Miluji psaní příběhů a miluji 1D, tady bych to příležitostně ráda spojila dohromady. Jsi-li hater, můžeš záložku klidně zavřít, tady Ti pšenka nepokvete =P Díky všem, kteří sem zavítají a nějakou chvíli pobudou!
Trailer k blogovému románu "I wanna be with you"

I wanna be with you /88.+89.díl/

24. června 2014 v 19:33 | P. |  I wanna be with you
Krásný předprázdninový úterní večer! Mám tu pro vás překvapení - tudíž další nálož románu! =) Rozhodla jsem se zveřejňovat teď po dvou dílech naráz, jelikož nechci riskovat, že mi i vy, zbývající čtenáři, utečete… To se už za rok (uf, fakt rok? Páni, ta vejška mi žrala hodně času =D ) stalo mnohokrát a nerada bych to sledovala znovu =) Od příštího týdne začínám chodit do práce, nicméně se vynasnažím přidávat častěji, slibuji… A konečně snad i povídku dokončím =D
Pevně doufám, že se vám části budou líbit! Stále to píšu se srdcem. A moc vás prosím, abyste věnovali pozornost i vzkazu na konci… Děkuji ;o)
KRÁSNÉ POČTENÍ
"Celý článek"



88.DÍL
Opřela jsem se o něj a zavřela oči. Bolelo to. Míra mé lásky bolela, ležela mi na hrudi a bránila vzduchu, aby doputoval do mých plic. Jen s ním jsem byla plnohodnotnou lidskou bytostí a ničilo mě vědomí, že mi ten báječný kluk nikdy nebude tak úplně patřit.
Každý člověk má v genech zakódované sobectví. A záleží jen na nás, jak moc se mu poddáme. Já se touhou po Louim snížila k té nejhorší formě.
"El?" broukl Liam.
"Hm?"
"Dáš si tu sušenku?"
Teprve tehdy jsem si uvědomila, že Daddy stále drží v rukou tác, jako by to byla lesklá zbroj, a jen čeká, až si kousek pečiva vezmu.
Omluvně jsem se pousmála. "Promiň. Zase jsem se na chvilku zamyslela. Zkusím to co nejvíc omezit."
Kluci se po sobě podívali, koutky úst jim cukaly v pobavení. Docela se mi ulevilo, ona dusná atmosféra začala být k nevydržení.
Do krému jsme přidali trochu tvarohu a ztužovače, aby získal pevnější konzistenci, a sotva jsme ho asi po půl hodině vytáhli z lednice, tvářili se kluci šťastně jako děti u svého prvního vánočního stromečku.
"Ono to vyšlo!" pronesl nevěřícně Harry, když jsme měli dort hotový. Vypadal vážně dobře, kakaový korpus a nahoře nadýchaná bílá čepice s hoblinky hořké čokolády. Pyšně jsem si naše dílo prohlížela. Dopadlo lépe, než jsem očekávala. Abych se přiznala, vůbec jsem nevěděla, co dělám. Navenek jsem se sice tvářila sebejistě a jako ten největší odborník na světě, no, skutečnost se od této iluze velmi lišila.
"El?" nabídl mi Liam nůž. "Ujmeš se čestného nakrojení?"
Vzala jsem za rukojeť, ovšem místo abych čepel zabořila do korpusu, podala jsem nástroj Louimu.
"Co já s tím?" zeptal se s úsměvem.
"No," naklonila jsem hlavu, "teď sis toho kvůli mně prožil dost a dost. Takže takové vyznamenání," ukázala jsem k dortu na kuchyňském ostrůvku, "náleží tobě."
Poprvé za poslední dny se mu rty zkroutily v upřímném úsměvu, v ryzím výrazu radosti a spokojenosti. Líbnul mě na tvář, nůž přijal a zaujal postoj s napřímenými rameny. V té chvíli se mi před očima proměnil v bojovníka, který se připravuje k velkému zápasu. Skoro jsem se rozesmála. Kde na to jen chodím?
"Hlavně opatrně," nahnul se mu Harry nenápadně přes rameno. "Tohle je totiž mistrovské dílo, které se už asi nebude opakovat."
"Hodím náš výtvor na instagram!" zavýskl najednou Niall. A než by mu v tom stačil kdokoli zabránit, už před sebou držel mobil, jako by to byl štít, a tvořil jednu fotku za druhou. Z různých úhlů, s různými efekty. Bylo úžasné sledovat, jakou radost má i z maličkosti.
"Ty jsi na tom internetu závislý!" houkl starostlivě Liam. "Měl bys jít možná na nějaké to léčení."
Blonďák se jen zářivě zazubil a pokračoval ve své činnosti.
"Poslyšte, nerad ruším zábavu," zamručel Harry, pohledem hypnotizujíc dort na pracovní desce. "Ale mám hrozný hlad! Mohl bych si konečně ukrojit kousek?"
Chvíli jsme se na něj trochu přepadle dívali, dokonce i Niall zapomněl na sociální sítě a nyní sledoval svého kolegu s očima vytřeštěnýma. Všem nám docházelo, že si ti dva prohodili osobnosti. Což mě z pochopitelných důvodů znervóznělo. Jen to připomínalo svízelnou situaci, z níž jsem se pořád ještě nedostala.
"Už vím, jak se cítí Niall," zamumlal nespokojeně, vzal nůž a zabořil ho do měkkého korpusu. Dělal, že nevnímá, kterak jeho přátelé dusí smích, nandal na talířky několik kousků a beze slova se přesunul k jídelnímu stolu. Nemohla jsem si pomoci, působil na mě v daném momentu jako robot. Jako... Jako by se v hlavě zaobíral něčím důležitým a onen problém ho celého pohltil.
Doufala jsem, že se projednou netýká mě.
"Musíme si promluvit," rozlehl se mou myslí Damienův starostlivý hlas. "Hned."
Namáhavě jsem polkla a vymanila se z Louiho starostlivého objetí. "Tak víte co? Dejte si zatím beze mě, skočím se převléci. Tyto šaty," zatahala jsem za lem vzdušné bílé tuniky, "jsou neskutečně nasáklé sterilním pachem nemocnice. Nemůžu se dočkat, až se jich zbavím."
Ta výmluva zabrala, kluci mi ji spolkli i s navijákem. Což jen přispělo k hroznému pocitu, který mě stále zachvacoval. Začala jsem se ve lhaní zlepšovat, a to se mi opravdu nelíbilo.
S omluvným úsměvem jsem se vydala z kuchyně. Nohy mě nesly ke schodišti do prvního patra, doufala jsem, že v ložnici budu mít víc soukromí než dole v přízemí. Jen ať se nikdo nevydá nahoru...
Sotva za mnou bouchly dveře, pokoj naplnila známá výjimečná energie. Věděla jsem, že je Damien uvnitř a čeká na mě.
Otočila jsem se čelem do prostoru. A skutečně. Přecházel z jedné strany místnosti na druhou, zrak zabodnutý do země, a něco si mumlal. Slovům jsem nerozuměla, dával si dobrý pozor, aby mi vše ušlo.
Pozorně jsem ho sledovala. Bílá košile skoro svítila, upravené vlasy se s každým krokem zavlnily. Čišela z něj nervozita, stačila se během pouhých pár sekund přenést i na mě.
"Ehm," odkašlala jsem si. Zastavil, vrazil ruce do kapes plátěných kalhot a obrátil se ke mně. Byla jsem zmatená. Ve tváři se mu zračila stejnou měrou starost i zloba. To první jsem chápala, no to druhé, upřímně, moc ne. "Jak se cítíš?"
"No," zamračila jsem se, protože mi ten neosobní tón neunikl, "vzhledem k okolnostem docela dobře. Žiju, což je nejdůležitější."
Přikývl. Další překvapení. Očekávala bych aspoň letmý úsměv. "Damiene, proč se tváříš... takhle?"
"Takhle?" nakrčil nos, až se mu čelo zkrabatilo vráskami.
"Co se stalo?"
Vyloudil zvláštní zvuk. Znělo to jako... zavrčení. Hrdelní, rozzlobený hlas. "Co se stalo? No, čím mám začít? Třeba tím, že jsi málem přišla o život a já s tím nemohl nic udělat?"
"Jak-," začala jsem, ale nepustil mě ke slovu. "Mí šéfové ze mě udělali úplného hlupáka!"
"Damiene, uklidni se," pokročila jsem k němu a v konejšivém gestu natáhla ruce. Toužila jsem ho nějak upokojit, ovšem bylo nad slunce jasnější, že mě nečeká právě jednoduchý úkol. Vždy přítomný vyrovnaný výraz zmizel, nahradila ho maska rozčarování a vzteku. Netušila jsem, že i nebeští služebníci jsou takových emocí schopni.
"Nemůžu se uklidnit, copak to nechápeš?" pozvedl hlas. "Petro, oni vás všechny," na poslední slovo vložil důraz, "chtěli potrestat."
89.DÍL
Zastavily se mi všechny tělesné funkce. Na chvíli jako by se Země přestala otáčet, můj mozek zpracovával Damienova poslední slova.
Potrestat.
Nás.
"Co to přesně znamená?" objala jsem se pažemi. "Nerozumím..."
Projel si vlasy, až se mu na hlavě vytvořilo vrabčí hnízdo. "Ti nahoře," ukázal prstem směrem ke stropu, jako bych snad nevěděla, o kom se bavíme, "neskutečně zuří!"
"Kvůli Niallovi," nadhodila jsem.
"Nejen to," povzdechl si. "Je toho víc."
Přešlápla jsem a v koutcích očí pocítila slané slzy.
"Především se jim nelíbí, že scházíš z cesty, kterou ti naplánovali."
"Promiň?" naježila jsem se. "Scházím z cesty? A jak se mi to asi povedlo, když vůbec nevím, co se mnou mají v plánu?!" Zuřila jsem jako nikdy. Od uší mi v každé vteřině mohla jít pára, nedivila bych se. Naražená žebra začala znovu bolet, mezi krčními obratly mě bodalo.
"Hej hej hej!" vykulil oči. "Klídek, ano? Nepřišel jsem ti cokoli vyčítat, ale musíš vědět, co se stalo. A co se stále ještě děje."
Vzdorně jsem vystrčila bradu. Dobře, vyslechnu si ho, nemám co ztratit. Leda ty poslední zbytky duševního zdraví.
"Fajn," založil paže na prsou a ramenem se opřel o sloupek postele. "Nikdo neví, jak se to stalo, ale tvá láska k Louimu zřejmě... no, jak to jen říct. Prostě něco odstartovala."
"Něco odstartovala?"
"Něco, nad čím šéfové nemají sebemenší kontrolu."
Stále jsem nechápala. Copak existovalo horší peklo, než jaké jsem právě prožívala? Nevím. Buď jak buď, do větší kaše se těžko dostanu. "Damiene, mluvíš v hádankách a já nad nimi dnes fakt nezvládnu přemýšlet!"
"Ale já nemluvím v hádankách!" ohradil se netrpělivě. "Sám nevím, jak ti to všechno vysvětlit. Petro, poslouchej," uchopil mé dlaně naléhavě do svých. "Musíš se mít na pozoru. Mí šéfové," hlas ztlumil do mrazivého šepotu, "už nemůžou ovlivňovat tvůj osud. Vymkl se jim zpod kontroly."
"A," nasucho jsem polkla, "to vážně zapříčinila má láska k Louimu? Jak?"
"Nikdo neví," zabodl zrak do podlahy. "Pravdou však je, že od té včerejší nehody se snaží všemožným způsobem zasáhnout do tvého života, no úplně marně. Zdá se, že teď už nad tebou nemají moc. Nedokážou napravit nic, co by se mohlo zvrtnout."
Zhroutila jsem se na měkkou postel a zadívala se z okna. Stále trochu mrholilo, Londýn se skryl pod šedý háv a vytvářel nad střechami domů mléčnou mlhu.
Damienova slova mě šokovala. Hodně. Do té doby jsem si neuvědomila, jak moc může znamenat, když do vašeho osudu někdo zasahuje. Zvlášť ve chvíli, kdy si nejste ničím jistí a vlastně nevíte, jakou cestou se dát. Jenže nyní jsem byla na všechno sama.
Co jsem cítila? Úlevu, nebo strach? Asi obojí. .
"Říkals mi přece," zasípala jsem zpola zlomeným hlasem, "že mě sem oni," ukázala jsem prstem nahoru, "jen poslali, nic víc. Tak... Nynější vývoj není tak velká změna, ne?"
Damien se nervózně ošil. "Je to všechno složitější."
"Do toho," opřela jsem se lokty o kolena a tvář složila do dlaní. Připravila jsem se duševně na cokoli, co mohlo přijít.
"Fajn," rozhodil ruce v jasném gestu kapitulace. "Ano, přivedli tě sem. Ano, zbytečně neuplatňují svou vůli, ale když hrozí nebezpečí, jsou vlastně nuceni začít se v osudu svého svěřence angažovat. Jako... Jako ta první nehoda, kterou kluci neměli přežít."
Podél páteře mi přeběhlo mrazení. Na to se nedá zapomenout... Damien mi tehdy pomohl a já mohla všechny udržet v bezpečí.
"Teď si myslím," pokračoval, "že to udělali právě kvůli tomu, co se nyní stalo."
"Jak to myslíš?"
"Tušili, že tvé city jsou mnohem silnější, než původně mysleli, a je jen otázkou času, než nastoupíš vlastní cestu osudu. A tím, že všichni zůstali naživu, jejich plán selhal. Mohla ses víc a víc prosazovat jako ty, nikoli Eleanor."
"Proč mě tedy neposlali zpátky domů?"
"Asi ti chtěli dát ještě šanci," smutně se pousmál.
"Měli to udělat, dokud ještě mohli..."
"Proč to říkáš?" stanul u postele a pozorně na mě ze své výšky shlédl.
"Sám dobře víš proč," vydechla jsem v odpověď. "Dochází mi síla na cokoli. Mám pocit, že se držím jen tak tak. Čekala bych, že to zrovna ty pochopíš..."
"Jsem tvůj strážný anděl!"
"Právě proto!" rozkřičela jsem se. "Musíš sám nejlépe vědět, že mé pravé já by Louis nikdy milovat nemohl. Tak k čemu celé tohle?" rozpřáhla jsem paže. "Je to zbytečné! Všichni se trápí! A proč?"
"Ale on se už do té nové osobnosti začíná zamilovávat," namítl chabě.
"Jo, protože je ta osobnost v tomhle těle."
"Petro," nadechl se, ovšem nepustila jsem ho ke slovu. Dokud se ve mně skrývala nějaká odvaha, musely ze mě všechny obavy ven. "Nesnaž se to popírat. Kdybych nevypadala takhle, Louis si mě ani nevšimne. Bolestivá pravda, ale taková ona většinou je. Takže se tě ptám: k čemu to je? Jestli si mou osobnost opravdu zamiluje, vrátím se zpátky do Čech, do vlastního světa. A co pak? Přece ani jeden z nás nečeká, že by Louis všechno zahodil kvůli mně?"
Damienovi se oči zaleskly. Poznala jsem, co se mu honí hlavou. Takhle nad tím nikdy nepřemýšlel a najednou mé obavy pochopil. "Nemůžeš takhle rozhodovat za ostatní..."
"Nerozhoduji, jen vím, jak to skončí," mluvila jsem i přes slzy, které se mi řinuly po tvářích. "A pokud se do mě nakonec nezamiluje, což se jistě stane, je se mnou stejně amen. Takže opravdu nevím, proč se ještě snažíme a něco předstíráme!" Na konci se mi hlas zlomil úplně, následovalo ho zoufalé štkaní a hlasité vzlyky.
Damien usedl bez váhání vedle na matraci a opatrně mě objal kolem ramen. Zabořila jsem mu tvář do košile, zatímco z jeho těla sálalo něco uklidňujícího. Postupovalo to mým nitrem, působilo to jako lavina, která s sebou bere vše, co jí přijde do cesty.
Během minuty jsem opět měla jasné myšlení. Ačkoli mě stále pálily oči a na hrudi seděla nepříjemná tíha. Věděla jsem, že nic už nebude jako dřív.
"Nebuď, prosím, tak smutná... A pověz mi jedno: vážně sis tohle o sobě vždycky myslela?"
"Kam tím míříš?" zarazila jsem se.
"Vždycky sis myslela, že jsi něco míň než ti ostatní? Proč?"
"Proč?" odolávala jsem nutkání rozesmát se na celé kolo. "Znáš mé pravé já?"
"Samozřejmě."
"Pak ti to musí být jasné," odtáhla jsem se od něj a vyskočila na nohy, které mě odnesly k oknu. "V dětství jsem patřila mezi ty buclatější děti, ovšem na rozdíl od spousty svých vrstevníků jsem z toho nevyrostla. Spíš naopak. A... Lidé umí být zlí. Trendem v dnešním světě je vypadat jako modelka. A holkám, které takové nejsou, to společnost vždycky připomene." V myšlenkách jsem se vrátila k několika útokům, jež se na základní škole nesly ve znamení šikany, a bezděky jsem se rozklepala. Zvládla jsem to období jen díky rodině a skvělým přátelům, kteří se za mě vždycky postavili.
Nikdy jsem to nechápala. Proč se lidé nesnaží řídit nikoli tím, jak člověk vypadá, ale spíš tím, jaký je? Copak když si někoho pustíte do srdce, budete čas trávit s jeho vzhledem? Těžko, vždycky musíte vydržet s jeho osobností... Jenže jedince, kteří se něčím liší, je málokdo ochotný poznat blíž.
"V tom máš, bohužel, pravdu," promluvil tiše Damien, čímž mě z rozjímání vytrhl. V první chvíli jsem nechápala, na co to odpovídá, ale pak mi všechno došlo. Jako blesk z čistého nebe.
Obrátila jsem se k němu a v ofenzivě založila paže na prsou. "Počkej, čteš mi myšlenky?"
* * * *
* * * *

Autor: PETRA (pokud byste měli dotaz nebo jen chtěli popovídat, jsem k službám a budu se těšit =) → ASK.FM)
Na úvod bych vám samozřejmě chtěla moc poděkovat. Za veškerou podporu, za to, že jste součástí nejen naší stránky, ale i něčeho víc - spoustu z vás jsem měla možnost alespoň přes FB poznat lépe. Jste skvělé, opravdu. A tento týden se pokusím odepsat na všechny dopisy, slibuji
Ale další věc… To, o čem píšu v závěru 89.dílu, jste možná samy prožily. Chtěla bych vám říct: nikdy si od světa nenechte namluvit, že jste něčím míň. NIKDO totiž nemá právo někoho odsuzovat! Myslete na lidi, kteří jsou po vašem boku, jiní vám za trápení nestojí… ;o) Každý člověk je výjimečný…
 


Anketa

24.6.: Představte si, že je příběh kniha a vy se rozhodujete, zda si ji (za symbolický poplatek =P ) koupit. Vytáhli byste peněženku??? Pokud ano, klikněte! =)

→ CLICK ←

Komentáře

1 Mikayla Mikayla | 25. června 2014 v 11:16 | Reagovat

prvně k anketě, rozhodně bych tu peněženku vytáhla i kdyby kniha nebyla zaa symbolický poplatek, jinak díl/y jsoui jako vždy užasné :)

začíná se to zamotávat, ale tím dobrým směrem se mi zdá :)

2 Andyka Andyka | 25. června 2014 v 13:36 | Reagovat

tak torta sa im nakoniec podarila :) a už sa tam zase objavil Damian... :)
inak tú knihu by som si kúpila, pretože toto je niečo, čo je dokonalé a nie len kvôli tomu sa na nové časti stále teším viac a viac :)

3 Anne Anne | 28. června 2014 v 18:02 | Reagovat

Petí, neskutečné... Jak tohle dokážeš vymyslet? :O Ani mi neříkej, že už s eblížíme ke konci :( Říkám to už po sté, ale nevím, co budu dělat... Ale jsem ráda, že budeš přidávat díly po dvou, aspoň se toho dozvím více najednou :3

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama