Miluji psaní příběhů a miluji 1D, tady bych to příležitostně ráda spojila dohromady. Jsi-li hater, můžeš záložku klidně zavřít, tady Ti pšenka nepokvete =P Díky všem, kteří sem zavítají a nějakou chvíli pobudou!
Trailer k blogovému románu "I wanna be with you"

I wanna be with you /90.+91.díl/

5. července 2014 v 21:18 | P. |  I wanna be with you
Zdravím, milí přeživší čtenáři! První týden brigády (odpolední) mám za sebou, tudíž je konečně čas hodit další dvojdíl blogového románu, opravdu mého milovaného =3 Dnes vás nebudu nudit dlouhým úvodem, stejně pochybuji, že jim někdo věnuje pozornost =D Myslím, že za devětaosmdesát dílů jsem už řekla vše, co jsem mohla… Už nějak nemám sílu k přemlouvání dalších lidiček… =)
Snad se vám díl bude líbit, přeji krásné počtení! A děkuju za podporu všem, kteří ji projevují. To je totiž to nejcennější a já to neberu jako samozřejmost ;o)
"Celý článek"


90.DÍL
"Promiň," uhnul pohledem. "Ale když tě něco trápí, automaticky se ti dostanu do hlavy. Neovládám to, je to asi zvláštní schopnost strážných andělů."
Zneklidnil mě. To už nemůžu být ani paní vlastní hlavy?
"Ale abychom se vrátili k tomu, co tě trápí," nenechal se vyvést z míry. "Chápu, že jsi poznamenaná tím, co se ti stalo, ale nesmíš nechat svět, abys ti diktoval, jaká máš být. Začni se mít trochu ráda, pokud na to má někdo právo, pak jsi to ty. Žij tak, abys nemusela ničeho litovat, buď sama sebou. Nikdy se neměň kvůli ostatním."
Zírala jsem na něj, jako bych ho viděla poprvé. Nečekala jsem, že mi poví něco takového.
Nejhorší bylo, že měl pravdu. Dokázala jsem to uznat, ale začít se tím řídit? To nešlo tak snadno.
"Damiene," napadlo mě náhle, "když už máme okamžik upřímnosti, smím se na něco zeptat?"
Mlčky přikývl, tak jsem sesbírala střípky odvahy a vychrlila na jedno nadechnutí. "Celým důvodem, proč jsem tady, je, aby se do mě Louis zamiloval. Nebo tak mi to aspoň tvrdíš. Ale proč já? A proč takhle?"
Zprvu jsem myslela, že neodpoví. Minuty plynuly a já se vzdávala i té poslední naděje, když se potichu rozhovořil. "No, asi se už nic nezhorší, když ti konečně všechno prozradím. Máš na to právo."
Napjala jsem se jako struna.
"Každý člověk, který se narodí, má osud předem určený. Opravdu každý. Drtivá většina si jede ve vymezených kolejích, jak se říká, ale čas od času se prostě něco... zvrtne a jedinec se ocitne na úplně jiné životní stezce. To se právě stalo tobě a následně Louimu. Pamatuješ, jak jsi v patnácti skončila s vážnými problémy v nemocnici?"
Přikývla jsem. Jak bych mohla někdy zapomenout...
"Měla jsi původně odjet do Londýna a tam se potkat s Louim. Tehdy ještě obyčejným puberťákem. Stali by se z vás přátelé a během X-Factoru i něco víc. Jenže... Tvá hospitalizace zasáhla do celého osudu."
"Nechápu jedno," odvážila jsem se namítnout. "Jak je možné, že se i přes jasně nalinkovaný životní příběh stane něco takového? Jak se jim to může vymknout?"
Nešťastně si povzdechl. "Na to ti nedokážu odpovědět. Říká se, že nad Správci osudu je ještě mnohem vyšší entita, ale o té nikdo nemluví. Třeba občas cítí potřebu zasáhnout."
Zamyslela jsem se. Samozřejmě někde existuje ještě něco mocnějšího. A pravděpodobně je dobře, že o tom lidé neví. Některá tajemství okolo fungování světa by měla zůstat zachována. I já bych se měla smířit s faktem, že tohle své dobrodružství nikdy tak úplně nepochopím.
"Můžu pokračovat? Než ztratím odvahu. Nebo dokud mě někdo nevyruší."
Velmi unaveně jsem přikývla.
"Když jsi tedy do Anglie neodcestovala, šéfové to nechali tak a doufali, že k žádnému většímu odchýlení nedojde. Že se tam prostě vydáš jindy. Jenže to se nestalo. Ty i Louis jste žili, aniž byste věděli o existenci toho druhého. Tudíž Správci museli na popud těch nahoře zasáhnout. Prohodili tě s Louiho nynější přítelkyní a zbytek už znáš."
Někdy během jeho proslovu mi čelist klesla až kamsi k podlaze. "Ehm... Já měla vepsáno v osudu, že prostě... budu s ním? To vážně?" Vzpomněla jsem si na fotku Pat a Lance, kterou našla Amelia a jíž mi poslala, a kolena se mi podlomila. Měla pravdu... Ta úžasná žena přišla na řešení ještě dřív, než jsem se stačila vůbec pořádně vzpamatovat.
Vzhlédla jsem a tiše pronesla: "Děkuju, Amelie, za vše."
"Tak co?" naklonil Damien hlavu. "Přesvědčil jsem tě?"
Nejistě jsem se pousmála. "To se ti asi hned tak nepovede. Ale díky za upřímnost. Moc si jí cením. Asi z toho budeš mít problémy, že?"
Bezstarostně mávl rukou. "Pokud jsem ti poskytl aspoň malý námět k přemýšlení, splnil jsem, co jsem chtěl. Správci mě nerozhodí. A nakonec uznají, že to přispělo ke tvému dobru."
"Takže co teď?" vrazila jsem ruce do kapes kalhot. "Když už nade mnou nemají moc? Co mám dělat? A co bude dál?"
"Na to ti asi neodpovím. Něco takového se dlouho nestalo, vlastně ani oni," ukázal poněkolikáté za náš rozhovor ke stropu, "pořádně neví, co si s tebou počít. Chovej se jako doteď, sama za sebe. Nech Louiho, ať se do tebe zblázní a ať mu dojde, že je za celou tvou proměnou něco víc. Pak se uvidí."
Trhavě jsem se nadechla. Kolik mi jen zbývá času?
"Musím jít," zvedl se do stoje. "Strávil jsem tu delší dobu, než jsem původně zamýšlel. Buď na sebe opatrná," usmál se. "A kdybys cokoli potřebovala, prostě prones mé jméno a já se hned ukážu."
Kývla jsem. Rychle mě pohladil po tváři, snad abych neuhnula, a vzápětí byl pryč.
Svezla jsem se po zádech na podlahu. Až s Damienovým odchodem jsem povolila stavidla svému sebeovládání, třpytivé kapky mi stékaly po tvářích a mizely kdesi pod čelistí. Zoufalství mě trhalo na kusy, beznaděj ovládala tep mého srdce.
Je to možné? Jsme si opravdu souzeni? Copak by se do mě Louis zamiloval? No, i přes můj vzhled možná ano, kdyby měl roky na to, aby mě poznal. Jenže tady ty roky nemá a neví, jak ve skutečnosti vypadám...
Naštěstí jsem si brzy uvědomila, že na utápění v sebelítosti není ta nejvhodnější doba, jelikož na mě dole stále čekali kluci. Proto jsem se z posledních sil vytáhla na nohy, vzala z psacího stolu papírový kapesník a pečlivě si utřela tváře. Nesmí na mně nic poznat...
V rychlosti jsem se převlékla do legín a volné mikiny, vlasy nedbale svázala do uzlu a seběhla zpátky do přízemí. Než se má ruka dotkla kliky, naposledy jsem se zhluboka nadechla. Poprvé za celou dobu jsem doufala, že se mé umění přetvářky zlepšilo.
"El!" vyhrkl Lou, sotva jsem překročila práh. "Jsi v pořádku? Už jsem se chtěl vydat nahoru, bál jsem se o tebe."
Střelila jsem pohledem k hodinám. A hrklo ve mně. Strávila jsem rozhovorem s Damienem dlouhých třicet minut. "Promiň, Lou, jen jsem se potřebovala dát trochu dohromady. Poslední dny jsme měli všichni těžké..."
Přikývl. "Jo, to říkali i kluci. Nebýt jich, a především Nialla, už jsem do pokoje vtrhnul po deseti minutách."
Vyslala jsem k blonďákovi vděčný pohled a rty nenápadně naznačila "Děkuju".
"Jak se cítíš?" uchopil mě za bradu. Jeho dotek se znovu dostal do každé buňky v mém těle, elektrické výboje neputovaly jen na povrchu, nýbrž i pod pokožkou. Třásla jsem se, jelikož jsem mrzla a zároveň hořela, stála jsem jednou nohou v Antarktidě a tou druhou na Sahaře.
"Docela - docela dobře," zaskuhrala jsem. "Jen trochu unaveně."
Chápavě přikývl. "No, pokud bys chtěla zbytek dne prospat, pak do toho. Potřebuješ odpočinek jako sůl."
Vrtěla jsem zuřivě hlavou. "Kdepak, polehávání jsem si užila za jeden den dost v nemocnici. Musím se něčím zaměstnat. Lou," napadlo mě najednou, "nemohl bys - ehm. Nemohli bychom si udělat procházku po Londýně? Celé odpoledne strávit mimo byt?" Málem jsem ho požádala, aby mi UKÁZAL Londýn, ale naštěstí jsem se včas zarazila. To by byl obrovský přešlap. El nepotřebuje průvodce, toto město zná.


91.DÍL
"A jsi si jistá, že to zvládneš?" naklonil hlavu, v jeho modrých očích se odrážely pochyby. Měl o mě strach, což jsem úplně chápala, jenže jsem na druhou stranu věděla, že déle už mezi čtyřmi stěnami zavřená být nedokážu. "Samozřejmě," odpověděla jsem pevným hlasem.
Kluci za Louiho zády klidně postávali a předstírali nezájem, avšak já věděla, že bedlivě poslouchají. V jejich strnulém postoji jsem rozpoznala stopy obav. Znovu mě bodlo u srdce. Všechno jsem svým příchodem jen zkomplikovala!
"Dobře," sklouzl dlaní k té mé, "jakmile něco sníš, můžeme vyrazit." Sotva to dořekl, můj žaludek zareagoval. Ne však touhou po jakémkoli jídle, spíš naopak. Nedokázala jsem si představit, že bych po tom všem zvládla pozřít byť jediné sousto.

Ačkoli jsem si za svůj výběr vysloužila nesouhlasné mručení, v mé misce se nakonec objevil jen lehký zeleninový salát. Víc jsem nezvládla.
"A tomu ty říkáš oběd, jo?" nakrčil Niall nespokojeně nos, když jsem seděla u jídelního stolku a házela do sebe kousky rajčete. "Vždyť je to jak pro králíky!"
Zasmála jsem se a hodila po něm plátek okurky. "Ještě mi nenarostly hlodáky."
"Jsem moc rád, že se zase směješ," šeptl Louis. Ztlumil hlas natolik, že jsem ho slyšela pouze já. "Úsměv ti moc sluší. Ačkoli... Jako bych v něm zaslechl nový zvuk. Tón, kterého jsem si nikdy dřív nevšiml."
Zaostřila jsem na něj. Modř jeho očí mi pomohla v obraně proti sžíravé bolesti, jež se znovu šířila celou mou hrudí. A nakonec nejen tou. Kdybych ho neměla u sebe, skončím v křečích na studené podlaze.
Odstrčila jsem zbytek jídla a vyskočila ze židle. Můj žaludek dospěl na hranici svých sil. Při smyslech mě držela jen vidina dlouhé procházky. Vidina toho, že strávím celé odpoledne daleko od místa, které se stalo hlavním dějištěm mého utrpení.
"Takže bychom mohli vyrazit?" upřela jsem na Louiho zrak.
"Jasně, už se těším."
Vlil mi do žil novou energii. Rozběhla jsem se do patra, vrazila do ložnice a nahnala se ke skříni. Venku už sice nepršelo, ale stále tam nebylo kdovíjaké teplo. Sáhla jsem proto po tmavých džínách, modrém triku a lehkém svetříku, všechno to na sebe natáhla a během dvou minut stála opět v přízemí.
"Páni," vynořil se Louis ze dveří. "Vzalas to hopem!"
Usilovně jsem se zubila, až mě začala bolet čelist. "Jsem natěšená jako dítě na první Vánoce!" Věděla jsem, že mými rysy prostupuje ryzí radost. Konečně jsem si mohla užít něčeho, co jsem milovala už u nás doma.
Bez dalšího slova mi pomohl do lehkého šedého kabátku, sám si natáhl černou bundu a přes hlavu přetáhl kapuci. Následovala jsem jeho příkladu a ještě skryla Eleanořiny dlouhé vlasy.
"Brýle?" nabídl mi elegantní hnědé pilotky. Zamračeně jsem k nim stočila pohled. "Je to nutné? Budeme vypadat jako blázni. Kapuce a sluneční brýle!"
Při té představě jsme oba vybuchli smíchy.
"To je asi fakt," vypravil ze sebe zadýchaně. "Ale přece sama nejlíp víš, jak to dopadne, když se ukážeme venku."
Znovu mnou prostoupil smutek. Jak jsem se jen od El lišila! Víc už to snad ani nešlo. Nechtěla jsem se měnit. Jenže... Všechno bylo tak složité!
"No jo, pravda," odpověděla jsem nakonec, můj pohled mířil do podlahy.
"Takže to přehodnotíš?" pokračoval, nevnímaje mé zvláštní rozpoložení. "Pilotky?"
Vyplázla jsem jazyk a brýle si od něj vzala. Zřejmě to bylo nejlepší. Dobře jsem si vzpomínala na desítky fotek a videí, v nichž vypukla masová hysterie, sotva se jeden ze slavné pětky ukázal na veřejnosti.
Brzy jsme takřka nebyli k poznání. Ulevilo se mi, jelikož to znamenalo, že s námi nepůjde žádný z bodyguardů a my budeme mít soukromí. Přestože jsem se tolik bála toho, co bude dál, po ničem jiném jsem netoužila.
Louis něco houkl ke klukům do kuchyně a poté jsme mohli vyrazit.
Venku nás do tváře udeřil chlad, dokonce se začal zvedat vítr. Bylo jen otázkou času, než se mé vlasy osvobodí zpod kapuce a udělají ze mě Medúzu. Naštěstí se k zemi už nesnášely provazce hustého deště, počasí slibovalo krásné odpoledne. Sice ne prosluněné, avšak na tom mi nezáleželo, hlavně že jsem se zbavila těch sužujících čtyř stěn.
Chvilku jsme kráčeli mlčky, zavěšeni jeden do druhého. Kolem proudili lidé, aniž by tušili naši skutečnou identitu, a Louis si tohoto faktu evidentně užíval. Naznačoval to jeho uvolněný postoj a mě bezděky napadlo, kdy naposledy se asi procházel bez davu ukřičených fanoušků za zády.
Takto jsme se dostali do parku, kde uprostřed stála malebná fontána.
"Pramen přání," stálo vytesáno do kamene. Nahnula jsem se přes okraj a spatřila na dně jak lesklé mince, tak obyčejné šedé oblázky.
"Už sis tady někdy něco přála?" usmál se můj společník.
Automaticky jsem zavrtěla hlavou. "Ještě nikdy."
"V tom případě," sehnul se a vybral dokonale hladké kamínky, přičemž jeden mi vtiskl do dlaně, "je nejvyšší čas to udělat."
Nejistě jsem ho obracela v prstech. Nechtěla jsem už mít nic společného s věcmi mezi nebem a zemí, měla jsem toho dost. Veškeré čachry s osudem se mi znechutily, připadala jsem si jako figurka na šachovnici ve hře, kde se nikdo nenamáhá dodržovat pravidla. Mohla jsem se snažit jakkoli zbavit se svých okovů, ovšem marně.
"Připravena?" dolehl ke mně Louiho sametový hlas následovaný tichým žbluňknutím. Jeho oblázek okamžitě klesl ke dnu, aby se připojil k ostatním.
Sledovala jsem rozčeřenou hladinu. Pátrala jsem v nitru po nápovědě, jež by mi pomohla v rozhodování. Co si mám přát? A záleží na tom vůbec, když stejně vím, že to nefunguje?
Zavřela jsem proto oči a kamínek pustila. Během jediné sekundy mi proběhlo hlavou: "Prosím, ať je Louis šťastný." Má myšlenka se jako stříbrná nit ovinula kolem oblázku a jeho tíha ji stáhla mezi bratry a sestry.
"Co sis přála?" ovinula se jeho pevná paže kolem mě. Věděla jsem, že sleduje hladinu stejně jako já, možná se v jemném zčeření snažil něco najít. Něco, co nám oběma unikalo.
"To se neříká," loupla jsem po něm očima, "jinak se má tužba nesplní."
"To přece platí jen o padajících hvězdách," zasmál se. Ignorovala jsem zvonečky, jimiž se rozezněla má hruď, a místo toho pevným hlasem odpověděla. "Myslíš? No, nehodlám riskovat."
Přemýšlivě naklonil hlavu. "Je pravda, že jsi teď úplně vyměněná."
Položil si bradu na mé rameno a zahleděl se kamsi do dálky. Možná prohlédl i závoj minulosti, třeba vzpomínal na něco, co prožil s Eleanor. Šťastný okamžik, jenž patřil pouze jim. Přestože mé srdce protestovalo a šířily se jím další a další praskliny. Na ničem v té chvíli nezáleželo. Mohla jsem udělat cokoli, a přesto bych jen dál ničila nás oba.
Pohromadě mě držela jen má marná láska.
* * * *
* * * *
* * * *
Autor: PETRA(pokud byste měli dotaz nebo jen chtěli popovídat, jsem k službám a budu se těšit =) → ASK.FM)
Další dvojdíl u konce =) Víte, co bych si nejvíc přála? Abyste si z příběhu odnesly nějaké poselství. A jaké? To už je na vás, co se "mezi řádky" dozvíte ;o) Chci znovu moc poděkovat za podporu, znamená pro mě víc, než si dokážete představit. Čím víc čtenáři ubývají, tím víc a víc si vážím vás, kteří jste vydrželi. Thank you! ♥

PS: Prosím, vydržte do konce…♫
 


Anketa

5.7.: Patříš mezi přeživší čtenáře? =) Pak mi klikni, prosím, smutnění pak řekne: "Mizím!" =)

•c•l•i•c•k•

Komentáře

1 kristý kristý | E-mail | 6. července 2014 v 19:47 | Reagovat

Je to prostě neskutečně krásný. Určitě si z příběhů odnesu něco, co je ukryto mezi řádky. Je to úžasný sem moc ráda, že se El alias Petra trochu uvolnila, to samé u Louiho. Už se těším na další díly. :3

2 Andyka Andyka | 7. července 2014 v 18:49 | Reagovat

Tak toto bolo niečo úplne nádherné :) Zaujímalo by ma čo si želal Louis. Som fakt zvedavá ako sa vyvinie Petrino prianie... :) Teším sa na pokračovanie strašne veľmi :)

3 Anne Anne | 9. července 2014 v 20:32 | Reagovat

Petí... po dlouhé době zase konečně čtu IWBWY a je to úžasné! To, jak se děj vyvíjí mi vůbec nepřijde jako"skoro konec", a proto jsem zvědavá, co se ti honí v hlavě :P Moc se těším na další díl!
P.S.: Tvé předmluvy vždy hltám stejně, jako příběh! :3 ;D
Anne

4 Mikayla Mikayla | 12. července 2014 v 17:05 | Reagovat

píšu meti posledníma ale užasný dílek

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama