Miluji psaní příběhů a miluji 1D, tady bych to příležitostně ráda spojila dohromady. Jsi-li hater, můžeš záložku klidně zavřít, tady Ti pšenka nepokvete =P Díky všem, kteří sem zavítají a nějakou chvíli pobudou!
Trailer k blogovému románu "I wanna be with you"

I wanna be with you /97.díl/

3. září 2014 v 19:33 | P. |  I wanna be with you
Krásný středeční večer! Jak válčíte první týden školy? =) Já mám ještě do 22.září prázdniny, tak si po dvou měsících brigády užívám poprvé pořádného volna. Doufám, že vám, co jste nastoupili na střední, se tam bude líbit! Vím, je to velká změna, ale udělali jste krok do budoucnosti, nic nemůže zůstat stejné ;o)
No, máme tady další díl velkého románu! A troufám si tvrdit, že zvrat v této části se dá zařadit do kategorie "NEČEKANÉ", pevně tudíž doufám, že vás přiměje vydržet až do samotného závěru =) Zrovna jsem narazila na anketu z minulého léta. 40 lidí četlo, teď je to ani ne polovina, což mě neskutečně mrzí, ale stále platí, že za každého jednoho človíčka děkuji z celého srdce ♥
KRÁSNÉ POČTENÍ! ♥
"Celý článek"


Brzy už chlad v mých útrobách vystřídalo hřejivé teplo. Dívala jsem se do ohně a přemítala, zda se ve svůdně kroutících plamenech náhodou neodehrává celý můj příběh.
Možná na znamení podle živlů něco bylo. Já, jakožto beran, jsem spadala právě pod element ohně. Stravující síla, která se může kdykoli vymknout zpod kontroly. Pohled na něj mě vždycky podivně uklidňoval. Dokázala jsem se do jeho epicentra plně ponořit na celé dlouhé hodiny.
Přitáhla jsem si kolena k bradě a omotala kolem nich své paže. No, na to si asi nikdy nezvyknu. Těžiště mého těla se nyní nacházelo úplně někde jinde, El byla vysoká, štíhlá dívka, které nedělalo problém se na veřejnosti chovat jako doma. Ale já?
Kousla jsem se do rtu. Jeden ze zlozvyků, které mi v nové identitě zůstaly.
"Je fascinující tě pozorovat," ozval se náhle Louis. Škubla jsem sebou a snažila se zklidnit srdce. Pádilo šíleným tempem, můj dech za ním jen marně klopýtal.
"Vyděsil jsi mne," vydechla jsem.
"Promiň," zazubil se.
"Proč fascinující?" vrátila jsem se k jeho nenadálé poznámce.
"Víš, přišlo mi, jako bych se díval na úplně jiného člověka."
Dva údery srdce.
Panika.
"Výraz ve tvé tváři... Mimika... No, jsou to maličkosti, ale pro někoho, kdo tě zná tak dlouho, jsou velmi podstatné."
Zabořila jsem nehty do koberce a stiskla čelisti k sobě. Hlavně ne bolest, ne bolest... V duchu jsem se modlila v nějaký zázrak, jenž samozřejmě nepřicházel.
Soustředila jsem se na blesky, které si hrály na obloze. Na příjemný penzion, v němž jsme našli útočiště. Louiho objetí, jež mělo moc ochránit mě před celým světem... Všechno to mi v jedné vteřině proběhlo hlavou. A tlak se opravdu stahoval zpátky do své temné jeskyně.
Pocit radosti ovšem netrval dlouho. Nahradilo ho totální vyčerpání.
Asi jsem se konečně naučila skrývat strašáky někde hluboko ve své duši, jelikož si Louis mého vnitřního boje nevšiml. Klesl na koberec a přitáhl si mě do náruče. Hlavu jsem si opřela o jeho rameno. Nádherně voněl...
"Vážně jsem se změnila tak moc?" broukla jsem nezřetelně. Spánek po mně natahoval svá osidla, nedokázala jsem se mu bránit.
"Docela dost, řekl bych," jasně jsem z jeho hlasu cítila úsměv.
"Lituješ toho?"
Na chvíli ztuhnul.. Nakonec mi však odpověď poskytl. "Ne. Nelituju."
S těmito slovy, jež mi rezonovaly v uších, jsem usnula.
Po tváři mě pohladil chladný vánek. Což jsem nechápala. Vždyť jsme v penzionu okno neotevírali!
Vzápětí se přidala i pronikavá zemitá vůně. Jako... Jako mokrá půda po dešti. Pod zády jsem cítila něco tvrdého a měla neodbytný dojem, že se mi do lopatek zarývají kamínky.
K rozlepení víček jsem se musela přinutit. Spánek nade mnou okamžitě přestal mít navrch. Nebo naopak? Nacházela jsem se v jakémsi hodně živém snu, jenž vykouzlilo mé zoufalé podvědomí?
Ocitla jsem se totiž v lese. Zalévalo ho líné šero, jako by se chystal nový den.
Namáhavě jsem se zvedla na nohy a pohledem sklouzla po svém těle. Hnědé plátěné šaty? Bosé nohy?
Ruka mi bezděky vystřelila k hlavě.
Moment, jsem to opravdu já? Zase? Zase jsem se kdovíjak dostala mimo čas a prostor? Nebylo pochyb, své kroutící se vlasy jsem poznávala, stejně jako širší boky a větší bříško.
Několikrát jsem se otočila kolem své osy. Stála jsem před torzem kamenného kostelíka, bezpochyby toho, jehož ubohé pozůstatky jsme s Louim odpoledne objevili. Vysoké zdi pořád stály, střecha se však už dávno propadla a uvnitř se uhnízdila Matka Příroda.
Zdálo se, jako bych se vrátila o půl století zpátky. Obklopovala mě zvláštní atmosféra. Mystická... Živoucí... Mé podvědomí každou vteřinou očekávalo nějakou podpásovku, svaly se připravovaly k útěku. Nemohla jsem si pomoci. Život v neustálém napětí se na mně podepsal.
Vtom kdesi v lese, sotva pár metrů od místa, na němž jsem stála, zapraskaly větvičky. S hrůzou jsem se rozhlésla kolem, připravena čelit nebezpečí.
A vtom...
"Lou?" lapla jsem po vzduchu jako ryba uvězněná na suchu. Má noha bezděky udělala krok dopředu, zatímco jsem sledovala milovaného kluka, kterak se snaží dostat přes spadané stromy a divoké keře. Opět měl na sobě světlé plátěné kalhoty, košili a tmavě hnědou vestu.
Vzduchem k němu doputoval můj výkřik. Zvedl hlavu a... usmál se. Opravdu usmál! Upřímně, zeširoka. Zrychlil tempo, jak jen to šlo, nepřestávaje mě propalovat pohledem svých upřímných modrých očí.
"Ahoj," pronesl měkce, když jsme stanuli tváří v tvář. Přes matné světlo jsem jeho rysy viděla jasně. Jako... Jako by můj mozek dokázal Louiho poznat i v samotném pekle. "My se známe, ne?"
Rty mi ožily jemným úsměvem. "Myslíš?"
"Jsem si skoro jistý," naklonil hlavu. "Jmenuješ se Petra a už jsme se kdysi setkali. Dokonce při stejné příležitosti. Nebo," zamrkal, "hodně podobné."
"Vzpomínáš si?" vylétlo ze mě proti vlastní vůli. Vzápětí bych si nejradši vyřízla jazyk, přestože Louis vyloženě zářil. Nesmím ani ve snech - nebo šílených výplodech rozjitřené fantazie - šlápnout vedle. Nikdy, za žádnou cenu.
"Samozřejmě že vzpomínám," vzal mě za ruce, jako by to byla ta nejsprávnější věc na světě. "Na setkání v dešti se nedá tak snadno zapomenout."
"Navíc když nevíš, jak ses na ono místo dostal," doplnila jsem.
Zasmál se. Opět ta známá křišťálová zvonkohra, která se náhle rozezněla okolím.
"Jsem rád, že tě vidím," pokračoval, tentokrát se zrakem sklopeným. "Víš... Pořád myslím na ten náš polibek."
Dech klopýtal, srdce dávno ztratilo jakýkoli rytmus. Přála jsem si, aby mlčel. Jeho slova mi totiž ubližovala a já se bála, že přijdu o rozum. Lapená v jakési halucinaci, uvězněná v čase a prostoru.
"Děje se něco zvláštního. Se mnou se děje něco zvláštního," stisk dlaní zesílil. "Já... Mám-mám přítelkyni. A... Občas, když se na ni dívám, jako... jako bych viděl tebe. Já vím, zní to šíleně a sám ničemu nerozumím, no je to tak..."
Povědět, že to zní šíleně, ani zdaleka nevystihovalo podstatu jeho přiznání.
"Asi chápeš, jaký mám v sobě momentálně zmatek," nevesele se zasmál. Možná chtěl situaci jen celou odlehčit, ale pravdou je, že mi spíš přeběhl mráz po zádech. Zmatek se stupňoval, ani jsem nevěděla, že to vůbec ještě jde. No, Louis snad přišel o rozum! Opravdu se mi tu právě přiznal... no, k tomu, k čemu se přiznal?
"Nic mi na to nepovíš?"
Zaostřila jsem na jeho přívětivou tvář a kolena mě málem zradila. Co jsem mu asi tak měla říct? Příliš možností se nenaskýtalo, a tak jsem radši mlčela. Tím nic nezkazím.
"Asi ne," opáčil ironicky.
"Promiň," sklopila jsem pohled. "Ale já vůbec nevím, jak bych měla reagovat! Ano, je to šílenost, a abych byla upřímná, v nejmenším netuším, co se děje..."
"Máš uklidňují hlas," změnil náhle téma. Chvíli jsem mrkala a celý onen obrat zpracovávala. Jak se jen dokázal v jediném zlomku sekundy přeladit na úplně jinou notu? Já to nezvládla ani během několika týdnů, jak vidno.
"O co tady vlastně jde?" upřela jsem na něj své zelené oči. Dle emoce, která se mu následně mihla tváří, jsem poznala, že si dobře uvědomuje, kde - respektive u koho - tu zvláštní barvu viděl. Ovšem o ničem se nezmínil. Místo toho zkoumavě naklonil hlavu. "Zřejmě ti nějak nerozumím."
"Proč se ke mně takhle chováš?"
"Jak?" opáčil podmanivým hlasem a trochu se ke mně naklonil.
Můj dech opět pádil jako dostihový kůň v posledním kole velkého závodu. "Však víš..."
"Co když nevím?" pokračoval v té nepochopitelné hře.
"Cho-chováš se," mumlala jsem, "jako bys mě znal odjakživa.
Vpíjel se do mě pohledem. Znala jsem každou linku jeho obličeje, každou nenápadnou pihu, nic pro mě nebylo překvapením. A přesto mi jeho blízkost podkopávala rovnováhu.
"Jenže já mám pocit," zašeptal, jeho hlas podkreslovalo ševelení vánku v korunách stromů, "že tě opravdu znám celý svůj život. Přijde mi... Já nevím. Možná je naše setkání osud, něco dávno daného."

* * * *
* * * *
* * * *
AUTOR: PETRA

Taaak, další díl je u konce. Co na něj říkáte? Hm? A baví vás povídka vůbec ještě?? Opět teď oslovuji hlavně ty z vás, kteří nenechají ani klik, ani komentář =) Byla bych ráda, kdyby se tentokrát vyjádřilo co nejvíc lidí =) Nebojte, nehodlám si klást podmínky, že pokud nebude tolik a tolik kliků a tolik a tolik komentářů, nebudu dál zveřejňovat, to se nikdy nestane, na to si vás, přeživších, moc vážím ;o) Ale bez zpětné vazby to prostě není ono, budu tudíž vděčná za jakékoli slovo, názor, cokoli… Upřímně, dostala jsem se do bodu, kdy už očekávám málo, bohužel ='( Přesto vám tu slavnostně slibuji, že román dotáhnu do konce, nedokázala bych ho nechat otevřený ;o)
 


Anketa

3.9.: Ačkoli zveřejňuji už přes rok, stále patříte mezi čtenáře? Pokud ano, dovolím si Vás poprosit o klinutí ♥ Děkuji!

♦CLICK♦

Komentáře

1 Tessie Tessie | 3. září 2014 v 19:54 | Reagovat

Jestli mě povídka baví? No tak na to ti můžu na 100% říct, že mě baví :)) Je to hezké, že už jí čtu rok a pár měsíců, taková malá součást mého života :3 a za to ti Peti děkuji <3

2 kristý kristý | E-mail | 4. září 2014 v 19:00 | Reagovat

Jasně, že mě povídka baví a to neskutečným způsobem :3 Přála bych si, aby mu to Petra v tom "živim snu" řekla. :/ Když už né ve skutečnosti, tak aspoň tak....

3 Andy Andy | Web | 6. září 2014 v 9:26 | Reagovat

Peti ja už fakt nemám slov... táto časť bola krásna a ten koniec... príbeh ma ešte stále baví a píš si, že ho dočítam až dokonca :) ... nechce sa mi ani len veriť, že o tri časti tu pribudne už stá časť v poradí...

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama