Miluji psaní příběhů a miluji 1D, tady bych to příležitostně ráda spojila dohromady. Jsi-li hater, můžeš záložku klidně zavřít, tady Ti pšenka nepokvete =P Díky všem, kteří sem zavítají a nějakou chvíli pobudou!
Trailer k blogovému románu "I wanna be with you"

I wanna be with you /79.díl/

28. dubna 2014 v 16:08 | P. |  I wanna be with you
Krásné pondělí přeji!
Přesně jak jsem slíbila, tady zveřejňuji zbrusu nový díl veeeeelkého blogového románu. Máte radost? Pevně doufám, že ano =) Přece jen zveřejňuji pro vás a jsem upřímně moc ráda, že si k povídce tolik z vás našlo vztah :3 Zřejmě nedokážu nikdy dost dobře vyjádřit, jak MOC to pro mě znamená. Jste skvělé =)
Ubývajícími čtenáři už se zkouším netrápit, dokud zůstává alespoň hrstka z vás, má cenu udržovat blog v chodu a zveřejňovat dál =) Díky za všechno. Podporu, čas. THANK YOU
KRÁSNÉ POČTENÍ!
"Celý článek"


"Fajn," přejel si dlaní po zadní části krku. "Nic tak hrozného se snad nestane, když jeden večer vypneš."
Nuceně jsem se uchechtla.
"Co?"
"Ale nic," pokrčila jsem rameny. "Jen to vypadá, jako by má přítomnost tady," rozhodila jsem ruce, "byla povinnost. Jako bych musela žít v neustálém stresu, napětí a pořád se topit v slzách! Damiene, mě už to ale nebaví. A co víc, nemám sílu..."
"Já vím," odpověděl smutně. Hloubka jeho zoufalství se na chvíli vyrovnala tomu mému. "Omlouvám se. Jenže pro mě je momentálně prioritou, abys byla v pořádku. To trochu halí mé jasné uvažování."
Stále jsem se dívala do země, nechtěla jsem riskovat intenzitu jeho pohledu.
"Měli pravdu," vydechl najednou.
"Prosím?" nechápavě jsem zamrkala.
"Mí šéfové," skousl ret. "O tom, že jsem ve tvém případě až moc citově angažovaný."
Rozpačitě jsem se zavrtěla. Nějak jsem nevěděla, jaká reakce se ode mě očekává. Cítila jsem v jeho slovech skrytý význam. A upřímně jsem se bála o něm přemýšlet.
Bůh ví proč.
"Za to s Ameliou se moc omlouvám," vydechl. "Vím, jak to pro tebe musí být těžké. Ale věř mi, teď je jí lépe. A bude na tebe dávat pozor."
Pousmála jsem se. Ačkoli do známého šťastného výrazu to mělo daleko.
Vtom se pohnula klika. Chystala jsem se Damiena upozornit, že se vrací Louis, avšak to jsem nemusela. Když můj zrak totiž zamířil na místo, kde před vteřinou stál, viděla jsem jen prázdný prostor. Po mém strážném andělovi ani stopy.
Stiskla jsem si kořen nosu. To je na mě moc.
"El?" zarazil se Louis překvapeně na prahu. "Ještě nespíš?"
"Promiň," šeptla jsem. "Myslím, že tu asi nezvládnu být sama."
"Mám tady zůstat?"
Aniž bych si to uvědomila, horlivě jsem kývala hlavou.
Odložil tác se dvěma kouřícími šálky na noční stolek a lehkým krokem přešel ke mně. Beze slova jsem mu padla kolem krku. Na rozdíl od mého pravého já byla Eleanořina postava stejně vysoká jako ta Louiho, tudíž jsem se k němu vůbec nemusela natahovat. Nepřekvapivě mě takový fakt rozesmutnil ještě víc.
Připadala jsem si v jeho náruči jako panenka. A věděla jsem, že neexistuje a už nikdy nebude existovat místo, kde bych byla šťastnější.
"Je ti líp?"
Zabořila jsem obličej do jeho trika. "Ani nevím. Jsem spíš taková otupělá."
Stisk kolem mého těla zesílil.
"Je mi moc líto, co se Amelii stalo," zašeptal slabě. "Včera v tom krámku mi došlo, jak blízko k sobě máte."
Kdyby jen tušil hloubku pravdivosti svých slov.
"Co kdybychom si vypili ten čaj?" unikla jsem tématu, které hrozilo pohltit nás v příští vteřině.
Leželi jsme spolu na posteli, srkali horký nápoj z malovaných šálků a mluvili o svých snech, cílech, nejniternějších přáních. Probrali jsme snad úplně vše, co se probrat dá, a já na chvíli odhodila falešnou identitu, která se tak zčistajasna stala mou součástí. Byla jsem to JÁ. Prostě Petra. Nedělalo mi projednou starosti, že El by polovinu věcí nikdy nevypustila z úst. Louis to přijal, jako by se lidé radikálně měnili každý den.
Věděla jsem však, že je to jen pracně držená maska. Pokus, jak mě nevyplašit ještě víc. Snažil se mi poskytnout prostor a pochopení, ovšem v hlavě se mu jistě předháněly různé otázky a všemožné hororové scénáře.
Po dvou hodinách už jsem se spánku, který ke mně natahoval svá osidla, bránit nedokázala. Propadla jsem se do konejšivé temnoty.
Netuším, co mě vzbudilo. Možná ony neustálé podvědomé starosti. Najednou jsem civěla do temného pokoje a sny mě už v nejmenším nelákaly.
Opatrně jsem obrátila hlavu. Louis odpočíval na zádech, pokrývku vytaženou až ke krku, a jeho dlaň směřovala k té mé. Neodolala jsem. Pohladila jsem ho po tváři, a když něco nesrozumitelně zamumlal, láskyplně jsem se pousmála. Takhle bych klidně trávila každou noc. Stačilo by mi dívat se do jeho klidné tváře a vědět, že bude šťastný.
Vtom jsem si na něco vzpomněla.
Ten citrín, který mi Amelia darovala!
Vylezla jsem opatrně z peřin a přeběhla ke křesílku, na němž se povalovala má taška. Touha nahlédnout do útrob a znovu cítit chlad toho minerálního kamene, poslední věci, jež mi po Amelii zůstala, byla neúnosná. Rozepnula jsem tedy přezku a začala se v kabelce přehrabovat.
Má snaha přinesla ovoce. Brzy mi do ruky vklouzl sametový pytlíček se známou konejšivou tíhou uvnitř.
Střelila jsem pohledem k posteli. Louis zaujímal pořád stejnou polohu, hruď se mu pravidelně zvedala a opět klesala.
Sebrala jsem tepláky, triko a po špičkách se vyplížila na chodbu. Mé kroky mířily do koupelny, potřebovala jsem místo izolované od veškerého okolního dění, od všech ostatních obyvatel bytu.
Spíše ze zvyku jsem se tam zamkla. Upřímně jsem nechtěla nikomu vysvětlovat, proč uprostřed noci stojím před zrcadlem a prohlížím si nějaký zvláštní šperk. Obávala jsem se, že zásluhou chybějící energie selžou i mé hlasivky a já ze sebe nakonec nevydám jedinou hlásku. Kluci už si kvůli mně nadělali dost starostí.
Opatrně jsem citrín ze sáčku vytáhla. Stále se v něm odrážel jas ze stropních světel, avšak nyní pro mě byl něčím zlověstný. A ať už se důvod skrýval kdekoli, ve zlomku vteřiny se uvnitř kamene začalo něco dít.
Zprvu šlo jen o nezřetelné stíny, ovšem brzy se spojily v jednolité obrazy. Vynořila se přede mnou Louiho rozesmátá tvář s krátce střiženými vlasy a já v ní poznala Lance. Vybíral v jednom z těch staromódních krámků snubní prsten. Nepochybovala jsem o ženě, jíž ho chtěl darovat.
Pak se obraz zavlnil a já spatřila zelená pole lemovaná lesy u nás doma. Po jedné úzké stezce se tam proháněl Bruno, náš pes, a nad polem v dáli kroužili hladoví dravci. Hruď mi znovu ztěžkla steskem.
Jednou jsem mrkla a vidina se obrátila k zamilovanému páru, který kráčel za skotačícím německým boxerem. Malá boubelatá slečna a středně vysoký chlapec s šedivou čapkou a naprosto odzbrojujícím úsměvem.
Já a Louis.
Slzy se mi rozkutálely po lících.
"Miluju tě," pronesl imaginární Louis najednou. Petra v kameni se zastavila a vzhlédla k němu. Usmívala se, šťastně, opravdově. Vypadala jako člověk, který má vše, o čem kdy snil. "A já miluju tebe. Strašně moc."
Když ji objal a sklonil se, aby jí ukradl jeden polibek, schovala jsem citrín v dlani a zvedla obličej ke stropu. Průhledné krůpěje mířily přes spánky a mizely v koříncích mých vlasů. Nechápala jsem, proč si tímhle vším musím procházet. Na jednoho člověka toho prostě bylo moc, pod tíhou starostí jsem už ramena skoro nenarovnala.

Náhle má pěst zavibrovala. Překvapeně jsem pohlédla dolů a zjistila, že Ameliin amulet slabě září.

* * * *
→ČTENÁŘKY: Děkuji za váš zájem o mou patlaninu ve formě dopisu :3 Nečekala jsem, že se vás ozve tolik... Do konce týdne vám snad psaní přijdou ♥ Snad udělají aspoň maličkou radost.
* * * *

Autor: PETRA (ASK → pokud byste se chtěli vyjádřit k povídce nebo k čemukoli jinému, jsem vám k službám)
Brzy nás čeká další kulatina =) Je neuvěřitelné, jak to letí. Omlouvám se, že zveřejňuji tak málo, asi nevědomky co nejvíc prodlužuji okamžik, kdy se i já sama budu muset s povídkou rozloučit. Jsem taková citlivka, až snadno věřím, že to obrečím... Každopádně, znovu vám moc děkuji za podporu a váš zájem. Žádný jiný "hnací" podnět nepotřebuji, tohle je ta největší odměna. VÁŽÍM SI VÁS ♥
 


Anketa

28.4.: Pokud se hrdě označuješ pojmem "čtenář", pak Tě poprosím o kliknutí ♥ Děkujůůů =)

••••click••••

Komentáře

1 Andyka Andyka | 28. dubna 2014 v 16:59 | Reagovat

nádherná časť :) neviem, čo k tomu dodať ... som zvedavá čo znamená to, že ten amulet začal žiariť ... teším sa na pokračovanie :)

2 Tessie Tessie | 28. dubna 2014 v 16:59 | Reagovat

Jen to prodlužuj, protože až tato povídka jednou skončí, skončí i s ní jedna etapa mého života... nebo prostě asi to zní divně, ale nevim jak jinak to napsat :D
Ale občas to čekání na další díl je nekonečný, ale to je na tobě :))

3 kristý kristý | E-mail | 28. dubna 2014 v 19:13 | Reagovat

Uff. Už si zase překvapila. Je to krásný a je skvělí, že Petra se dokázala aspoň na chvilku odreagovat. Už se nemůžu dočkat dalšího bombastyckýho dílu. Bude to parádní a až tenhle příběh skončí, tak si pobrečím s tebou, páč jsem si ho hodně zamilovala a loučit se mi s ním bude hodně těžko. A už se moc těším na dopis. :3

4 Ell Ell | 29. dubna 2014 v 23:08 | Reagovat

Tenhle díl mě neskutečně překvapil a potěšil. To, jak se Petra dokázala uvolnit a povídat si s Louim, být sama sebou. Z vlastních zkušeností vím (i když jich ještě nebylo mnoho), že je hrozně těžké se někomu takhle otevřít, zvlášť, když nám záleží na tom, co si o nás ten člověk myslí. Vydat před někým jen to nejlepší a přitom zůstat sama sebou, zatraceně těžké, zvlášť v dnešním světě, kdy jsou předsudky snad na prvním místě. Promiň, že jsem tak odbočila, ale tahle povídka, tvé psaní ve mně vyvolávají emoce(ty dobré samozřejmě).
Hrozně se mi taky líbila část s tím citrínem <3.
Taky se moc těším na dopis, akorát zítra odjíždím k tetě, tak jen abys věděla, kdybych odepsala trochu později :)).
Měj se krásně Petí :)

5 Anne Anne | 2. května 2014 v 0:43 | Reagovat

Petí, vážně mě nepřestáváš překvapovat, jak nádherně příběh rozvíjíš. Když jsi popisovala část, jak Louis spí a Petra ho hladí po tváři, musela jsem se bezděčně usmát :) A při čtení o citrínu a jeho schopnostech ukazovat příběh... Nádhera! Jen mě zase napínáš takovým koncem :(
Nemůžu se dočkat, až otevřu obálku s tvým dopisem a uvidím tvůj rukopis! :) Doufám, že by mohl zítra pžijít :) Okamžitě budu odepisovat, ale omouvám se, kdyby to trvalo déle... Než já se dokopu k tomu, abych došla na poštu :P
Jinak musím souhlsit s Ell a nádherně to napsala! :))
Mám tě moc ráda Petí, Anne :))

6 Mikayla Mikayla | Web | 6. května 2014 v 19:41 | Reagovat

žádná patlanina užasná povídka a ty je porstě muíš nechat u sebe nevidíš jak se Petra trápí?

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama