kteří po sobě nikdy nenechají žádnou stopu. Jak mám potom vědět, co si o příběhu myslíte? Váš názor by mi moc pomohl, skutečně. Byla bych vám moc vděčná =) Aspoň se mě možná pustí strach, že u posledního dílu nebude čtenář ani jeden…
 


Anketa

11.9.: Lidé se tu jaksi ztenčují, o to víc si vážím, žes právě TY vydržela. Necháš mi klik, prosím? =)

# CLICK #

Komentáře

1 Tessie Tessie | 11. září 2014 v 18:53 | Reagovat

Peti opravdu nechápu ty lidi, co u tvé báječné povídky nevydrželi. Zasloužila by si více pozornosti, ale bohužel se ukazuje, že maj radši víc nějaký sexuální nebo uplně nesmyslný povídky... :/ Nevím jestli tě to potěší, ale já u téhle povídky rozhodně vydržím dokonce :))

2 Anne Anne | 12. září 2014 v 15:10 | Reagovat

Petí, nevím co ti tu psát nového a co ještě nevíš. Je to vážně dokonalé, úžasně propracované. Nemůžu se dočkat dalšího dílu! Takový zvrat jsem nečekala :O Jen tak dál! :33
With love
Anne

3 Tessa Tessa | 12. září 2014 v 19:09 | Reagovat

Peti, tvá povídka přímo fenomenální. Moc se mi líbí tvůj styl psaní. Jen tak dál ty moje spisovatelko! :)

4 Andy Andy | 12. září 2014 v 20:01 | Reagovat

dokonalosť... je to jednoducho neskutočný príbeh, Peti... :)

5 kristý kristý | E-mail | 12. září 2014 v 21:58 | Reagovat

Myslim si, že o to, že by u povídky vůbec někdo zůstal se bát nemusíš, protože spousta tvých věrných čtenářů zůstane a jednou z nich budu já :) Jinak skvělej díl a už se moc těším na pokráčko. Celkem by mě zajímalo, kolik to bude mít asi tak dílů? :)

6 Vendy Vendy | 13. září 2014 v 22:06 | Reagovat

Krásnej díl :)
A souhlasím s krystý, toho že nikdo nezůstane se opravdu bát nemusíš, všichni tvoji věrni čtenáři tu budou až do konce a já taky :)

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama