Miluji psaní příběhů a miluji 1D, tady bych to příležitostně ráda spojila dohromady. Jsi-li hater, můžeš záložku klidně zavřít, tady Ti pšenka nepokvete =P Díky všem, kteří sem zavítají a nějakou chvíli pobudou!
Trailer k blogovému románu "I wanna be with you"

I wanna be with you /81.díl/

10. května 2014 v 19:22 | P. |  I wanna be with you
Krásný sobotní večer! =) Říkala jsem si, že když díly většinou přidávám po delším časovém úseku, mohla bych vás tento víkend překvapit =) Povedlo se mi to? Pevně doufám, že ano =D Máme tu pokračování takové speciální části, což jste jistě poznaly i vy samy. Děkuji za krásné komentáře. Kliky v anketě samozřejmě potěší, ale s pocitem z četby vašich upřímných slov se ona radost srovnávat nedá =D Ženete mě ve zveřejňování dál. Psaní je hned jiné, když víte, že někomu přináší radost. Proto bych jednou chtěla vydat knihu. Uvidíme, zda se mi můj sen splní =)
Snad se vám díl bude líbit, pokračujeme v krasojízdě!
KRÁSNÉ POČTENÍ ♥
"Celý článek"



Z Louiho konejšivé náruče jsem se vymanila až tehdy, když se do mě dala zima. Plátěné šaty jsem měla úplně promočené, z konečků vlasů odkapávala voda. Nebe nad námi bylo stále strašidelně šedivé, zvedal se vítr a stromy opodál znepokojivě šuměly.
Zpracovávala jsem všechno, co se v posledních minutách dělo, a snažila se na to dívat s odstupem.
Pohladil mě po tváři. Cukla jsem sebou, jako by mi do těla proudilo tisíc voltů, a vzhlédla k němu. Usmíval se, ve tváři neměl vepsány žádné pochybnosti, naopak. Nemohla jsem se na něj vynadívat.
Oblohu proťal jasný blesk. Tušila jsem, že je to konec a já se brzy vrátím do londýnského bytu, ocitnu se zpátky v koupelně a v ruce budu držet citrín.
A zřejmě pochopil i on."Uvidíme se ještě?"
"Já nevím," spolkla jsem slzy, které mi stoupaly hrdlem. Nemohla jsem mu říct, že já jeho uvidím, ovšem on mě ne. Tedy ne tak, aby mě poznal. A stejně, pokud to není jen sen, až se Louis doma probudí, nic z tohohle mu v paměti nezůstane. Tím jsem si byla jistá.
V očích se mu mihl záblesk smutku. Avšak než mohl říct něco dalšího, zář mě znovu pohltila a vrhla do temnoty.
Když jsem se vzpamatovala a víčka znovu otevřela, stála jsem opět před zrcadlem, v malé místnosti bez oken, a v pěsti jsem svírala známý chladný kámen. Po lících mi stékaly slané slzy, a přestože mě srdce opravdu bolelo, ulevilo se mi. Jelikož kdybych s Louim na tom zvláštním místě setrvala déle, roztříštila bych se na milion kousků.
Pustila jsem studenou vodu a opláchla si obličej. Po zádech mi stékal pot.
Když jsem zavírala kohoutek a chystala se sáhnout po osušce, zrak mi padl na vlastní nohy. Byly... bosé! A špinavé od bláta!
Ukročila jsem a nechápavě sledovala stopy, které jsem za sebou zanechávala. Mezi prsty jsem cítila jemný písek mísený s tuhou zeminou, obklopovala mě vůně půdy nasáklé deštěm.
Prohrábla jsem si vlasy. Dle očekávání mokré. Což je zvláštní vzhledem k tomu, že v oné vidině jsem nebyla Eleanor.
Zavrtěla jsem hlavou. Ne, nahromadilo se toho nějak moc...
Citrín jsem vrátila zpátky do sáčku, rychle se osprchovala a natáhla si oblečení, které se mnou do koupelny doputovalo. Měla jsem se cítit svěže, lépe, jenže nic takového se v seznamu mých pocitů nenacházelo. Ani vzdáleně.
Do ložnice jsem se doslova odplížila. Mobil ukazoval půl čtvrté ráno, nejvyšší čas vrátit se do postele. Ovšem když jsem tak chtěla učinit, všimla jsem si Louiho džínů. Byly přehozené přes opěradlo křesla a lem jejich nohavic na sobě nesl stříkance od bláta. Dokonce ještě čerstvého.
Zmateně jsem těkala pohledem mezi nimi a chlapcem odpočívajícím v pokrývkách a hlavou se mi honilo, co se, do háje, v poslední hodině dělo.
Opatrně jsem klekla na matraci a nahnula se k Louiho obličeji. Měl... Měl mokré vlasy! Pár kapek vody se dokonce skvělo na jeho skráních a já nepochybovala, že cokoli citrín dokázal, nedokázal to jen se mnou. Nýbrž i s ním.
Ze spánku zalapal po dechu, svaly na krku se mu napjaly. Než jsem ovšem stihla zpanikařit, uvolnil se a začal opět klidně oddechovat. Bojovala jsem s touhou zatřást s ním a probudit ho, ovšem nakonec jsem to neudělala.
Naštěstí.
Všichni už musí mít mého podivínského chování plné zuby.
Zachumlala jsem se do peřin, vděčná, že mám chvilku na přemýšlení. Snažila jsem se pochopit, co ten amulet od Amelie provedl. Někam mě pravděpodobně přenesl. Stejně jako Louiho. Ale proč? Jaký to mělo smysl? A co to vůbec bylo za místo?
Otázky se mi jedna za druhou honily hlavou, málem jsem je ani nestačila všechny sledovat. Pokud si Damien a jeho takzvaní šéfové mysleli, že tak třeba snáz přijdu na nějaké východisko ze situace, do níž mě navezli, šeredně se spletli. Propadala jsem stále větší beznaději.
Zhluboka jsem vydechla. Popadl mě stesk po domově, víc než kdy jindy jsem toužila obejmout mamku a vyklopit jí všechno, co mi leželo na srdci. Chyběla mi jako rodič, i jako nejlepší kamarádka.
Z koutku oka mi stekla jediná slza. Jen jedna, ale obsahovala všechno to, co se skrývalo v mém nitru. Toužila jsem křičet z plných plic. Klidně do polštáře, jenže jsem se bála, že bych pak nebyla schopná přestat. Tak jsem vzlyky silou vůle zadržela v hrdle a snažila se veškeré přemýšlení vypnout. Věděla jsem, že se musím vyspat.
Nakonec se mi zřejmě povedlo usnout, jelikož když jsem víčka namáhavě rozlepila, okny do ložnice proudily matné paprsky ranního slunce. Čtvrtí právě projíždělo nějaké velké auto, slyšela jsem burácení silného motoru, a kdesi na konci ulice štěkal pes.
Tohle všechno jsem vnímala, dokud mi nedošlo, že se byt utápí až v podezřelém tichu. Podvědomě jsem obrátila hlavu na místo, kde ještě v noci odpočíval Louis, a našla jen prázdnou část. Prostěradlo bylo chladné, musel tudíž vstát už před nějakou dobou.
Hmátla jsem po mobilu. Půl desáté? No, neočekávaně se mi asi povedlo skutečně tvrdě zabrat. A dobře že tak. Odpočinek jsem už akutně potřebovala.
Zívla jsem a protáhla se. Kolikátý den že už jsem v Londýně? Netuším, přestala jsem to dávno počítat...
Vyklouzla jsem z peřin a zabalila se do dlouhého huňatého svetru, který se povaloval na komodě vedle postele. Voněl po aviváži, zřejmě ho Eleanor dlouho nenosila. Byl teplý, příjemný...
Ložnice vypadala jako po boji. Mé oblečení se povalovalo na podlaze vedle Louiho, u okna se kupily módní časopisy a na televizi stál štos filmů na DVD.
Nejdřív bych ale zřejmě měla zaběhnout dolů zjistit, kam se všichni poděli... Proto jsem se sebrala a po schodech doklopýtala do přízemí. Ano, vážně tam bylo až podezřele velké ticho...
Na lednici jsem našla vzkaz.
"Ahoj El. Museli jsme s kluky jet do rádia, naplánovali 'Dopoledne s One Direction'. Možná už jsi zapomněla, jen letmo jsem se o tom zmiňoval asi před dvěma týdny. A upřímně, včera jsem to nechtěl vytahovat, mělas toho sama dost. Nezlob se, prosím, že jsem tě nevzbudil a neoznámil ti to. Potřebovalas odpočinek. Vrátíme se někdy okolo druhé, doufejme. Kdybys cokoli potřebovala, telefon mám u sebe, neváhej mi zavolat. Miluju tě. Louis xx"
Jeho starostlivost mi do očí vehnala slzy. Papír jsem jako bolestnou připomínku svého stavu zmuchlala a zahodila do koše, udělala si silnou kávu a vrátila se do prvního patra. Možná jsem si ten Louiho vzkaz měla schovat, jenže kdykoli bych se na něj podívala, zhroutila bych se v bezmoci na podlahu, neschopná na nějakou dobu vůbec fungovat.

* * * *
* * * *
Autor: PETRA (ASK → pokud byste se chtěli vyjádřit k povídce nebo k čemukoli jinému, jsem vám k službám)
A další část u konce! Chtěla bych moc a moc poděkovat všem čtenářům, i těm utajeným, kteří ani nekliknou, ani nenechají komentář. Protože díky každému jedinému z vás má tohle všechno cenu. Pokaždé se opakuji, ale já jinak nemůžu =) Po volných sporadických chvilkách pokračuji v psaní, závěr i celý zbylý scénář mám v hlavě, jen to přesunout do tabletu =) Doufám, že vydržíte do konce. Love ya!
 


Anketa

10.5.: Jelikož jsme už ve velmi pomalém nástupu finále, mohla bych opět poprosit o klik? Děkuji ♥

♫ ♪ CLICK ♪ ♫

Komentáře

1 Mikayla Mikayla | Web | 10. května 2014 v 19:34 | Reagovat

bože je to neskutečný jestli tohle někdy vyjde jako knížka jsem první která si to koupí a rozhodně to potom nepřečtu jen jednou, zobžnuji tuto povídku

2 Wendy Wendy | 10. května 2014 v 19:58 | Reagovat

Je to naprosto dokonalý. Strašně obdivuju tvojí fantazii, nikdy mě nic takovýho nenapadlo. A doufám, že se ti jednou vážně podaří nějakou knížku vydat, protože jestli jo, tak si jí rozhodně musím přečíst. :3

3 kristý kristý | E-mail | 10. května 2014 v 21:09 | Reagovat

Moc krásný. :3 Moc by mě zajímalo, jak to bude pokračovat. Vždy něco vymyslíš a přidáš to. Je to hrozně krásný. Moc se těším na další díl. :3

4 Anne Anne | 11. května 2014 v 0:47 | Reagovat

Petí, stále více se mi v hlavě "dotvoří" myšlenka, ale ty mě zase úplně vyvedeš z omylu! Je to naprosto úžasné. Teprve před chvílí jsem dočetla 80. díl, takže jsem to měla za sebou hezky "naservírované".
Vůbec se mi nechce věřit, že už se blížíme k závěru a ubíjí mě, když to čtu :( Nechce se mi příběh opouštět, co budu dělat?! Už vím! Budu číst odznova :3 Petí, ty víš, že ti vždycky říkám, že píšeš krásně, tak ti to říkám znova :P
With love Anne

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama