Miluji psaní příběhů a miluji 1D, tady bych to příležitostně ráda spojila dohromady. Jsi-li hater, můžeš záložku klidně zavřít, tady Ti pšenka nepokvete =P Díky všem, kteří sem zavítají a nějakou chvíli pobudou!
Trailer k blogovému románu "I wanna be with you"

I wanna be with you /95.díl/

12. srpna 2014 v 20:53 | P. |  I wanna be with you
Krásný úterní večer! =) Jelikož beru antibiotika, v nejmenším mi to nemyslí, tudíž dnešní prolog bude stručný a kratší =) Chtěla bych vám poděkovat za každé přečtení a každou jedinou reakci, jíž se od vás dočkám, protože TO mě žene ve zveřejňování dál… ♥ Sice jste prořídli a mě to stále neskutečně mrzí, no nic s tím neudělám. Své psaní nezměním, nejde to. Tohle jsem prostě já =) A jsem moc ráda, že se najde byť jediný člověk, jemuž se příběh zapsal do srdce… Snad se díl bude líbit.
KRÁSNÉ POČTENÍ! ♥


"Víš, že se mi vůbec nechce domů?" zamumlala jsem, i prolomit to konejšivé ticho mi přišlo jako hřích.
Hruď se mu otřásla potlačovaným smíchem. "Však nemusíme. Můžeme si tu udělat skromný přístřešek a živit se kořínky. Hele," sáhl do hlíny a vytáhl trs nějaké trávy, "tady zrovna je něco k snědku!"
Vybuchla jsem smíchy.
"No počkej," snažil se tvářit vážně, "nemusí to být špatné! Jak myslíš, že to bude chutnat? Jako kuře? Nebo biftek?"
Mávala jsem rukou, jelikož mě bránice bolela takovým způsobem, až jsem ani nebyla schopná promluvit.
"Nechceš to zkusit?"
"Ne!" vyjekla jsem. "Lou, nech toho!"
"No počkej," i z jeho hlasu zněl smích, "někdo to vyzkoušet musí!"
Bránila jsem se tak usilovně, až jsem ztratila rovnováhu a po zádech spadla do hlíny. Svého společníka jsem samozřejmě stáhla s sebou. Obklopila mě vůně mechu, půdy po dešti. A Louiho těla, které se sklánělo nade mnou. Znovu jsem přestala být paní vlastních myšlenek.
Prstem mi přejel po tváři. Vpaloval se do mých očí, tolik nepodobných těm Eleanořiným. Vždycky jsem tu čistou zeleň s nažloutlými paprsky kolem zorničky měla ráda, no tehdy mě poprvé napadlo, zda by bylo vše jednodušší, kdybych se celá proměnila v El. Do posledního detailu.
"Stejně to pořád nechápu," zašeptal. "Kdy tvé oči stačily změnit barvu?"
Kousla jsem se do rtu. Pořád ty stejné otázky. Stále ty samé problémy. Chtěla jsem je vyřešit, strašně moc jsem chtěla... Ale nevěděla jsem jak. Bez vedení nějaké vyšší moci jsem si připadala ještě bezmocnější. Heh, ironie.
Ta londýnská výměna duší byla to nejhorší a zároveň nejkrásnější, co se mi mohlo stát. Poznala jsem Louiho. Poznala jsem ho jako obyčejného člověka, který má jak své přednosti, tak slabiny. Stačila jsem se do něj bezhlavě zamilovat, najednou už mi mé vlastní srdce nepatřilo. Držel ho pevně ve své moci, přestože to netušil. A nevědomky ho s každým dnem zadupával do prachu.
"Některé věci člověk nepochopí," letmo jsem se usmála a přitáhla si jeho obličej k sobě. Rozhodla jsem se poddat sobeckosti. Užívat si přítomnosti a blízkosti milovaného člověka.
"Miluju tě," pronesl pevně do našich polibků. "Strašně moc."
Bodnutí u srdce. To jediné jsem po jeho slovech vnímala. Známá křeč se vrátila, a to s naprosto zničující silou. Předešlé záchvaty se tomu probíhajícímu vůbec nepodobaly. Jenže já se nechtěla nechat zlomit, tentokrát ne.
Přivinula jsem se k Louimu ještě těsněji a předstírala, že onen okouzlující moment je tou nejsprávnější věcí na světě. Že se děje přesně to, co se dít má.
Bolest se dala na ústup. Jako by prohrávala boj a velmi neochotně zamávala bílým praporem. Místo tíhy zaplnila mé nitro lehkost. Kdyby mi to Louiho horké rty umožnily, zhluboka bych se nadechla.
Žár se vystupňoval. Nechala jsem jeho dlaně vklouznout pod bundu i mikinu, nebránila jsem se. Panika se dostavila až v momentě, kdy jsem na holé kůži ucítila špičky jeho štíhlých prstů.
Odtáhla jsem se od něj, díky čemuž jsem si vysloužila frustrované odfrknutí. "Poslední týdny mě od sebe neustále držíš. Proč? Ublížil jsem ti snad nějak?"
Objala jsem se pažemi. Jak mu jen vysvětlit, že po něm sice toužím, ale nesmím se své touze poddat? Že milování v tomto těle by nebylo správné? Že mě to zabíjí, ovšem jiné východisko pro mě neexistuje?
"Zlato?" vytrhl mě ze zamyšlení jeho starostlivý hlas.
"Omlouvám se," šeptla jsem. "To není tebou. Opravdu ne. Já jen... Špatně se to vysvětluje. Ehm. Jak sis jistě všiml," trhavě jsem se nadechla, "nejsem v poslední době ve své kůži. Mrzí mě to. Jen nikdy nezapomeň," položila jsem mu dlaň na tvář, "že tě miluju víc než cokoli a kohokoli na tomto světě."
Modré tůně se naplnily náklonností. "Tohle jsi mi dlouho neřekla..."
"Jo," odpověděla jsem kousavě, "jsem v posledních dnech samé překvapení."
Tělo se mu otřáslo potlačovaným smíchem. "Pravda. A já jsem za to vděčný."
Sledovala jsem všechny emoce, které se mu vystřídaly ve tváři. Láska, něha, pochopení. Radost mísená s obavami, že naše pohádka nevydrží.
"Lou," sebrala jsem odvahu k něčemu, co jsem mu chtěla říct od svého prvního rána v Londýně. "Jsi báječný člověk. Prosím, nikdy se kvůli nikomu neměň. Já vím, že je občas těžké zůstat sám sebou, když se ti celý svět plete do života. Pamatuj ale na ty, co tě opravdu znají a mají rádi. Ti při tobě budou stát. Ať se přihodí cokoli."
"Co se to s tebou stalo?" zareagoval hlasem, jenž překypoval city. "Kdy jsi stačila tak... dospět?"
Rádoby bezstarostně jsem pokrčila rameny. "Třeba to ve mně bylo vždycky, jen jsem tuto svou stránku nepustila ke slovu."
"A není to škoda?"
"Možná je," vyloudila jsem smutný úsměv. "Kdo ví..."
Sklouzl dlaní k mé a propletl naše prsty. Víc nemusel. Stačilo to, aby mé srdíčko několikrát klopýtlo.
Možná jsem se ocitla v časové smyčce, jelikož mi přišlo, že už jsem tohle všechno někdy v minulosti prožila.
Vtom mi na tvář dopadla studená kapka. Vzhlédla jsem a skrz husté větve vznosných jehličnanů spatřila úplně černý pruh nebe. Tehdy ho dokonce proťal blesk, chlad se dostal až do morku mých kostí. Zachvátil mě strach. Bouře ve mně vždycky vzbudila iracionální pocit hrůzy.
"Navrhuji schovat se v tom venkovském penzionu, u něhož jsme vystoupili z taxíku," promluvil Louis. Z hlasu mu zaznívala starost, i jeho to proměnlivé počasí znepokojilo.


* * * *
* * * *
AUTOR: PETRA
Nechci vás nyní poprosit o nic jiného než o ZANECHÁNÍ PÁR SLOV V KOMENTÁŘÍCH (teď mířím na vás, o nichž nikdy nevím ;o)). Netušíte, kolik pro mě zpětná vazba znamená, přesně jak jsem psala minule. Tento příběh mě stál hodně sil, času a emocí. A dala jsem do něj celé své srdce. Nepřeju si nic jiného než malé znamení, že se k příběhu rády vracíte... LOVE YA!
 


Anketa

12.8.: Čtete ještě? =) Pak mi, prosím, klikněte ♥

♦♦click♦♦

Komentáře

1 Tessie Tessie | 12. srpna 2014 v 21:10 | Reagovat

Už opravdu nevím co ti sem psát, ale jsem strašně ráda, že tento příběh dokončíš. Je něčím jiný než všechny ostatní a myslím si, že až jednou skončí, tak já ho stejně budu znova a znova číst :))

2 [Adminka] [Adminka] | Web | 12. srpna 2014 v 21:11 | Reagovat

[1]: Děkuju, Tessie! ♥
P.

3 Pinkeewee Pinkeewee | 13. srpna 2014 v 17:21 | Reagovat

Já prostě nemám slov :O po tom, co přečtu každý díl zůstanu jenom sedět a vydýchávám, co všechno se v dané kapitole událo :O Věř tomu nebo ne, ale od prosince, co příběh asi tak čtu, mi taky strašně moc přirostl k srdci :3 A až ho vydáš jako knížku, moc ráda si ji koupím :D

4 Anne Anne | 13. srpna 2014 v 22:16 | Reagovat

Přesně jak řekla Tessie, už opravdu nevím, co ti sem psát, abych se pořád neopakovala. Je to vážně úžasné a vždy to naplno prožívám, ten děj, který se tu odehrává, se odehrává i v mé hlavě. Vážně nádhera!
P.S.: Brzy se uzdrav!!
P.S.S.: Co nejdříve ti odpovím na tvůj krásný dopis! Moc se omlouvám, že to tak trvá, ale teď o prázdninách je takový frmol, že jsem to ani nečekala :(
Anne

5 Andyka Andyka | 14. srpna 2014 v 16:06 | Reagovat

Je to vážne úžasné...
dúfam, že ti čoskoro bude lepšie :)

6 Ivette* Ivette* | 16. srpna 2014 v 0:23 | Reagovat

Panebože tohle je asi ta nejdokonalejší část, co kdy byla ♥ Miluju to! :)
P.S. Děkuji že pořád píšeš Petí :) a brzy se uzdrav ;)

7 Cath Cath | 20. srpna 2014 v 23:18 | Reagovat

Od dubna jsem tuhle fan fiction nečetla a před pár dny jsem si na ni opět vzpomněla a dočetla to, co mi zbývalo a jen se těším na nové kapitoly!
Díky tomu, že nejvyšší či jak jsi pojmenovala ty, kteří 'šéfují' Damienovi, ztratili nad Petrou/Eleanor kontrolu, vůbec nevím, co dál čekat :D Proto se na další pokračování těším jak na další Vánoce! :)

8 Mikayla Mikayla | 22. srpna 2014 v 12:56 | Reagovat

byla jsem na dovolené a dostala jsem se k tomuto dílu až ted ale je to užasný :)

9 Vendy Vendy | 22. srpna 2014 v 14:44 | Reagovat

Už jsem strašně dlouho žádný díl neokomentovala, tak se musím trošku připomenout :D
Tohle je snad nejhezčí díl ♥ Tvoje psaní je prostě úžasný!
Děkuju, že pořád píšeš Petí :)

10 kristý kristý | E-mail | 24. srpna 2014 v 22:34 | Reagovat

No ty jo! :O Omlouvám se, že jsem si část přečetla až dneska, ale byla jsem pryč a skoro neměla čas číst. No ale hned, jak jsem dočetla poslední slovo, tak jsem vydechla v úžasu. Tento příběh je tak krásně procítěně napsaná. Jde vidět, že ti na něm opravdu záleží. Je vážně skvělej a z tvých všech řpíběhů, které si kdy napsala patří mé nejoblíbenější! Už se těším na další skvělej díl Petí! :3

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama