Miluji psaní příběhů a miluji 1D, tady bych to příležitostně ráda spojila dohromady. Jsi-li hater, můžeš záložku klidně zavřít, tady Ti pšenka nepokvete =P Díky všem, kteří sem zavítají a nějakou chvíli pobudou!
Trailer k blogovému románu "I wanna be with you"

I wanna be with you /84.+85.díl/

6. června 2014 v 21:00 | P. |  I wanna be with you
Krásný páteční večer! Těm pár přeživším z vás přináším nový DVOJdíl velkého románu! Ano, vidíte správně, dnes na vás čeká dvojnásobná nálož. Víte, mám trochu strach, abyste mi neutekli i vy zbylí, jelikož jsem si vědoma, že příběh zveřejňuji už zatraceně dlouho. Ale jak jsem psala na stránce, v uplynulém roce se toho na mě sesypalo moc, a já tudíž nezvládla psát tolik, jak bych chtěla. Až povídka skončí (a že se ke konci blížíme) a pokud vydržíte, vážně si zasloužíte medaili =D =D
Chtěla bych vám poděkovat za podporu. Netajím se, že pár čtenářů navíc by mě potěšilo (přece jen z původní padesátky vás v anketě naposledy kliklo asi 14, což je na pováženou =(), ale nebojte, příběh dotáhnu do konce! ♥
Snad se vám dnešní díly budou líbit, KRÁSNÉ POČTENÍ!
"Celý článek"


84.DÍL

Kolona se opravdu táhla neuvěřitelně pomalu, skrz orosené sklo jsem jen letmo zahlédla, že se celá levá strana silnice propadla a místo několika pruhů tam zeje velká černá díra. Jako chřtán obrovského nebezpečného zvířete.
Bezděky jsem se otřásla.
To se mi nelíbilo.
Ještě že auta přede mnou, na rozdíl od mé maličkosti, netápala ve vědomí, kterým směrem se vydat. Mohla jsem následovat jejich příkladu a nikdo, pominu-li Nialla, nevěděl o mé bezradnosti.
Kdo ví, čím to bylo, ale během cesty panovalo v autě napjaté ticho. Jako by se každý zdráhal porušit dusný závoj, jenž nás obklopoval, přitom každému takovému odvážlivci bych minimálně vtiskla pusu na tvář.
Ostrá zatáčka vlevo a před námi se vynořily vysoké pískovcové skály. Sem tam byly obrostlé divokou zelení, na některých místech se drolily, přesně jak říkal policista.
Kdovíproč se mi dlaně na měkkém potahu volantu zpotily.

Déšť sílil, neviděla jsem ani metr před sebe. Po vozovce se valily proudy vody, pneumatiky si jí horko těžko prorážely cestu.
Vtom mi z dohledu zmizela brzdová světla opelu, jenž se sunul před námi, a místo nich se objevila neprostupná clona kouře. Pronikal i skrz zavřená okna, dostával se nám do plic a způsoboval tlumené kašlání.
Sešlápla jsem brzdu spolu se spojkou k podlaze, auto na místě zastavilo.
Dým houstl, nechápala jsem, co se děje. Olízla jsem si suché rty a sykla pod bodnutím bolesti, která mými ústy projela. Tohle se dělo vždycky, když jsem se dostala do velkého stresu... Rty se proměnily v tenký šustící papír.
"Co to, ksakru, je?" naklonil se Harry mezi předními sedadly. "Kde se ten kouř bere? Neslyšeli jste nějaký výbuch nebo tak něco, že ne?"
Mlčky jsem zavrtěla hlavou, soustředíc se pouze na zpola viditelnou kluzkou silnici. Bála jsem se. Neskutečně jsem se bála...
Blesk na chvíli osvětlil šedivý den. Třásla jsem se až do morku kostí... Dostavila se lítost nad tím, že jsem Louimu nepřenechala řízení.
Nejistě jsem se znovu rozjela. Dvojka... Trojka... Tachometr brzy ukazoval 50, nemohla jsem se dočkat, až z toho proklatého místa vypadneme.
Jenže najednou... Ozvalo se ohlušující dunění, dokonce se vozovka pod námi mírně zatřásla. Nemohla za to ovšem bouřka. Pouze jedinkrát jsem totiž stačila mrknout, než se uprostřed cesty objevil obrovský kus skály. Jako by spadl přímo z nebe.
Tehdy se projevil ten nejsilnější instinkt, vlastní všem živým tvorům.
Instinkt k přežití.
Na poslední chvíli jsem strhla volant. Vůz se otočil kolem své osy, ručičky jednou oběhly ciferník. Svět se změnil ve vířící zeleň skrytou pod plachtou deště.
Cítila jsem prudký naráz z levé strany.
Mé strany.
Bokem projela ostrá bolest, tlak mě vymrštil ze sedadla. Jen díky bezpečnostnímu pásu jsem neskončila v čelním skle.
Zezadu ke mně dolehl tichý výkřik, vnímala jsem, jak mě někdo pevně drží za ruku.
Následoval tupý úder do hlavy a... tma.

Pomalu jsem se vracela z konejšivé temnoty zpátky k vědomí. Připomínalo to pozvolný návrat z mořské hlubiny, s každou další sekundou jsem vnímala o trochu víc. Doléhalo ke mně ostré pípání, nosem pronikal jakýsi pach sterility...
Zavrtěla jsem se.
Ať jsem ležela na čemkoli, nebylo to pohodlné. Obklopovala mě úzkost, strach, hlava se mi mohla rozskočit.
Ozvalo se tiché zasténání. Až pozdě jsem si uvědomila, že ten zvuk se vydral z mých úst. Cítila jsem se, jako by mé tělo někdo poskládal z různých částí, které k sobě nikdy nemohly pasovat. Rameno mi kdovíkdy ztuhlo, na hrudník někdo položil kámen a zamezil mi v přístupu ke vzduchu.
Rozkašlala jsem se.
Dveře se ihned rozrazily a hlasitý dusot několika párů nohou neomylně zamířil k mé posteli. Alespoň jsem tedy předpokládala, že ležím na posteli.
"Slečno, slyšíte mě?"
Mužský hlas?
Sevřela jsem ruce v pěst a čekala, zda mí společníci poví něco dalšího. Cokoli, z čeho bych se dozvěděla, co se mi stalo. Nedokázala jsem si totiž na nic vzpomenout... V paměti to bylo, informace se ukrývaly kdesi v mém mozku, ale já k nim nemohla najít cestu. Nešlo to... Vyčerpání si vybralo svou daň.
"Slečno, pokud vnímáte, otevřete oči," nabádal mě jemně. Zdráhala jsem se udělat, co po mně chtěl. Realita mi naháněla strach.
Trvalo dlouhou minutu, než jsem víčka zvedla a oslnilo mě ostré světlo.
Bílá... Všude byla bílá...
Nemocnice? To vysvětluje sterilní pach.
S námahou jsem obrátila obličej, abych si mohla prostor pořádně prohlédnout. Šíjí mi projela tupá bolest.
"Dobré odpoledne," pokračoval hlas, jenž mě ponoukal k probuzení. "Jak se cítíte?"
Zaostřila jsem na oválnou tvář s hustým plnovousem a pokusila se vykouzlit alespoň náznak úsměvu. Neúspěšně. "Jako by mi někdo promixoval všechny vzpomínky."
"To je po takové nehodě normální," kývl a zrakem zabloudil do poznámek ve svých rukou. "Máte otřes mozku, pár naražených žeber a vykloubené rameno, to jsme vám však napravili a zafixovali speciálním obinadlem. Měla jste obrovské štěstí."
Až tehdy jsem si všimla robustní zdravotní sestry se širokým konejšivým úsměvem, která mi na hrudi kontrolovala elektrody. Pravděpodobně hlídaly mé srdce.
"Promiňte," přejela jsem si po citlivé kůži, na níž se vybarvovala spousta rudých škrábanců, "mluvil jste o nehodě?"
"Oh, promiňte," upřel na mě znovu pozornost. "Je normální, že po silném nárazu do hlavy se člověku několik vzpomínek jaksi... vytratí. Vrátí se vám, nebojte. Ale zpět k tématu. Ano, přivezla vás sanitka včera odpoledne, vás a 5 dalších chlapců po bouračce."
Mou myslí projel jasný záblesk. Trval jen vteřinu, ale obsahoval neskutečné množství informací. Auto. Skála. Kouř. Bouře...
Lou.
"Kde jsou ti chlapci?" vystřelil můj hlas o oktávu výš. Vzpomínala jsem si na vše. Silný náraz, který mě vymrštil ze sedadla, bezpečnostní pás, jenž se mi zařízl do kůže na prsou. Křik, ruka, držící tu mou...
JEHO ruka...
"Jsou v pořádku?" pokusila jsem se posadit, ovšem žena mě zarazila. "Drahoušku, ležte. Nesmíte se stresovat... Jste ještě příliš slabá."
"Mluvte, prosím..." Z mého hlasu jasně čišelo zoufalství, žadonila jsem jako malé dítě toužící po určité hračce.
Děsilo mě, že se jim mohlo něco stát. A... Mou vinou... To JÁ nezvládla řízení! Pokud... Pokud si ublížili, nikdy si to neodpustím!
Zachvátila mě známá bolest u srdce. Plnila mé nitro, šířila se jím jako kyselina a pohlcovala vše, co jí přišlo do cesty.
Lapla jsem po vzduchu.
"Slečno?" Panika v lékařově hlase se nedala zamaskovat, přístroj kontrolující mou srdeční činnost pípal jako o život. Rozléhal se pokojem, strhával na sebe veškerou pozornost.

85.DÍL
Jak znenadání bolest přišla, tak i zmizela. Vnímala jsem slabou jehličku, kterou mi někdo píchl do ruky, a nepochybovala, že jen díky ní se můžu znovu svobodně nadechnout.
Napočítala jsem sedm sípavých nádechů, než muž v bílém plášti znovu promluvil. "Děje se vám tohle často?"
Nutkání se hystericky rozesmát bylo neuvěřitelně silné.
Ano, připadalo mi to k smíchu. Celý můj život byl absurdní loutkovou hrou, komedií, kterou řídili ti nahoře. Mohla jsem vůbec s jistotou tvrdit, že mám nějakou svobodnou vůli? Co když mi všechna má rozhodnutí někdo nasadil do hlavy?
Zoufalství se prohlubovalo vteřinu od vteřiny.
"Nedávno mi lékaři zjistili problémy se srdcem," pokrčila jsem rameny. "Naordinovali léky, ale asi nějakou dobu potrvá, než zaberou."
"A víte název oněch léků?"
Přemýšlivě jsem skousla ret. "Nepamatuji se, ale měla bych je mít v kabelce. Tedy, pokud ji se mnou přivezli."
Doktor pokynul sestře a ta se s jemným kývnutím odporoučela.
Když jsme osaměli, urychleně jsem se vrátila k předchozímu tématu. "Neodpověděl jste mi. Jak jsou na tom ti chlapci?"
Úsměv mu rozsvítil tvář. "Nic se jim nestalo. Ale jen díky vám! Kdybyste včas nestrhla volant, nevím, zda by byli ještě naživu."
Mrazení mi vyšplhalo podél páteře nahoru. Krev jako by mi v žilách ztuhla a proměnila se v ledovou kru. Vědomí, že jsem o ně mohla přijít, a to již podruhé, otřáslo i těmi polámanými zbytky víry, že můj příběh bude mít šťastný konec.
Slzy a pláč... Dvě neoddělitelné složky jedné emoce.
"Kde jsou?" zvedla jsem k němu lesknoucí se pohled. "Kde jsou teď?"
"Odmítali se odsud hnout, strávili tu celou noc. Ráno jsem je poslal domů, aby se trochu vyspali. Uplatnil jsem spolehlivý argument 'Když se zhroutíte vyčerpáním, příliš slečně nepomůžete.'. To ve stavu nouze zabere vždycky." Na konci proslovu už se spokojeně usmíval, jeho bezstarostnost se částečně přenesla i na mě.
Kluci jsou v pořádku... V pořádku! Kdybych se pořád necítila jako po ráně palicí, snad lékaři skočím kolem krku.
"Jsem si ovšem jistý, že se zde objeví v příštích několika minutách. Zvlášť až se od sestry dozví, že jste se probrala."
Tehdy dveře vrzly znovu a usměvavá žena se vrátila. K mé nesmírné úlevě v ruce držela známou černou tašku, s níž jsem strávila celou tu šílenou dobu v Londýně.
Položila mi ji přímo do klína. Nejistými prsty jsem vytáhla bílou krabičku s modrým proužkem a beze slova ji podala muži stále čekajícímu u mé postele. Sestra mezitím přistoupila blíž a opatrně mi z hrudi sundala elektrody.
"Hmm," kývl hlavou. "Dobře, tyto léky upravují nepravidelný rytmus srdce." Vrátil mi je a pozorně se mi zahleděl do obličeje. "Jinak se cítíte dobře? Bolí vás něco kromě zranění, která jsem vám vyjmenoval?"
"Tak nějak všechno," odfrkla jsem si, "ale jestli se ptáte, zda mě něco bolí přímo nesnesitelně," usmála jsem se, "pak ne. V rámci možností je mi fajn."
"Líbí se mi váš optimistický přístup," zazubil se. Měla jsem co dělat, abych se na toho přívětivého, dobrou náladou sršícího muže nezaškaredila. Protože jsem mohla mít vše, jen optimismus jaksi chyběl.
Vtom se vchod rozrazil, jako když na něj zaútočí obrovská vlna.
"El!" Jméno rezonovalo pokojem, pět pobledlých kluků ho proneslo tak nahlas, jak jen dokázalo. Zjevně aby celé situaci dodali na napínavosti. Což však, dle mého osobního názoru, nebyla potřeba.
"Lásko," nahnal se Louis k mé posteli a bez rozpaků se usadil na její kraj, "jsem tak rád, že jsi v pořádku! Moc jsem se o tebe bál. Jak se cítíš?"
Štíhlé prsty mě láskyplně hladily po tváři, zatímco jsem se topila v tůních naplněných obavami a skrytým děsem. Za jediný den jeho líce neskutečně propadly, pod očima se skvěly hluboké temné kruhy.
V hrudi se mi sbíral silný vzlyk. Má člověk nějaké hranice toho, co snese?
"Jsem v pořádku," odpověděla jsem. "Jen trochu pochroumaná."
Usmál se a z kapsy vyndal tmavě modrou krabičku se zlatým lemováním. Byla malých rozměrů, ale skrývala nějaké tajemství.
"To je pro tebe," šeptnul.
Nepatrně jsem se zamračila a převzala si ji. Působila v mé dlani jaksi... zvláštně. Skoro nic nevážila, přesto pro mě znamenala hodně. Zvláštní, zachvacovaly mě naprosto protichůdné pocity.
"Otevři to," nabádal mě jemně.
Střelila jsem nejistým pohledem ke klukům. Tvářili se... no, za daných okolností docela normálně, žádná nervozita, žádné skryté varování.
Tak jsem krabičku třesoucími se prsty otevřela.
"Páni," lapla jsem po vzduchu. Více slov se tehdy v mém slovníku nenacházelo, nepřišla jsem na to, jak vhodně pojmenovat své pocity. "To je nádhera!"
Pousmál se. "Věděl jsem, že se ti to bude líbit."
A líbilo. Ačkoli se to k Eleanořině osobnosti vůbec nehodilo.
K mé ovšem ano.
Další absurdní hra těch nahoře?
V krabičce ležel nádherný náramek z chirurgické oceli, tvořený pravidelnými miniaturními očky, na nichž ob několik částí visel přívěsek. Sovička, srdce, klíček. Nejradši bych si ho na zápěstí dala okamžitě.
"Jak tě to vůbec napadlo?" nedalo mi. "Vždyť... Nikdy předtím jsem nic takového nenosila." To bylo poprvé, kdy jsem doopravdy přijala identitu dívky, v jejímž těle jsem se ocitla.
"Vlastně ani nevím," pokrčil rameny, náramek opatrně vyndal a připnul mi ho na ruku. "Jako by mi něco napovídalo, abych ho koupil. Vzpomněl jsem si na Ameliin krámek a tvůj výraz, když sis prohlížela všechny ty maličkosti... Chtěl jsem ho ve tvém obličeji vidět znovu."
Dojal mě. Neskutečně mě dojal.
"Zvlášť po tom, čím si v poslední době procházíš," chytil mě za ruku. Pevně jsem mu sevření oplatila, mé vidění se pod náporem slz začínalo rozostřovat.
* * * *
* * * *
Autor: PETRA (ASK → pokud byste se chtěli vyjádřit k povídce nebo k čemukoli jinému, jsem vám k službám)
Tááákže =) Rozhodla jsem se, že pokud to jen trochu půjde, budu díly přidávat častěji. ANEBO pokaždé dva, abychom s dějem trochu pohnuli. Nerada bych, aby vás to přestalo bavit jako 60% původních čtenářů. Díky takovému poklesu jsem vám opravdu neskutečně vděčná za to, že jste vydržely, jste skvělé. Většinu z vás znám nějak víc, alespoň přes internet, vím, o čem mluvím… ;o) Thank you! ♥ ♫
 


Anketa

6.6.: Je mi jasné, že někteří čtenáři jen projdou bez povšimnutí. Ale myslíte, že když už se blížíme ke konci, mohli byste VŠICHNI kliknout? Je to rychlé, anonymní a mně to velmi pomůže ♥

• C♫L♫I♫C♫K •

Komentáře

1 Mikayla Mikayla | Web | 6. června 2014 v 21:17 | Reagovat

bože vždycky s dalším novým dílem očekávám, že se někám pohneme, ale my jdeme ještě pomaleji než mravenec :D jinak užasně napsaný Peti

2 Tessie Tessie | 6. června 2014 v 21:30 | Reagovat

Wow! Prostě nádhera :-) nechápu, proč ubylo tolik čtenářů, když je to ta nejlepší povídka na světě :-) děkuju moc za to, že stále píšeš dál :-)

3 Lucy Lucy | 6. června 2014 v 22:32 | Reagovat

Fůha... IWBWY už píšeš víc jak rok? :O Přijde mi to jako včera, když jsem tuhle FF začala číst.. :) a musím říct, že mi přijde pořád stejně dobrá, jako byla na začátku. :) A k tomuhle dvojdílu - je boží, v jednu chvíli jsem se bála, že necháš někoho umřít.. Fakt jsem nad tím přemýšlela... Ale jsem ráda, že zatím všechno dobře dopadá.. V rámci možností :)

4 Anne Anne | 7. června 2014 v 0:53 | Reagovat

No ty brďo... U té části s řízením auta mi tak tlouklo srdce! Úplně neskutečné. Jak dokážeš popsat nehodu, což je velmi těžké, a člověk to vidí přímo živě před očima! Vážně smekám...
Je mi smutno z toho, že už to bude za chvíli končit :'( Vždyť to nemůžeš jentak ukončit, co já budu dělat?! o.O :P
No... Já to jdu číst znova, takže papaa a jsi neuvěřitelná!
With love Anne <3

5 Andyka Andyka | Web | 7. června 2014 v 9:02 | Reagovat

Vieš ako veľmi som sa potešila, keď som si všimla, že si pridala až dva diely? Veľmi, veľmi a ešte raz veľmi! :)
Som rada, že všetci tú nehodu prežili. :) Od Louisa bolo milé, že jej daroval náramok.  
Škoda, že už sa pomaly dostávame ku koncu. :( Napriek tomu však dúfam, že bude mať ešte dosť veľa častí.
A to, že niekoľko čitaťeľov, to prestalo čítať ma fakt mrzí, pretože toto sa vážne oplatí čítať až do samého konca!
Tento príbeh som si fakt obľúbila a som šťastná, že som naň natrafila. Teším sa na pokračovanie ... veľmi :)

6 kristý kristý | E-mail | 12. června 2014 v 15:09 | Reagovat

Tak tady ten dvojdíl sem si na plno užila. Je to něco krásnýho a moc se mi to líbilo. :3 Vážně suprový. :3 Něco neuvěřitelného číst tvoje příběhy. :3 Jen tak dál a už se nemůžu dočkat dalších dílů.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama