Miluji psaní příběhů a miluji 1D, tady bych to příležitostně ráda spojila dohromady. Jsi-li hater, můžeš záložku klidně zavřít, tady Ti pšenka nepokvete =P Díky všem, kteří sem zavítají a nějakou chvíli pobudou!
Trailer k blogovému románu "I wanna be with you"

I wanna be with you /83.díl/

28. května 2014 v 19:52 | P. |  I wanna be with you
Přeji krásný středeční večer! Jako první vám patří omluva, že jsem díl nepřidala tak dlouho, ALE vrcholilo mi zkouškové (no, sice teprve začalo, ovšem chtěla jsem to mít co nejdřív za sebou =)), takže jsem jen ležela v učení a na nic jiného, upřímně, nějak neměla myšlenky. Naštěstí jsem včera úspěšně složila tu poslední, tudíž nyní bude na psaní mnohem více času =) Jak mi nedávno napsala jedna ze skvělých slečen v dopise: "NEMŮŽU UVĚŘIT, ŽE IWBWY ZVEŘEJŇUJEŠ UŽ ROK.". No, ani já tomu nemůžu uvěřit. Ano, protahuji to, jenže ne úmyslně. Studuji vysokou školu, nevyhýbají se mi osobní ani zdravotní problémy, tudíž nepíšu rychlostí blesku. Vlastně se nedivím, že vás tak ubylo (myslím čtenářů), o to víc děkuji vám, kteří jste vydrželi. Nepřestanu vám být vděčná =)
KRÁSNÉ POČTENÍ!



"A co kdybych pro vás přijela já?" vypadlo ze mě, aniž bych si to uvědomila. Slova se ze mě hrnula jako voda korytem řeky během období dešťů a já je nemohla zastavit. Brzy jsem však svých slov litovala. Co mě to jen napadlo?
Jsem úplně hloupá!
"El, já ti nevím," v telefonu zapraskalo, jak slábl signál. "Nechci, aby se ti něco stalo!"
Musela jsem být po dokončení dopisu úplně mimo, jelikož jinak bych si své další argumenty pořádně promyslela a dospěla k závěru, že by bylo lepší držet jazyk za zuby. "Vždyť už mám řidičák nějaký ten rok. Neboj, zvládnu to! Podle mě mi to i docela jde." Na konci jsem se usmívala, což Louis z mého hlasu jistě pozná.
Jenže na druhé straně hodnou chvíli panovalo zaražené ticho. Až jsem se bála, že hovor vypadl. Při takovém počasí venku bych se ani nedivila.
Nakonec ovšem nejistý hlas promluvil. "Ehm. Myslel jsem, že od složení zkoušek jsi v autě neseděla. Sám jsem se tě pokoušel několikrát přesvědčit, aby sis půjčila můj džíp. Ale tys vždycky odmítla."
Kousla jsem se do jazyka a poraženě zavrtěla sama nad sebou hlavou. Takže takhle to je. Pořád jsem se ještě nenaučila nejdřív myslet a teprve potom mluvit! "Ano, to je pravda. Ale... No, chtěla - chtěla jsem tě překvapit. Táta mi pomohl dostat se zpátky za volant." Bože, tak stupidní výmluva!
Ovšem k mému překvapení ji Louis přijal. Nebo to alespoň předstíral. "Aha... No, tak překvapení se ti opravdu povedlo. To je... skvělé. Opravdu skvělé."
Prohrábla jsem si vlasy a dlaň nechala na ztuhlé šíji. Jako by mé klouby potřebovaly promazat, všechno mě bolelo. Nesla jsem na ramenou neskutečnou tíhu, vyrovnala se pocitu nesnesitelného zoufalství.
"Tak co, souhlasíš s mou nabídkou?" snažila jsem se to zamluvit. Co nejdřív tomuto tématu uniknout. "Nevadí mi pro tebe a kluky dojet. Stejně v bytě nerada zůstávám sama." Jedna výmluva za druhou, jak trapné! S každou další vteřinou jsem se do toho zamotávala víc.
"Pokud určitě víš, že to zvládneš..." Věta zůstala otevřená, konečné rozhodnutí nechal na mně.
Usmála jsem se. "Kde máš klíčky?"

Sledovala jsem pokyny navigace, která se mě snažila dostat na adresu poskytnutou Louim, a dlaně se mi na volantu potily. Až po nastartování vozu mi došlo, že už nejsem v Čechách, kde se jezdí po pravé straně. Musela jsem se v jediné minutě přeorientovat na úplný opak toho, co jsem měla zažité, a snažit se ze všech sil nikomu neublížit.
To byl ale pitomý nápad!
Zabočila jsem na hlavní a zařadila se do krátké fronty čekající před semafory.
Stěrače měly spoustu práce s rozháněním těžkých dešťových kapek, které vítr hnal proti čelnímu sklu, a dokonce ani zapnuté rádio mi nedokázalo ze srdce vyhnat strach. Iracionální pocit hrůzy z něčeho neurčitého.
Konečně vozu přede mnou zhasla brzdová světla a rozjel se. Zařadila jsem tudíž jedničku a pomalu následovala jeho příkladu. Auto se s jemným trhnutím dalo do pohybu.
Kdesi hluboko uvnitř mě hlodal strach, abych s Louiho autem něco neprovedla. Nebo nedej Bože nezranila nějakého člověka. Ploužila jsem se proto hluboko pod limitem, většina aut mě při první příležitosti předjela.
Budiž jim však připsáno ke cti, že ani jeden z řidičů vztekle nezatroubil.
To by mi v Čechách tak hladce neprošlo.
Projela jsem několik semaforů, odbočila na dvou křižovatkách a zhruba po dvaceti minutách, ačkoli mi to připadalo jako věčnost, se ocitla v cíli. Tedy, alespoň podle navigace. Zarytě trvala na tom, že jsem dojela přesně tam, kam jsem chtěla.
Po několika negativních zkušenostech právě s těmito přístroji jsem jí ovšem tak úplně nevěřila. Dokud se z budovy po mé pravé straně nevyhrnulo pět známých usměvavých kluků s kapucemi staženými do čela. Teprve tehdy se mi ulevilo.
Skrz clonu hustého deště se bezradně rozhlíželi kolem, tak jsem dlouze zatroubila.
Netrvalo dlouho a místo spolujezdce zaujal Louis, jemuž z vlasů crčely proudy vody. Zbytek kluků se tak nějak poskládal vzadu, a když otevřenými dveřmi dovnitř zavanul nepříjemný chlad, oklepala jsem se jako mokrý pes.
Něco se vznášelo ve vzduchu.
"Jsi zlato," líbnul mě Lou na tvář. Měl studené rty a já sebou div netrhla. "Kdo mohl ráno tušit, že se spustí takový liják? A auto odmítne spolupracovat? Zase skvělý den, vážně."
Kluci za námi souhlasně mručeli, měli opravdu špatnou náladu. Obklopovala nás, podobná těžkému mraku, čekajícímu jen na vhodnou příležitost.
"Kde vlastně máte zbytek?" pohlédla jsem do zpětného zrcátka a vyhodila blinkr. "Nebyla s vámi ještě ochranka?"
"Snaží se něco udělat s minibusem," odpověděl se stopou únavy v hlase Hazza. "A když to nenastartuje, zbývá jedině odtahovka..."
Povzdechla jsem si a odbočila doleva, abych objela blok a dostala se zpátky na hlavní silnici. Totálně zacpanou hlavní silnici, jen tak mimochodem.
"Co se tu děje?" zamumlal zmateně Louis a trochu se předklonil. Pravda, přes čelní sklo nebylo skoro nic vidět, déšť sílil, proti oknu se valily doslova proudy vody. "Vypadá to, jako by svedli provoz do jednoho pruhu..."
Popojížděli jsme doslova krokem. Jeden metr za patnáct sekund.
Tehdy se u našeho vozu objevil uniformovaný policista Na bundě se mu skvěly kapky vody, leskly se a stékaly dolů.
Stáhla jsem okénko a vnímala napětí, které se v teplém prostoru auta rozprostřelo. Obavy jsem zjevně nepociťovala jako jediná.
"Dobré odpoledne," obdařil mě mladý muž omluvným úsměvem. "Máme tady menší problém, cesta přes centrum je uzavřena. Naplánovali jsme objížďku, ovšem vede po ne příliš udržované vozovce, navíc se na obou stranách vinou skály. Znáte to tam?"
Nasucho jsem polkla a přikývla.
Ne, nevěděla jsem, o čem to mluví. Ale v autě plném kluků, kteří mě měli přečtenou jako otevřenou knihu, jsem něco takového přiznat nemohla.
"Dobře," přešlápl. "Radím vám, jeďte opravdu opatrně! Kámen se v takovém počasí drolí a hrozí eroze... Na každých pár metrech jsou hasičská auta, ale jistě nechcete riskovat."
"Děkujeme," vložil se do toho Louis. Já se totiž nějak neměla k odpovědi, policistovo upozornění znovu probudilo mou intuici. Kdybychom měli jinou možnost návratu, nerozhoduji se. Udělala bych cokoli, abych se objížďce vyhnula.
"El, zvládneš to?" položil mi dlaň na ruku.
"Co?" vydechla jsem, stále zírajíc na palubní desku.
"Jestli tě nemám za volantem vystřídat..."
Pohlédla jsem do jednoho z bočních zrcátek a zavrtěla hlavou. "Ne, jen bychom se zdržovali a jsem si jistá, že všichni ti za námi," mávla jsem rukou, "se těší domů."
Nikdo se mi nesnažil odporovat. Přestože z Louiho ona touha přímo sálala.
Pokývala jsem muži venku, zavřela okno a pomalu se rozjela.


* * * *
* * * *
* * * *
Autor: PETRA (ASK → pokud byste se chtěli vyjádřit k povídce nebo k čemukoli jinému, jsem vám k službám)
Slibuji, že se POKUSÍM díly nyní přidávat svižněji, když mám na vejšce po zkouškách =) Prosí, vydržte, ať mám pořád pro koho psát =D Holky, děkuji vám za podporu, měla jsem možnost spousty z vás poznat alespoň přes facebook a dokonce i dopisy a chci říct, že jste skvělé, nikdy na to nezapomeňte =) Pomáháte mi plnit si určitým způsobem sen, a to je neocenitelné... ♥
→MOHLA BYCH POPROSIT O KLASICKÝ KLIK V ANKETĚ? =)
 


Anketa

28.5.: A sčítáme čtenáře. Kolik vás je? =D =)

♫ Jsem čtenář ♫

Komentáře

1 Mikayla Mikayla | Web | 28. května 2014 v 19:57 | Reagovat

bože jestli se jim něco stane tak tě přizabiju

2 Tessie Tessie | 28. května 2014 v 20:32 | Reagovat

Proč? Já chci hned další díl! :D to je hrozný to takhle ukončit. Člověk si musí vyztužit nervy :D

3 Andyka Andyka | Web | 28. května 2014 v 22:42 | Reagovat

dokonalosť! dúfam, že všetko bude v pohode a oni sa v poriadku  dostanú domov
teším sa na pokračovanie :)

4 kristý kristý | E-mail | 29. května 2014 v 20:04 | Reagovat

No tyjo. Nějak nemůžu dýchat. :3 Je to čím dál víc úžasný. :3 Vážně neskutečné. :3 Chudák El alias Petra. ;) Nekodážu si představit být na jejím místě. Já bych se už jistě zhroutila. :D Vážně úžasný. :3 Už se těším na další díl. :3

5 Anne Anne | 1. června 2014 v 21:05 | Reagovat

Petí, tak hned ze začátku bych ti chtěla pogratulovat ke splnšní zkoušek! :) Jsi šikulka :P
Bože! Je to tak napínavé, až se bojím, že  z toho prasknu :D Rozhodně se mnou počítej, jako se čtěnářem, páč já rozhodně nemám v úmyslu někam odcházet! :P Vážně máš můj obdiv, i když ty už to víš, protože jsem ti to řekla nejmíň stokrát :D
With love Anne

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama