Miluji psaní příběhů a miluji 1D, tady bych to příležitostně ráda spojila dohromady. Jsi-li hater, můžeš záložku klidně zavřít, tady Ti pšenka nepokvete =P Díky všem, kteří sem zavítají a nějakou chvíli pobudou!
Trailer k blogovému románu "I wanna be with you"

I wanna be with you /93.+94.díl/

2. srpna 2014 v 22:33 | P. |  I wanna be with you
•Poznámka: Tentokrát bude předmluva poněkud delší, omlouvám se•
Krásný sobotní (bouřkový -_-) večer! =) Jelikož 93.díl se nachází na wattpadu (mimochodem, moc děkuju za pochopení a rozkliknutí =)), rozhodla jsem se ho hodit i sem, abychom měli všechno pěkně pohromadě. Milimetrovými krůčky se blížíme ke konci, nedokážu ještě přesně povědět, kolik dílů se zde do konce ještě objeví, uvidíme =)
"Klikněte na CELÝ ČLÁNEK =)"


Jak jste si jistě stačili všimnout, na IWBWY hodně lpím, je to ta největší srdcovka ze všech mých příběhů ♥ Tuším, že k žádné další si už nikdy nevypěstuji stejný vztah. Pokud samozřejmě ještě něco budu psát. Byla bych strašně šťastná, kdybyste mi i vy vyjádřili, JAKÝ VZTAH K PŘÍBĚHU MÁTE. Hovořím teď k té drtivé většině z vás, která se nijak neprojevuje ;o) Mohli byste mi nechat komentář, prosím? Vždyť už se blížíme ke konci, kdy jindy zanechat pár slov? =)
Nebojte, nehodlám si klást podmínky typu "Přidám další za 10 lajků a 5 komentářů", přijde mi to vůči čtenářům trochu neuctivé… Já jsem vděčná za každého jediného člověka, doopravdy.
Ale co jsem chtěla říct, je, že bez zpětné vazby nemá autor vůbec důvod ukazovat svá dílka světu. Myslíte, že velcí autoři by psali knihy, kdyby nevěděli, že o ně lidé stojí? Nechci se s nimi (s nikým z nich) srovnávat, to bych si nikdy nedovolila! Avšak princip je prakticky stejný =) Prosím jen o nějakou zpětnou vazbu… =)
Tak, to je asi vše, co jsem chtěla říct, snad jsem svým "výlevem" nikoho nepobouřila. Směle se pusťte do povídky, přeji (a doufám v) KRÁSNÉ POČTENÍ!

93.DÍL
Po parku zamířily naše kroky k Temži. Udělali jsme si dlouhou procházku podél jejího břehu. Od řeky vanul chladný vítr a já byla ráda, že mám přes hlavu kapuci.
"A kam teď?" zašeptal, když jsem stála opřená o zábradlí a dívala se přes hladinu na druhou stranu. Louis mě zezadu pevně objímal, vlastně zamyslím-li se, za celé odpoledne se mě nepřestal ani na chvilku dotýkat. Užívala jsem si to. Měla jsem opět na chvilku pocit, že přese všechno se opravdu děje, co se dít má.
Kdovíproč jsem si právě v té chvíli vzpomněla na svůj nedávný sen. Na ten, v němž jsme s Louim tančili v dešti na úpatí vysokého kopce. Ovšem... Opravdu se jednalo o sen? Vždyť mě do té scenérie přenesl citrín od Amelie. Nemluvě o blátě na svých nohou a následně i Louiho kalhotech. Takovou moc přece obyčejné snění nemá! Mohlo... Mohlo jít o něco víc?
Náhle jsem zatoužila zjistit, zda si na to vzpomíná... Ale jak zavést řeč, aniž bych vyvolala plíživé podezření?
"Co se vydat na venkov a odtamtud za Londýn? Daleko od veškerého hluku a spěchu?" Tehdy se mi v myšlenkách dokonce vynořila fotka Pat a Lance spolu s Ameliiným objevem o tom, že se brali před více než sto lety kdesi v kapličce za městem.
"Skvělý nápad," vydechl.
"Nedávno se mi o něčem podobném zdálo," zkusila jsem improvizovat. "Nádherná krajina, lesy, slunce nad hlavou... Také míváš tak krásné sny?"
Asi jsem ho opravdu znala lépe než sebe, jelikož i bez odpovědi jsem poznala, že má slova ťala do živého. Pevné tělo za mnou se napjalo jako tětiva luku, Louiho prsty se mi zabořily do kůže. Potlačila jsem syknutí.
"Copak?" natočila jsem k němu tvář. Po té druhé mě hladily slabé paprsky slunce, které se snažilo probojovat skrz husté mraky. "Děje se něco?"
Rty se mu stáhly do úzké linky, modré oči potemněly neznámou emocí. "Ne, neděje..."
Nemusela jsem ani umět číst myšlenky, aby mi došlo, co se mu honí hlavou. Určitě se, stejně jako já, ve vzpomínkách vrátil do podivné noci, kdy se jeho duše spolu s tělem přenesla na zvláštní místo, na němž čekala neznámá mladá dívka. Možná se ještě nerozhodl, zda to byla halucinace, nebo skutečnost, ale tušil jakýsi hlubší smysl.
Zneklidnilo mě to.
A sotva jsem si vzpomněla na náš elektrizující polibek, líce mi zalil silný ruměnec. Kterého si on naštěstí nevšiml, protože nevidomý pohled upíral do dálky. Myslel na to samé co já? Možná...
"Vyrazíme?" nadhodila jsem nuceně zvesela.
"Cože?" opáčil. Zrak se mu projasnil, kal značící, že se v myšlenkách úplně odpoutal od Londýna, zmizel. "Omlouvám se, nějak jsem se zamyslel."
Odolala jsem nutkání chytit ho pevně za ruku. Zneklidňovalo mě, jakým směrem se to najednou celé ubíralo. Stačilo, aby nade mnou Správci osudu ztratili moc, a můj život se bortil ještě víc než předtím. Zmizel i poslední záchvěv naděje, že se jednou vrátím domů.
"Ptala jsem se, zda můžeme vyrazit na venkov," vysvětlila jsem trpělivě.
"Aha," zasmál se. "Jasně."

Chytili jsme taxi, nasedli a nechali se unášet do pro mě neznámé části Londýna. Doprava pomalu řídla, aut ubývalo a halas zůstával za námi. Vysoké činžáky nahradily hrázděné domky, chalupy a zelená pole s pasoucím se skotem.
Div jsem na okýnku nebyla přilepená. V centru města mě ani nenapadlo, že narazím na tak krásná zákoutí. Jako bych se na vteřinu přenesla domů. Já totiž žila a vyrůstala na vesnici, příroda mi chyběla. Šumící lesy, zvuk praskajících větviček, když se porostem plížila zvěř. Čerstvý vzduch...
Za čtyřicet minut jsme zastavili před velkým hostincem s barevnými okenicemi a dřevěnými lavicemi upevněnými ke zdi.
Zatímco Louis si povídal s řidičem, já vzala nejistě za kliku a z vozu potichu vyklouzla. Kolena se třásla, celkově byla má stabilita značně narušená.
Zhluboka jsem se nadechla. Úžasný pocit!
"Nádhera, že," sevřel mě náhle můj společník kolem ramen. Vnímala jsem tiché předení motoru, které zesílilo, když se taxikář obracel k odjezdu. "I kolem velkého města se dá najít klidné prostředí jen málo ovlivněné civilizací."
Nechala jsem se ukolébat jeho hlasem. Zavřela jsem oči a představila si, že stojíme u nás v Čechách na jednom z mých oblíbených míst a užíváme si blízkosti toho druhého. Jen my dva, Louis a obyčejná neznámá dívka s plnější postavou, jež není pod dohledem celého světa.
Snadno bych té lživé iluzi uvěřila. Podlehla bych a už se nikdy znovu nepostavila na nohy. Což samozřejmě nesmím. Musím bojovat, dokud to jen trochu půjde.
"Tak kam vyrazíme?" nadhodil a tvář mi zabořil do vlasů.
Rozhlédla jsem se. Neznala jsem tamní prostředí, ale intuice mi vysloveně nakazovala směr, jímž bychom se měli vydat. Neměla jsem důvod ji ignorovat, nesčetněkrát mi už v posledních týdnech zachránila kůži.
"Co tamhle?" pohlédla jsem na nenápadnou pěšinku, která se vinula mezi stromy.
"Proč ne," souhlasil, vzal mě za ruku a vykročil.
Sotva jsme se dostali do stínu lesa, zmocnil se mě zvláštní pocit. Pocit, že jsem na tom místě už někdy byla. Což je nesmysl, za svých jednadvacet let jsem se nedostala dál než do Německa.
Nad hlavou nám zacvrlikal ptáček. Vzhlédla jsem k němu a spatřila bílá peříčka protkaná modrými nitkami, které se ve světle slunečních paprsků, pronikajících listovím, nádherně leskly. V duši se mi rozhostil mír a pokoj.
Pokračovali jsme neohroženě dál. Pod nohama se nám houpal mech, všude to vonělo starou pryskyřicí.
Asi po dvaceti minutách naprostého ticha se Louis zastavil. Upíral zrak do temnější části lesa, mračil se a snažil se dohlédnout dál.
"Co se děje?" zeptala jsem se nejistě.
"Mám pocit," vystrčil trochu bradu, "že před námi něco je..."
Srdce mi ve vteřině klopýtlo. Netuším proč, intuice bila na poplach. Cítila jsem se být k tomu tajemství přitahována. Zaostřila jsem tudíž daným směrem.
Rozeznala jsem pouze jakési nezřetelné obrysy. Možná nějaké rozvaliny. Kameny...
"Tak na co čekáme?" usmála jsem se a už ho táhla dopředu. "Jdeme to prozkoumat!"

94.DÍL
S radostným smíchem jsme klopýtali přes zlámané větve, bujný zelený porost nám šustil u kolen a lehký vánek chladil naše rozpálené líce.
Kroky nás dovedly do stínů.
Měla jsem pravdu. Šlo o rozvaliny.
Odpojila jsem se od Louiho a vydala se kolem zbytků zdiva. Nebo tak to aspoň při bližším průzkumu působilo. Prorůstaly trávou, keři, příroda si k nim našla cestu a ovládla je. Přesto ve mně rozbořené kamenné stěny probouzely něco zvláštního. Mé srdce bušilo o dost rychleji než normálně, do očí se mi kdovíproč tlačily slané slzy.
Popotáhla jsem.
"Byl to kostelík," houkl Louis zezadu. " 'Kostel svaté Panny Marie byl postaven ve druhé polovině 18.století britským šlechticem Thomasem Irvinem poté, co se mu na tomto místě splašil během lovu kůň. Tvrdil, že když dopadl do podrostu, zjevila se mu bytost skrytá ve světle a pomohla mu najít cestu z lesa. Jako výraz vděku nechal na místě postavit skromný malý kostel, který se stal oblíbeným místem zamilovaných párů.' No," dodal Lou, "tajemnost se tomu upřít nedá."
Obrátila jsem se rychlostí blesku. Stál před malou informační tabulkou a pozorně ji zkoumal.
"Kostelík začal chátrat po druhé světové válce," pokračoval. "Město se o něj kvůli nepřístupnému terénu přestalo starat. Manželský slib zde složilo bezmála čtyři sta párů."
"Páni," hvízdla jsem. A mezi těmi stovkami párů byla i Pat s Lancem... Jelikož jsem nepochybovala, že jde přesně o místo, kde se vzali. Jak pro mě zjistila Amelia...
Bezděky jsem zvedla hlavu k obloze. Ocitla jsem se v neskutečném příběhu s nejistým koncem. S protagonisty, kteří vůbec netušili, čeho se stali součástí.
"Cítíš tu energii?" usmál se Louis. Otáčel se dokola a pozorným pohledem zkoumal okolí. Tak jsem ho ještě nikdy neviděla. Což bylo špatné. Protože v každém takovém výjimečném okamžiku jsem se do něj zamilovávala víc a víc. A na to doplácelo mé srdce.
Vtom mé oči zachytily slabý odlesk světla. Sklonila jsem se a z udusané hlíny vytáhla jakousi zašlou destičku v cínové barvě. Měla kulatý, pravidelný tvar, šlo zřejmě o poctivou práci.
"Co to je?" stanul Louis u mě.
"Netuším," obracela jsem věcičku v ruce. Stále z ní odpadávaly kusy zeminy, rez se stačila rozlézt po celém povrchu. Přesto jsem tušila, že kdysi bývala nádherná.
"Můžu?"
Podala jsem mu ji. Chvilku si ji prohlížel, pak ji nějak... stiskl a dvě poloviny od sebe odskočily.
"Jak jsi to udělal?" vyhrkla jsem.
Hrdě se zazubil. "Připomnělo mi to staré zrcátko, které měla moje babička. Vím, že se vždycky otevíralo stiskem na okraji, tak jsem to zkusil. A vidíš? Měl jsem pravdu..."
Opatrně jsem ho uchopila do dlaně. Skutečně. BYLO to kapesní zrcátko. Sklíčko už sice dávno popraskalo, ale stále v něm člověk mohl něco vidět. Můj obličej se skládal z mozaikových částí, připomínal obraz od Pabla Picassa.
Když vtom...
Vidina se zacelila, výjev ustálil. Spatřila jsem sebe samu. Opět. Jen... Byla jsem starší, možná o takových patnáct let. Po mém boku kráčelo asi desetileté děvčátko. Možná jsem trpěla paranoiou, ale podobalo se mi. Kulatá tvář lemovaná neposedně se kroutícími hnědými vlasy. Jen ty oči... Měly tu nejkrásnější modrou barvu. Takovou, jíž se pyšnil jediný člověk...
"Holky!" zaznělo v představě. Usmála jsem se tam a padla kolem krku vysokému muži s rozcuchanými kaštanovými vlasy.
Louis.
Mé srdce klopýtalo a bouchalo v rytmu jeho jména.
Byl to on...
Zrcátko mi vypadlo z ruky.
"El?"
Zaostřila jsem na něj.
"Cítíš se dobře?"
Přikývla jsem, přestože má gesta znamenala jednu velkou lež.
Nejhorší na uplynulé halucinaci nebyl fakt, že se vůbec objevila. Mnohem víc mě děsilo: PROČ? Když už nade mnou ti nahoře neměli moc, kde se potom vzala? A za jakým účelem? Vybájilo si ji mé podvědomí?
Otázek stále přibývalo, zmatek se stupňoval.
Ještě chvilku mi koukal do očí, poté se pro nález znovu sehnul.
Cítila jsem nutkání odstoupit od té věci co nejdál. Nechtěla jsem riskovat další bolest ve formě vysněné budoucnosti, která nikdy nemohla přijít.
"Nebyla by škoda tady takovou nádhernou věcičku nechat?" něžně se usmál a prstem trochu očistil horní část. Vykoukla na nás rytina rozkvetlé růže, která se vinula po celém povrchu.
Z hrdla mi vyšel obdivný povzdech.
Nedovedla jsem si to vysvětlit, ale tušila jsem, že zrcátko ještě ovlivní celý náš příběh. Nikoli můj. NÁŠ. Protože navzdory neustálému popírání bylo jasné, že nejde jen o mě. "Kdosi" nám nachystal společnou budoucnost, k níž však nakonec nedošlo. A Správci osudu se to rozhodli napravit. Byť velmi nešťastným způsobem. Jak mohli očekávat, že jim plán vyjde?
"Víš," usedla jsem na rozvaliny a jemně chlapce s hlubokýma modrýma očima stáhla s sebou, "poslední dny s tebou byly těmi nejkrásnějšími, jaké jsem kdy zažila. Nikdy bych ani nesnila, že existuje něco tak silného. Děkuji za vše," vzhlédla jsem k němu a zoufale si přála, aby za tmavými zornicemi spatřil mě. Aby viděl tu dívku, která by pro něj dýchala. Která by dala svůj život za jeho štěstí.
Zrak se mi rozostřil slzami.
"Lásko," uchopil mě Louis něžně zezadu za krk, "já děkuju! V posledním týdnu jsi mi ukázala, co je v životě důležité. Úplně ses změnila," usmál se a pronikavě se na mě zahleděl.
Tehdy mu rysy přelétl úlek následovaný... Čím vlastně? Obavami? Nechápavostí? Zmatkem? Možná tím vším. Ano, snažil se to zamaskovat, ovšem já ho skutečně znala lépe než sebe. Strašně jsem se chtěla zeptat, co viděl, ale... Neudělala jsem to. Měla jsem až příliš velký strach z odpovědi.
Místo dalších slov mě políbil. Silně, naléhavě. Opravdově.
Zatímco mi slzy smáčely tváře, polibky jsem mu vracela. V duši se mi mísilo štěstí s neúnosným smutkem, radost spolu s beznadějí. Pral se ve mně doktor Jekyll s panem Hydem a já už dávno nezvládala sledovat, který právě vyhrává.

Strávili jsme tam v objetí bezmála hodinu. Vymýšleli jsme si vlastní příběhy, které se pojily ke kostelíku a čase před dvěma sty padesáti lety. Smáli jsme se, dotýkali se jeden druhého a přáli si, aby ten den nikdy neskončil.
"Není ti zima?" broukl, když se trochu zvedl vítr.
Zavrtěla jsem hlavou a přitulila se k němu těsněji.
"Mělas úžasný nápad," pohladil mě po zádech. "Vyrazit daleko od civilizace. Žiju v Londýně už tři roky, ale o tomto místě," rozhlédl se po rozvalinách kolem nás, "jsem nevěděl. Přitom má naprosto odzbrojující atmosféru."
S tím jsem musela souhlasit.
* * * *
* * * *
AUTOR: PETRA
Dnes vás ušetřím dlouhých výlevů, asi jsem vše pověděla v úvodu, znovu jen poprosím o komentář a strašně moc děkuji za zájem a podporu! Těm z vás, kteří jsou příběhu věrní… Moc to pro mě znamená, ani netušíte…

JEN ZAJÍMAVOST… Tohle jsem kdysi napsala o Louim. Dodnes si za tím stojím =) Ačkoli je to v určitém ohledu utopické. A co? Vybájený klučina, o němž můžou holky snít, nám určitou míru naivity dovoluje ;o) Proto se NIKDY NEBOJTE SNÍT! ♥

PS: Na ASKu mi dnes někdo psal, že bych sem na blog mohla někdy hodit pár "zajímavých" faktů, tak se zítra pokusím něco vymyslet =D =)
 


Anketa

2.8.: Krásný večer! Klasika: necháte mi kliknutí na znamení, že patříte mezi podporovatele? Zanecháte mi klik, abych věděla, že chcete na blogu povídku číst dál? =)

•click•

Komentáře

1 Pinkeewee Pinkeewee | 3. srpna 2014 v 12:28 | Reagovat

Páni, já...zůstávám sedět s otevřenou pusou :O Vážně, potom co jsem si přečetla tvojí slohovku o Louim na asku... :O Je to tak strašně moc otevřený, upřímný a mám pocit, jakobys přesně popsala můj "vztah" k němu :D
Co se týče dílu: Tvůj každý nový díl mě dokáže naprosto odzbrojit a pokaždé mě absolutně dostane. Existuje spousta stylů psaní, ale ten tvůj mi sedí naprosto nejvíc :) Vždycky, když vidím, že přibyl nový díl tak doslova nadskočím na židli a okamžitě čtu se zadrženým dechem, co nového jsi zase vymyslela :D Poslední měsíc byl pro mě dost emotivně vyčerpávající,protože rozloučit se s psím členem rodiny pro mě bylo vážně dost těžké a právě proto ti chci strašně moc poděkovat za každý přidaný díl, který mi zvedl náladu a pomohl se odreagovat :)
Já vím, že nekomentuji často a sama si uvědomuju u svých povídek, jak je podpora od čtenářů pro autora strašně moc důležitá :) a tenhle nádherný příběh si jí prostě zaslouží! :D
PS: omlouvám se za slohovku :D
PPS: vážně se už nemůžu dočkat dalšího dílu :3

2 Mikayla Mikayla | 3. srpna 2014 v 12:48 | Reagovat

vážně tenhle příběh zbožnuji

3 Andyka Andyka | 3. srpna 2014 v 19:11 | Reagovat

Zase úžasné...
Myslím, že už som ti viackrát písala, čím pre mňa tento príbeh je... ale napíšem ti to zase...
Mám ho veľmi rada a keď ho čítam, tak som úplne v inom svete... mimo realitu...
Ohľadom tej spätnej väzby s tebou plne súhlasím... ja osobne tiež píšem príbehy, takže viem, aké to je...
Teším sa na ďalšiu časť :)

4 Anne Anne | 4. srpna 2014 v 0:47 | Reagovat

Petí, ty víš moc dobře, jak hodně pro mě příběh znamená. Nechce se mi věřit, že už za chvíli bude konec :( A když jsem přečetla větu "Pokud samozřejmě něco budu psát", tak ve mně hrklo. Ty, Petí, psát budeš, jinak zkolabuju :( :D Nenapadá mě nějaký pořádně dlouhý sloh, přece jenom, už je třičtvrtě na jednu ráno :P Ale myslím, že už jsem ti hodněkrát psala, jak moc tě mám ráda a vážím si tvého osobitého (teď mě omluv, kdybych to slovo měla špatně "i", vůbec si nejsem jistá :( :D) psaní a názorů :))
With love
Anne

5 Ivette* Ivette* | 5. srpna 2014 v 0:01 | Reagovat

Petí, vím že skoro vůbec nekomentuji a chci se ti za to omluvit. Tvoje příběhy by si zasloužily stovky komentářů, bohužel, lidé jsou líní nemají čas atd. (Ano mluvím bohužel i sama o sobě.:D) Každopádně vím jak těžké je sehnat co nejvíce lidí co by četlo povídku, a natož je pak ještě prosit o to, aby zanechali alespoň malou zmínku o tom, že tu byli. (Třeba..Byl jsem tady, přijdu zas. Fantomas. Hahaha)
A proto se ti chci omluvit, že jsem tak neuvěřitelně sobecká a nejsem schopna ti tady nechat alespoň jednu "hloupou" větu. Aby jsi věděla, že se mi tenhle příběh neuvěřitelně moc líbí, a že se neuvěřitelně moc těším na Petra&Loui couple ♥ a doufám, že bude!
Děkuji za to, že píšeš dál i pro nás menšinu.
P.s. S tím článkem o Louim jsi mě mile překvapila.. pořád jsem si myslela, že když mi něco podobného vychází s Harrym (myslím ty podobné názory, a koníčky a věci co má rád), že jsem v tom sama. Ale koukám že ne ;) ♥ A nekecám, vážně mi toho vychází hromada, ale o tom si pokecáme (snad tváří v tvář) někdy jindy.

Mám tě ráda, a doufám, že klapnou ti UDG :)) Ivette

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama