Miluji psaní příběhů a miluji 1D, tady bych to příležitostně ráda spojila dohromady. Jsi-li hater, můžeš záložku klidně zavřít, tady Ti pšenka nepokvete =P Díky všem, kteří sem zavítají a nějakou chvíli pobudou!
Trailer k blogovému románu "I wanna be with you"

I wanna be with you /80.díl/

6. května 2014 v 20:23 | P. |  I wanna be with you
Krásný večer! Právě dnes vám přináším nový díl velkého blogového románu =) Jak to tak pozoruji, máme dnes speciální kulatý díl =O Je neskutečné, jak to letí… Upřímně, tuto povídku doslova miluju, nikdy se nenabažím její tvorby, psaní, vymýšlení. Snažila jsem se v ní vykouzlit jakýsi pohádkový svět tak trochu jinak, tudíž pevně doufám, že se mi to povedlo… Děkuji za neustálou podporu, znamená pro mě víc, než by si vůbec kdo dokázal představit.
A NYNÍ NĚCO K AKTUÁLNÍMU DÍLU: Tuto část jsem si vyloženě užívala. Můžu jen potajmu doufat a přát si, že se dotkne i vašich srdcí
KRÁSNÉ POČTENÍ!
"Celý článek"


Přimhouřila jsem oči. Bolela mě hlava, zorničky protestovaly proti tak ostrému světlu. Zvedla jsem pravou paži a přihodila si ji přes obličej.
Vtom žárovka nade mnou zapraskala a zhasla. Za normálních okolností by se místnost ponořila do tmy, ale to bych v dlani nesměla třímat onen žhnoucí citrín. Sledovat ho bylo jako dívat se do poledního slunce. Neviděla jsem na krok, netušila jsem, jakým směrem bych měla hledat dveře.
Slzy se snažily probojovat ven, oči mě pálily a svaly vypovídaly poslušnost. Nechápala jsem, o co tam jde.
Náhle se v koupelně zvedl vítr. Zní to jako nesmysl? Ano, i já sdílela podobné přesvědčení, dokud se mé nohy neodlepily od země a jas celou mou bytost nepohltil.
Zvláštní pocit nicoty trval několik minut. Nebo mi to tak aspoň připadalo.
Namáhavě jsem rozlepila víčka. A zmocnila se mě stravující panika. Ocitla jsem se na úpatí strmého kopce, jehož obvod lemovaly vysoké majestátní stromy. Vítr se jim probíral jehličím jako maminka, která cuchá vlasy svým neposedným synkům, kam až oko dohlédlo, táhla se neobdělaná pole, zelené louky a v dálce se pásl skot.
Udělala jsem nejistý krok vpřed. Vysoká tráva mě hladila do bosých chodidel, lem jakýchsi šedých plátěných šatů s krajkou byl celý zablácený.
Rozhlédla jsem se kolem.
Kde to jsem?
Vtom porost za mnou zaševelil a odhalil mi tak dalšího návštěvníka. Ačkoli jsem věděla, že nejde o realitu a nic se mi nemůže stát, zmocnila se mě nejistota. Sebemenší výkyv od reality mě vyděsil.
Jediným pohybem jsem se obrátila.
"Lou?" vyjekla jsem. Ano, byl to on. Bledý, nechápavý, ale jeho oči zářily tou stejnou známou intenzitou. Světlé kalhoty ladily s košilí stejné barvy, i on měl bosé nohy.
Při mém oslovení zvedl hlavu. Ale... Ve tváři se mu nepohnul jediný sval. "Kdo jsi?"
"Jak to myslíš?" sklouzla jsem pohledem po svém těle. A srdce se mi zastavilo... Jsem to vážně já?
Rukou jsem si prohrábla vlasy. Nedosahovaly pod lopatky jako ty Eleanořiny, kdepak. Neposedně se mi kroutily kolem uší a spadaly na ramena.
Před Louim stála Petra.
"Já tě vlastně znám," pokročil nejistě blíž. "Už jsem tě někde viděl..."
Hlavou mi okamžitě proběhla vzpomínka na fotku, kterou Louis našel na ranči. Ten malinký snímek, jenž mi přidělal další starostlivé vrásky.
"Jak se jmenuješ?"
Dívala jsem se na něj a přála si, aby se mě dotknul. Aby aspoň jedinkrát objal mé skutečné já...
"Petra," šeptla jsem. V očích mu zajiskřilo. "Petra..." zopakoval měkce. Přikývla jsem, jako by snad nějakou odpověď čekal.
"Kde to vlastně jsme?" rozpřáhl bezradně paže. Bojovala jsem s touhou rozběhnout se a bez slovíčka vysvětlení mu padnout kolem krku. Svírala jsem ruce v pěst a ignorovala srdce bouchající do žeber.
"Netuším," pronesla jsem roztřeseným hlasem. "Ale určitě to není skutečné."
"Není?" zvedl v upřímném údivu obočí.
"No, ne..." nervózně jsem se ošila. "Copak jsi nešel spát? Tohle je sen." Zněla jsem jistě, přesvědčeně, ovšem uvnitř mě pomalu nahlodával strach. Co je to za hloupou zkoušku?
Louis se pobaveně zazubil. "A jak můžeš ty vědět, že jsem usnul?"
Zrudla jsem až ke konečkům prstů u nohou. Mé tváře plály jako dvě pochodně, nepochybovala jsem, že bych se při doteku spálila.
Hluboký nádech předznamenávající odpověď na Louiho otázku přerušilo vzdálené zahřmění. Obloha nad námi se zatáhla, brzy mi na obličej dopadly první studené dešťové kapky.
"Na sen je to až moc reálné, nemyslíš?" pozvedl bradu a zavřel oči. Evidentně si tu situaci užíval a nevědomky mi tak odhaloval svou dosud skrytou část. Líbila se mi. Výraz bezstarostnosti, který prostupoval nejen jeho rysy, ale i celkovým postojem se mi opravdu zamlouval. Nestál přede mnou slavný kluk, jemuž svět ležel u nohou. Společnost mi dělal obyčejný chlapec, co se uměl radovat z maličkostí.
"Zatančíme si?" nabídl mi ruku. Chvilku jsem ji nejistě pozorovala, přemítajíc, jaké následky bude mé rozhodnutí mít. Protože takové to přece je, ne? Nic nemůžu udělat beze strachu, že něco pokazím.
"No tak," naklonil hlavu. "Je-li tohle opravdu jen výplod fantazie jednoho z nás, pak se ti přece nemůže nic stát!"
"A když není?" vystrčila jsem vzdorně bradu.
"V tom případě," ztlumil hlas, "mi musíš věřit."
To jsem dělala po celou dobu své přítomnosti v Londýně. Pochopitelně však tahle námitka zůstala pouze v mých myšlenkách, Louiho dlaň jsem přijala a přistoupila blíž.
Námi oběma ihned projel silný výboj energie. Bylo to nečekané a tak intenzivní, až mi ze rtů vyklouzlo zasyčení.
"Páni," zamumlal můj společník. "Copak se tohle neděje jen ve filmech?"
Nepověděla jsem nic. Měla jsem příliš práce s udržením kamenné tváře, nechtěla jsem se mu na tom podivném místě složit jako domeček z karet, když se do něj opře lehký vánek. Protože přesně to reálně hrozilo. Pohromadě mě držely jen poslední nitky, a i ty se pomalu trhaly.
"Víš o tom, že se červenáš?" pronesl se stopou pobavení v hlase. I přes své ne příliš dobré rozpoložení jsem se pousmála. "To je možné, děje se mi to docela často. A většinou v těch nejméně vhodných situacích."
"Náhodou je tahle situace pro tvé rudé tváře přímo stvořená," zazubil se.
"Opravdu?"
"Jo. Teď totiž udělám něco šíleného, nepochopitelného a věř, že tomu sám nerozumím, ale provést to musím."
Vyděsil mě. Neskutečně mě vyděsil. Můj dech povážlivě zrychlil, řeč těla vyjadřovala všechno, co se mi v hlavě odehrávalo. Nevím, zda ji uměl přečíst, a než jsem nad tím stihla pouvažovat, ocitl se jeho obličej v mém soukromém prostoru. Opět to byly ty modré oči, které mě uvěznily v čase a prostoru.
Spatřila jsem v Louiho zorničkách sebe samu. Malou nejistou dívku s velkýma zelenýma očima a se rty chvějícími se nervózním očekáváním.
"Když tě políbím," zašeptal tak potichu, že i já měla problém těch několik slov zachytit, "nedáš mi facku?"
"Eh," vydechla jsem, jiné odpovědi se ode mě nedočkal. Mé hlasivky stagnovaly, plíce měly příliš práce se zpracováváním vzduchu, který se do nich hrnul, a svět se smrsknul na okouzlující chlapecká ústa, která mě fascinovala.
Konečně se spojila s mými. Ten pocit... Jako by vypukl požár. Louis byl úplně všude, kdyby se země zastavila v tomto jediném okamžiku, neprotestovala bych. Naopak. Ten polibek se nepodobal ničemu, co jsem předtím zažila. Jako Eleanor mě líbal mockrát, ale teď... Bylo to opravdovější, vycházelo to ze samotné naší podstaty. Možná proto, že jsem se alespoň ve snu vrátila do vlastního těla... Ve snu nebo v šílené představě, to už je jedno.
"Proč to děláš?" zamumlala jsem do jeho konejšivých rtů. Nevěděla jsem, jak dlouho tam s ním ještě budu stát. Ale toužila jsem tu chvilku co nejvíce prodloužit.
"Netuším," vydechl, aniž by naše spojení přerušil. "Mám pocit, jako bych tě znal. Jako... Jako bychom měli něco společného."
"Lou..." Kdepak, mé chabé protesty vůbec nevzal na vědomí.
"Nevím, jak dlouho bude tahle situace trvat," opřel se čelem o mé, "ovšem přál bych si, aby byla co nejdelší. Je to šílené, totálně, ale srdce mi říká, že líbat tě je ta nejsprávnější věc na světě."
Přestože jsem měla utnout, co se mezi námi dělo, neudělala jsem to. Místo toho jsem se k němu přitiskla ještě víc a nechala jeho dlaně sklouznout k mému pasu. Cítila jsem se úžasně. Louis o mě na vteřinu stál. Země se sice zřejmě začala otáčet v opačném směru, ale projednou mi na tom nezáleželo.

* * * *
INFO K DOPISŮM: Wau! Děkuju vám, holky, za zájem, překvapil mě a neskutečně potěšil! Poslala jsem jich už asi deset a ještě mě nějaké čekají. Patří vám obrovský dík!
* * * *
Dám všechno, co mám, za jediný tenhle úsměv! =)
Autor: PETRA (ASK → pokud byste se chtěli vyjádřit k povídce nebo k čemukoli jinému, jsem vám k službám)
A dlouhá kulatina je u konce. Jen díky vám, vašemu zájmu, na to nesmíme zapomínat =) Jsem vám neskutečně vděčná za vše, co pro mě nevědomky děláte. Cítit podporu je totiž to jediné, co si za své zveřejňování přeju. Víc nechci, jen pocit, že se našel někdo, kdo si k tomuto příběhu našel silný vztah. Hřeje mě to víc než svetr z té nejlepší příze =) Love ya! ♥
 


Anketa

6.5.: Po kulatině velký průzkum: může KAŽDÝ čtenář udělat jediné? Kliknout? Moc mi to pomůže =) Děkujůůůůů =)

•click•

Komentáře

1 Mikayla Mikayla | Web | 6. května 2014 v 20:36 | Reagovat

též děkuji za dopis, určitě můžeš čekat odpověd jen možná později to víš zkoučkový jinak mě chytila za srdce celá povídka nejenom tenhle díl :)

2 Ell Ell | 6. května 2014 v 20:38 | Reagovat

Nemůžu uvěřit tomu, že už je to 80. díl! 80. díl s velkým překvapením. Vůbec jsem nečekala, že se stane tohle. Obdivuji tvou fantazii.
Ještě jsem ti chtěla říct, že mi od tebe dnes přišel dopis. Jen, abys věděla, že došel v pořádku :D. Nechci ti na něj odepisovat přes internet :)...

3 Andyka Andyka | 7. května 2014 v 10:40 | Reagovat

Nechce sa mi ani veriť, že už je tu 80. diel... tento príbeh mám strašne rada a vždy prídeš s niečím, čo ma dostane... oni sa pobozkali... som zvedavá s čím ma prekvapíš nabudúce :) fakt dokonalá časť :)) teším sa na pokračovanie :)

4 kristý kristý | E-mail | 7. května 2014 v 19:45 | Reagovat

Tak tohle je podle mě ta nejůžasnější část, kterou si kdy napsala. Bože. Je to tak krásně procítěný a jedním slovem prostě božský. Klobouk dolů. Každý slovo jsem přímo hltala a to doslova. Moc krásný a Vše nej ke kulatému číslu. :3

5 Blueberry Blueberry | 9. května 2014 v 20:46 | Reagovat

Je to NAPROSTO TOTÁLNĚ DOKONALE MEGA úžasné! :33 Doopravdy, tohle je jedna z nejvíc nejlepších, nejkrásnějších a nejdokonalejších povídek, jaké jsem kdy četla! <3 Jsem hrozná na komentování povídek :D vždycky dám jenom Like a na komentáře mě opravdu moc neužije :D Ale tenhle perfektní díl si prostě komentář zaslouží a sama vím, jak mě vždycky dokáže povzbudit, když vidím pod svojí povídkou pozitivní koment :) Nevím, jak to děláš, ale IWBWY má v sobě nějaké zvláštní, magické kouzlo, kterým si mě k sobě připoutalo a při zjištění každého nového dílu mě nutí skákat radostí po pokoji :D Love it <3

6 Anne Anne | 11. května 2014 v 0:32 | Reagovat

Ahoj Petí! Udělala jsi mi dílem neskutečnou radost! :') Osmdesátka... To je úžasné! Ani nejde popsat slovy, jak mi to zvedlo náladu. Takový nečekaný obrat jsem opravdu nečekal! A jak koukám, jsem silně pozadu a je tu už 81. díl :( Hned ho jdu přelouskat a zanechat ti své (jako vždy nejlepší) dojmy! :)
K dopisům... Konečně mi ve středu přišel tvůj dopis a hned jsem na něj odepsala! :) Jenom bude chvílj trvat, než se s ním dostanu na poštu, tak měj prosím chvíli strpení :/ Jako všechno psaní od tebe mi udělal dopísem velikou radost a... No, vše se dozvíš v něm ;P
With love Anne

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama