Miluji psaní příběhů a miluji 1D, tady bych to příležitostně ráda spojila dohromady. Jsi-li hater, můžeš záložku klidně zavřít, tady Ti pšenka nepokvete =P Díky všem, kteří sem zavítají a nějakou chvíli pobudou!
Trailer k blogovému románu "I wanna be with you"

I wanna be with you /86.+87.díl/

17. června 2014 v 21:32 | P. |  I wanna be with you
Krásný úterní večer! Jak jsem slíbila včera na facebooku, přináším vám nový dvojil našeho velkého románu! Ještě několik (desítek) dílů nás čeká, nedokážu se s příběhem prostě rozloučit. Nejde to. Tak moc se mi jeho tvorba zapsala do srdce. A jsem šťastná, že se to stalo i u některých z vás. Opravdu, to je totiž ta největší odměna, víc nepotřebuji. Uvědomila jsem si, že kvalita povídky se ne vždy měří počtem čtenářů, bohužel, a díky vám i vím, že to mé psaní (od srdce) za něco stojí… =)
Snad se vám dvojdíl bude líbit a jen vás přesvědčí o tom, že věnování času jeho četbě nebyla chyba! ♥
KRÁSNÉ POČTENÍ…
"Celý článek"


86.DÍL
"No jo, sentimentální Louis," zazubil se Hazza a prodral se k mé posteli. Svého kolegu prakticky vystrkal a sám zaujal jeho místo.
"Co bys rád?" pronesla jsem s naprosto vážným výrazem.
"Ale," mávl rukou. "Jen maličkost." Obrátil se dozadu k Zaynovi a ten mu okamžitě hodil jakýsi hnědý chlupatý balíček s mašlí.
"Pro tebe," podal mi toho nejroztomilejšího plyšového medvěda, jakého jsem kdy viděla. Jako by se ze mě stala zase ta malá holčička, která v obchodních centrech tahala rodiče po hračkářstvích a s očima navrch hlavy si prohlížela tu spoustu plyšáků vystavených v policích.
"Je úžasný!" rty mi ozdobil úsměv. "Díky, Harry."
"Páni," hvízdnul, snažíc se udržet kamennou tvář. Příliš se mu to nedařilo, při každém zacukání v koutcích úst se mu vytvořily ďolíčky. "Kluci, ona mi to fakt nehodila na hlavu! Kdo jsi a cos udělala s pravou Eleanor?" Smál se, brzy se k němu připojil i Liam se Zaynem. Bavili se, brali Harryho slova jako snahu o prolomení napjaté atmosféry. No... Ne tak já. A vlastně ani Louis s Niallem nevypadali kdovíjak vesele, oba mě propalovali upřeným pohledem, v němž se zračily obavy.
Co jsem udělala s pravou Eleanor... Jak trefná otázka, i když pronesená žertem.
"Tak se usměj," položil dlaň na hřbet mé ruky. "Všichni jsme v pořádku," rozhlédl se po osazenstvu pokoje, v němž chyběl lékař se sestrou. Ani jsem jejich odchod nepostřehla.
Kluci kývali hlavou, kdežto já se cítila mizerně. Po tvářích se mi skutálely první slzy, následoval je málem vodopád. Zoufalé vzlyky se mi proti vlastní vůli draly z hrdla, netušila jsem, jak je zastavit.
"Co jsem zase pokazil?" zasténal rozrušeně, hledajíce oporu v Louim. Obracel se střídavě k němu a ke mně a nevěděl, jak by se měl zachovat.
Tak ráda bych ho nějak uklidnila a pověděla mu, že mé slzy nejsou jeho vinou, jenže můj hlas si vzal neplacené volno. Nedostala jsem ze sebe jedinou hlásku.
"Miláčku?" dolehl ke mně přes opar beznaděje Louisův hlas. "Copak je? Holčičko, neplač..."
Absurdně mi jeho něžná slůvka jen přitížila.
"El, děsíš nás!"
Zajíkla jsem se a zvedla k němu zoufalý pohled. "Om-omlouvám se!"
Louis nebyl jediný, kdo se zatvářil nechápavě. "Omlouváš? Za co?"
"Ta nehoda byla má vina!" vypadlo ze mě, aniž bych si to uvědomovala. "Já- Mě to strašně mrzí! Nechtěla jsem vám ublížit... Málem-Málem jste..." Ani jsem to nemohla říct nahlas, jen ono pomyšlení na katastrofický konec mě div nezabíjelo.
Všem se rysy mihl děs. "Cože?"
Skryla jsem obličej pod dlaněmi a rozvzlykala se naplno. Ano, mohla jsem za to... Mohla jsem za nehodu na silnici, kdybych dávala větší pozor, nemuselo se něco takového vůbec stát! A nezáleželo na tom, co kluci poví. Já se o své vině stačila přesvědčit.
"Tys nám spíš zachránila život!" rozohnil se Louis. "El, kdybys nestrhla volant a narazila přímo do kusu té skály, všichni bychom byli mrtví."
Vrtěla jsem hlavou. Jako zatvrzelé dítko, které odmítá sníst zeleninovou polévku.
"Jen se na nás podívej," pokračoval odhodlaně, "vždyť tys vlastně dopadla nejhůř."
Zvedla jsem k nim uslzený zrak. Měl pravdu... Kromě červeného šrámu pod levým okem jsem na jeho tváři ani zbytku těla nespatřila jediný náznak zranění. Snad jen obavy v očích naznačovaly, že není vše tak úplně v pořádku.
I ostatní vypadali víc než dobře. Žádné berle, žádné sádry, žádné viditelné modřiny.
Ulevilo se mi. Neskutečně se mi ulevilo. Ačkoli to nic neměnilo na faktu, že jsem za volantem seděla já.
"Je skvělé, že jste živí a zdraví," šeptla jsem, "ale pořád není ani jeden z vás tím, kdo řídil."
"Nech už toho!" protáhl Louis rozladěně. "El, tos nemohla ovlivnit! Skála se zřítila přímo před naše auto, jako by to někdo naplánoval. Každý člověk by v takové situaci strhl volant."
Mluvil dál, ale já už ho nevnímala. Zasekla jsem se u části "Jako by to někdo naplánoval", jelikož ťala do živého. Přímo, přestože Lou neměl o ničem nejmenší potuchy.
Plány...
To snad ne!
Samu sebe jsem se snažila přesvědčit, že tentokrát to jistě ti nad námi neudělali úmyslně. Přece... Jednou to stačilo, ne? Už se mě o kluky snažili připravit, Damien o tom dokonce věděl. Nesnížili by se k podobné věci znovu...
Marná snaha. Má intuice bila na poplach, nepotřebovala jsem nic jiného než si promluvit se svým strážným andělem. A hodlala jsem z něj dostat informace jakýmkoli způsobem.
"Jsi klidnější?" stiskl mou ruku, čímž mě z úvah vytrhl.
Zhluboka jsem se nadechla. Spíš než klid se mým nitrem šířila panika. Znovu, jako by se stala mou doživotní společnicí. Nevěděla jsem, jak se jí při všech těch problémech zbavit. Jenže nic z toho jsem Louimu povědět nemohla. Ani jemu, ani klukům. Rozhodla jsem se znovu zalhat, ačkoli se mi to příčilo. "Ano, jsem. Díky. A omlouvám se, ta nehoda mi úplně zpřeházela myšlenky."
Něžně se usmál. Tála jsem jako sněhulák s prvními paprsky jarního slunce, dost bych se divila, kdyby na mě jeho blízkost někdy přestala působit.
Znovu to bodnutí u srdce. Nemohla jsem vědět, kolik času mi zbývá...
"Kdy mě pustí?" načala jsem jiné téma. Ty čtyři sterilní bílé stěny už ve mně pomalu probouzely úzkost, potřebovala jsem odtamtud vypadnout.
"Zítra ráno. Nebo se o tom aspoň zmiňoval lékař. Ale budeš se ještě muset pár týdnů šetřit. Nesmíme nic uspěchat." Louis už plánoval, jak se o mě bude starat, zatímco já bojovala s pálením v hrdle, chvějícími se rty a očima, do nichž se hrnuly slzy. Pár týdnů... Pochybovala jsem, že zvládnu dalších pár týdnů.
"Zlato?"
"Hm?" odtrhla jsem zrak od pokrývky a stočila ho ke klukovi, jenž mě držel za ruku. "Co?"
"Opravdu se cítíš dobře?"
Kluci u dveří nervózně přešlapovali, kousali si ret a tvrdohlavě se vyhýbali mému pohledu. Dělali si starosti, což jsem chápala. A velmi mě to mrzelo, jelikož jsem příčinou jejich vrásek byla já.
Ach Bože. Čím už si kvůli mně prošli?
No, opět jsem se utápěla v sebelítosti. Samu sebe jsem za to nesnášela, jenže... Má emoční stránka, ta bláznivá a neposlušná, si dělala, co se jí zlíbilo. Ať jsem se jí snažila přitáhnout otěže sebevíc, ukázalo se to jako zbytečnost. Marná snaha, na níž jsem vyplýtvala zbytečně moc energie.
"Neboj, zvládám, jak nejlépe to jde," odpověděla jsem a až pozdě si uvědomila, jak falešně ona věta z mých úst zněla.

87.DÍL
"Vítej doma!" uvedl mě Louis se vší parádou následující ráno do bytu. Z kuchyně se linula vůně sušenek a mně hlasitě zakručelo v žaludku.
Můj společník se zasmál. "Snad tě v nemocnici netýrali hlady?"
Našpulila jsem pusu. "Trápili! Včera mi nedali nic vzhledem k tomu, že jsem byla v bezvědomí. A dnes sis mě odvezl dřív, než se vůbec podávala snídaně."
Odhodila jsem kabelku na podlahu, skopla z nohou balerínky a padla Louimu kolem krku. Držela jsem se ho, jako by mi měl v příští vteřině zmizet, a oddávala se všem svým vnitřním strašákům. Za tu dobu jsem si zvykla na jeho vůni, pevné paže, které mi pokaždé poskytly oporu, hřejivé tělo. To vše pro mě představovalo živou vodu, něco, díky čemu jsem dokázala fungovat. Alespoň napůl.
"Tak pojďme," odtáhl se ode mě a propletl své prsty s mými. "Kluci se v kuchyni určitě snaží něco upéct, ale trochu se bojím, aby spíš nepodpálili dům. Sousedi by nám asi příliš nepoděkovali."
"My tě slyšíme!" dolehl k nám Niallův veselý hlásek. "Ale na počest El, která se živá a zdravá vrátila domů, ti dnešní rýpnutí odpustíme."
Tlumila jsem smích do dlaně, nepřišlo mi vhodné vybuchnout v nekontrolovatelný záchvat veselí, když jsem se ještě před pár minutami topila v depresi. Kluci by si mohli myslet, že jsem se zbláznila. A možná by se ani příliš nepletli.
Nemluvě o bolesti, která mi při každém hlubším nadechnutí vystřelila do žeber. Zatracená nehoda!
Jakmile naše nohy překročily práh, šla k čertu veškerá má předsevzetí.
Celá místnost vypadala jako po výbuchu. Ostrůvek uprostřed přetékal špinavým nádobím, podlaha se téměř ztrácela pod nánosem mouky a dalších neidentifikovatelných ingrediencí a kluci sami, i přes zástěry, byli k nepoznání. Těsto všude, rozcuchané vlasy, v očích takřka šílený pohled. Z úst mi začal vycházet nezvladatelný řehot a k mé nesmírné radosti se Louis téměř okamžitě přidal.
"Copak sem někdo hodil bombu?" vypravil ze sebe můj společník namáhavě, když první vlna smíchu odezněla.
"Hele, trochu uznání bychom prosili!" obrátil se k nám s dotčeným výrazem ve tváři Zayn. Ani si nevšiml, že mu krém ze stěrky odkapává na podlahu a tvoří tam bílou kaluž.
Přiskočila jsem k němu a nasměrovala jeho ruku nad obrovskou mísu. "Takhle ti z toho krému nic nezbyde!"
"To není krém," odpověděl zoufale. "Mělo by to být tužší!"
"Ukaž," přisunula jsem si knihu s receptem blíž. Ta, nějakým zázrakem, zůstala čistá, bez jediné poskvrnky. Hned nadpis mi na tváři vykouzlil úsměv. "Dort sta chutí".
"Tak s tím něco uděláme," usmála jsem se, vzala tvaroh a vyklopila ho do nádoby před sebou.
Zayn naklonil hlavu, koutky úst pozvednuté nahoru. "Moc jsi nám tu scházela! Bez tebe je doma takové... temno. Tvá přítomnost úplně prozáří prostor."
"El, měla bys odpočívat!" přiskočil najednou Louis, v obličeji sinalý strachy. Natahoval ruce, snad aby mě mohl zachytit, kdybych se hroutila k zemi. Jenže to nebylo nutné. Po dlouhé době jsem se cítila plná elánu.
"Ale já nezvládnu strávit další den v posteli, nic nedělat a jen se oddávat myšlenkám. Přílišné hloubání totiž ne vždy přinese pozitivní věci." Mířila jsem tím ke svým zoufalým úvahám, jež si vždycky počkaly, až budou moci co nejúčinněji zaútočit. "Navíc mě baví vařit nové věci."
Ticho. Slyšeli byste spadnout špendlík.
Docvaklo mi to téměř okamžitě. Já husa! Trvá mi nějak moc dlouho naučit se držet jazyk za zuby... Proč neustále prozrazuji věci o sobě, místo abych udržovala Eleanořin obraz? Z masky, která se klukům usadila na obličejích, mi došlo, že pravá El se v něčem, jako je vaření, nijak extra nevyžívala. Někdo by mi měl konečně vtlouct do hlavy základní pravidla našeho soužití. Je nejvyšší čas.
"Nedívejte se tak na mě," ohradila jsem se. "Nejsem přece ještě tak stará, abych nemohla zkoušet nové věci! Když jsem byla naposledy u našich," už jsem vyloženě improvizovala a v duchu se modlila, aby mi to prošlo, "mamka dělala bábovku. No, chvíli jsem ji pozorovala a pak mě napadlo, že bych to také mohla zkusit. A chytlo mě to." Na konci už jsem se culila jako sluníčko, doufajíc, že nepůsobím příliš křečovitě.
Nepřesvědčila jsem je. Tvářili se pořád stejně, ale jelikož netušili, co se může dít, radši mlčeli. A úkolu rozptýlit dusnou atmosféru se chopil Niall. Na toho kluka bylo spolehnutí. "Když se z tebe stala ta expertka, tak nám pomoz."
"S radostí," usmála jsem se. "Ale nejdřív bych si dala nějakou sušenku, prosím. Mám hrozný hlad a ony nádherně voní!"
Kluci si vyměnili spiklenecké pohledy. Založila jsem proto paže na prsou a trpělivě čekala, co z nich vypadne. Jistě to bude stát za to.
A měla jsem pravdu. Liam nervózně přešlápl, fascinovaně pozoruje podlahu. "No, víš... Ty sušenky už jsme koupili předpečené, jen jsme je na chvíli strčili do trouby."
Tehdy všechna má sebekontrola padla, vybuchla jsem v hlasitý smích, jímž mi rezonovala dokonce i bránice. Nemohla jsem přestat, prostě to nešlo. Ono se napětí někdy promítne i do toho, co byste nečekali - u mě si zřejmě vybralo nezastavitelný chechot.
"Pro-promiňte," zasípala jsem, mé plíce nestačily tempu srdce, "ten krátký pobyt v nemocnici si vybral svou daň." Zamrkala jsem a odhrnula si z tváře pramen vlasů. "Fajn, ehm. Mohla bych si tedy dát jednu tu koupenou sušenku?"
Liam se spokojeně zazubil, vzal plech a strčil mi ho pod nos. Doslova. Udeřila mě lahodná vůně kakaa se skořicí a můj žaludek zareagoval. Zkroutil se a vydal takřka hrůzostrašný zvuk, po němž mi tváře vzplály sytě nachovou barvou. "Pardon," kuňkla jsem.
Úplně nečekaně mě právě v té chvíli Louis objal zezadu kolem pasu a tvář mi zabořil do vlasů. Zbožňovala jsem jeho doteky, těžko bych se jich někdy mohla nabažit. Dávaly mi pocit, že někam patřím. Ačkoli ne tak docela za sebe.
Och! Jak ráda bych prostě odhodila přetvářku a byla opět tou osobou, kterou znám a s níž jsem se už jakž-takž srovnala. Ve vlastním těle jsem aspoň znala své limity, slabiny, dokonce i přednosti. Ačkoli ty jsem hledala dlouhé roky. A stále ještě se mi občas ztrácely. Proklouzly mezi prsty jako zrnka jemného písku a já neměla nejmenší šanci je v okamžení znovu najít.
* * * *
Autor: PETRA (ASK→ pokud byste se chtěli vyjádřit k povídce nebo k čemukoli jinému, jsem vám k službám)

♫ Další díl je za námi =) Doufám, že se vám líbil a nelitujete, že jste mu věnovaly čas ♥ Pokaždé se na konci dílu(ů) opakuji, ale nemůžu jinak. Jsem vám neskutečně vděčná za vaši podporu, víc bych si totiž ani nemohla přát. Je sice pravda, že v nejmenším netuším, kolik lidí/kdo povídku opravdu čte, ale VÁM, KTERÉ NECHÁVÁTE KOMENTÁŘ NEBO KLIK V ANKETĚ, skládám hold. Děláte ještě něco navíc, čehož si nesmírně cením. Přispíváte mému dobrému pocitu v srdíčku. LOVE YA! ♫
 


Anketa

16.6.: Prosím prosím, jeden jediný klik! ♥

→click←

Komentáře

1 Mikayla Mikayla | 18. června 2014 v 9:24 | Reagovat

je to naprosto skvělý, užasný a dokonalý a opravdu netuším co ti k e každému dílu mám psát abych se neopakovala

2 Tessie Tessie | 18. června 2014 v 22:28 | Reagovat

Wow!Zase super díl za náma. Mohla by si přidávat časteji :3 Ale chápu, že máš na práci i něco jiného :))

3 Anne Anne | 20. června 2014 v 19:22 | Reagovat

Petí, jako vždy... Naprosto neskutečné! Úplně jsem se ponořila do děje a při té části s kluky, kteří se pokoušeli něco upéct jsem se musela opravdu smát! :D Když si to představím :D
Strašně se mi líbí ty chvilky, kdy vyjde na povrch pravá povaha Petry a kluci jsou překvapení :3 Nevím proč, ale vážně mě to baví!
Vážně už jen pár desítek dílů?? :'( To je strašné :( Bude se mi stýskat... A máš v plánu psát něco dalšího? :)
Wonderful! <3
Anne

4 kristý kristý | E-mail | 21. června 2014 v 9:40 | Reagovat

Je to prostě úchvatný. :3 Nevím co říct nebo-li napsat na tak krásný příběh. Jen asi to, že už se nemlžu dočkat dalšího dílu. Sem moc ráda, že se ke konci dílu El nebo-li Petra trochu více uvolnila. V tu chvíli mi to přišlo to nejkrásnější z celého příběhu. Miluju to, když se člověk trochu více uvolní a dá najevo své pocity. Klobouk dolů a můj čas si tenhle příběh vždy zaslouží. :3 I LOVE IT! <3

5 Andyka Andyka | 22. června 2014 v 18:46 | Reagovat

nemám čo dodať... takže je to úplne dokonalé... :) ... teším sa na pokračovanie :)

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama