Miluji psaní příběhů a miluji 1D, tady bych to příležitostně ráda spojila dohromady. Jsi-li hater, můžeš záložku klidně zavřít, tady Ti pšenka nepokvete =P Díky všem, kteří sem zavítají a nějakou chvíli pobudou!
Trailer k blogovému románu "I wanna be with you"

I wanna be with you /77.+78.díl/ •SPECIÁLNÍ DVOJDÍL•

18. dubna 2014 v 19:35 | P. |  I wanna be with you
POZOR POZOR: PŘÍBĚH GRADUJE!←
Krásný páteční večer! Jak jsem slíbila včera na facebookové stránce, zveřejňuji SPECIÁLNĚ dvojdíl našeho románu ♥ Víte, občas už mě napadlo, co dělám špatně, že počet čtenářů tak klesá, ale nedávno jsem četla rozhovor s jedním začínajícím spisovatelem a došlo mi, že nezáleží na tom, KOLIK lidí zůstane nebo odejde. Dokud si mé výtvory najdou aspoň pár příznivců, stojí to za to. A vám, kteří zůstáváte, DĚKUJU. Doufám, že jednou nebudete litovat času, který jste příběhu věnovali. Jen díky vám má cenu udržovat jak blog, tak celkově zveřejňování.
KRÁSNÉ POČTENÍ


77.DÍL
Sotva mi došlo, co se uvnitř stalo, že Ameliu už nikdy neuvidím, cítila jsem se na pokraji smrti. Bolest plížící se útrobami byla příliš velká pro jednoho člověka, nevěděla jsem, jak dlouho ji zvládnu snášet.
Rozplakala jsem se jako nikdy.
"Pojď ke mně," přivinul si mě Louis do náruče. "Jen se vyplač, holčičko. Zmírní se to, slibuji." I v takovém rozpoložení jsem si jasně uvědomovala, jak neskutečný vděk k němu pociťuji. Nesliboval, že to přejde, jelikož nechtěl lhát. Sám nejlépe věděl, jaké to je snášet rány osudu.
Letmo jsem k němu střelila pohledem. I jemu se zrak leskl, zadržoval slzy a spodní ret se trochu chvěl. Pohladila jsem ho po tváři. "Děkuju, žes tu byl se mnou."
Zavrtěl hlavou. "Jen," polkl, "kdyby to bylo při jiné příležitosti a ne..." Větu ani nedokončil, hlas se mu zlomil. Přesně jsem věděla, jak se cítí. A nejhorší bylo, že jsem se nezmohla na žádnou odpověď. Natolik mě to celé vzalo.
"Je pryč," šeptla jsem. "Napořád..."
Věděl, že je jen otázkou vteřin, než se mu před očima zhroutím. Omotal své paže kolem mě a tvář zabořil do mých vlasů. Všechny slzy se mu vpíjely do mikiny, nestačila jsem se divit, kolik krůpějí jsem schopná vyplakat.
"Promiňte," vyrušil nás po pár minutách měkký hlas se slabým přízvukem. Odhadovala bych ho na německý. "To vy jste byli u toho... no... Když paní Amelia skonala?"
Rozbrečela jsem se ještě víc, tudíž musel odpovědět Louis. "Ano, to jsme my."
V té chvíli jsem unavené oči zvedla. U naší lavičky nervózně přešlapovala drobná dívka v sesterském stejnokroji, avšak pohled neupírala na Louiho, což je div. Kdepak, koukala na mě. Jako by znala veškerá má tajemství.
"Děje se něco?" pokračoval můj společník. Zřejmě vycítil onu napjatou atmosféru.
"Něco pro vás mám," sáhla do kapsy a opatrně vyndala jakýsi dopis. Bez váhání ho podala mně. "Amelia chtěla, abyste tohle dostala."
Převzala jsem si ho. Ruka se mi třásla, když jsem se dívala na krémovou obálku se zlatým zdobením. Poslední, po čem jsem toužila, bylo otevřít ji. Netuším proč, něco hluboko zasunutého v mé mysli mě od toho zrazovalo.
"Jak ale víte...?" Ani jsem to nedopověděla, nešlo to. Ale věděla jsem, že neznámé nevyřčený význam dojde.
A měla jsem pravdu. Pousmála se a pomalu vysvětlovala. "Přivezli ji před pár hodinami, avšak když se dala trochu dohromady, žádala po mně papír a tužku. Vysvětlila mi, komu mám dopis předat, pokud..." Zmlkla, zjevně se nechtěla dotknout bolavého místa. Proto tu část úplně přeskočila. "Věděla, že za ní přijdete, jinou možnost si vůbec nepřipouštěla."
Mačkala jsem ten slabý papír, usilovně k sobě tiskla rty a snažila se zastavit další slaný vodopád.
"Děkuju," šeptla jsem nakonec. Dívka soucitně přikývla, naposledy se na nás podívala a odešla zpátky do nemocnice.
Zluboka jsem se nadechla.
"No," prolomil Louis ticho, "zajdu nám aspoň do automatu pro něco k pití. Přece jen už je docela pozdě večer a my musíme ještě chvilku vydržet."
Nepatrně jsem se pousmála. Nechával mi prostor, abych si poslední připomínku Amelie vychutnala o samotě. Byla jsem mu vděčná. V nejmenším jsem totiž netušila, co mě po rozlepení obálky čeká.
Když mi zmizel z dohledu, utřela jsem vlhké líce a konečně s bušícím srdcem nakoukla dovnitř. Nacházelo se tam několik složených papírů, jeden z nich starší a zažloutlý.
Zaměřila jsem se na ten čerstvě napsaný.
Byl to dopis.
"Drahá Petro," stálo tam. Jen tato dvě slova byla jako dýka do srdce. "Pokud dostanete můj dopis, znamená to, že jsem už někde jinde. Někde, kde je mi lépe. Nesmutněte, prosím. Můj čas se naplnil. Ale vy ho máte ještě spoustu, nezahoďte nic z toho, co je vám nabízeno. Vše se děje z nějakého důvodu. Když jste dnes odešla z mého krámku, navštívil mě Damien, váš strážný anděl. Snaží se na vás dávat pozor, máte v něm oporu. Konečně mi ukázal, jak doopravdy vypadáte. A víte co? Vzbuzujete v druhých důvěru, máte přívětivý obličej. Vím, že jste se většinu svého života schovávala. Už to nedělejte. Lidé jsou různí, stejně jako svět kolem nás. A každá bytost v něm má své místo. Jsme si rovni, a jestliže si to někdo nemyslí, pak se dá popsat jako hanba lidskosti. Ti vám za slzy nestojí, myslím, že jste jich už kvůli nim prolila dost. Začala vám nová kapitola. A přestože si to nemyslíte, dostanete se domů, uvidíte. Karty se obrátí, čeká vás nekonečné štěstí." Pousmála jsem se. Ta slova působila jako rajská hudba, avšak já jim nevěřila. Z pohádek jsem vyrostla. "V obálce mám pro vás ještě něco. Tu fotku jsem objevila při svém nedávném bádání v jednom malém archivu."
Než jsem pokračovala, rozhodla jsem se snímek vytáhnout.
Držela jsem v rukou onen zažloutlý starý papír. A jakmile jsem ho rozvinula, srdce se mi v hrudi zastavilo.
To přece není možné!
Z fotky jsem se usmívala já. Nikoli Eleanor, nýbrž já tak, jak jsem se narodila. Jen s tím rozdílem, že jsem tam měla vlasy vyčesané do složitého drdolu, šaty s krajkou a límečkem až ke krku a kolem něj velký medailon.
A jako by to nestačilo, toto mé staré já bylo zavěšeno do vysokého chlapce s Louiho obličejem. Na hlavě mu seděl klobouk a na těle oblek šitý na míru. Mohlo nám být okolo pětadvaceti, ze zašlého snímku se to dost dobře poznat nedalo.
Oba lidé na obrázku se tvářili... šťastně. Z očí jim sálala láska, jejich postoje naznačovaly hloubku citů, které k tomu druhému chovali. Až mě píchlo u srdce.
Vrátila jsem se k dopisu. "Ta dívka se jmenuje Pat Montgomeryová, chlapec Lanc Tybalt. Brali se v roce 1832 kousek odtud, na předměstí Londýna. Myslím, že ta kaplička stále ještě kdesi v lesích stojí. Respektive její zbytky. Vidíte tu podobu? Pro mě jasný důkaz toho, že jste si s Louisem souzeni."
Zahleděla jsem se na snímek znovu. Neuvěřitelné... Vyjma šatů to vypadalo, jako by fotografii někdo pořídil dnes.
"Takže přestože myslíte, že vás obklopují jen dlouhé stíny, není to pravda. Slunce čeká na konci každé cesty temným lesem, jen musíme vytrvat. Ve vašem případě to platí dvojnásob. Ať na vás můžu být hrdá a jednou požehnat vašemu miminku. Bůh vás opatruj, děvenko. A kvůli mně neplačte, každá živá bytost jednou dospěje ke svému cíli. To je na světě ta jediná spravedlivá věc."
Ameliin podpis už jsem nepřečetla, rozmazaly ho mé slzy, které tiše dopadaly na papír. Kolem uší se mi proháněl jemný vánek, jinak nebylo slyšet nic. Svět se na chvíli zastavil a poskytl minutu truchlení zlomené dívce, která právě přišla o někoho blízkého. A sama nyní netušila, co by si měla počít dál.

78.DÍL
"El?"
Louis se vrátil za dalších pár minut. To už jsem se dala docela dohromady. Sice poznal, že mě Ameliino psaní sebralo, naštěstí však neměl potuchy, jak ve skutečnosti moc. "Můžu pro tebe něco udělat?"
Mlčky jsem zavrtěla hlavou. Tak mě alespoň konejšivě objal kolem ramen a trpělivě čekal, než budu schopná promluvit.
Odkudsi z nejzazšího koutu mé mysli se ozýval slabý hlas. Nabádal mě, abych se pořádně zamyslela nad objevem, který jsem svírala ve své ruce. Jenže já... Já nemohla, ještě ne. Potřebovala jsem se nejdřív vzpamatovat ze smrti, která obcházela kolem nevlídné nemocniční budovy.
"Jsi si jistá, že se cítíš dobře?" optal se starostlivě už asi popáté, když jsme se konečně zvedli k odchodu. Oba jsme měli zkřehlé prsty, dával se do nás chlad. A jak by také ne, hodinky na mém zápěstí ukazovaly jedenáct večer.
"Je mi lépe," opřela jsem se o něj. "Doopravdy. Nevydržím tady už ani minutu."
"Dobře," pomohl mi do stoje. "Pojďme."
K autu mě Louis div nedovlekl. Jako by všechny svaly v mém těle vyhlásily kapitulaci, odmítaly spolupracovat. Chtěla jsem jen spát. Dlouho. Hodně dlouho.
Celou cestu panovalo v autě ticho. Dával mi čas, prostor. Nedokázala jsem stále pochopit, proč to ti nahoře udělali. Proč si Ameliu vzali k sobě. Tak nečekaně, znenadání. Budu si muset promluvit s Damienem.
"Jsme tu," zatřásl mi Lou něžně s ramenem. Stali jsme před známým domem, kde spokojeně žili kluci. A dle oken zářících do noci jsem usoudila, že na nás všichni čekají.
Přikývla jsem a vyklouzla do chladného ovzduší.
Když vůz zamkl, chytil mě pevně za ruku. Lépe mi nemohl dát najevo, že je tam se mnou. A nic jiného než takové vědomí jsem v té chvíli opravdu nepotřebovala.
"Co se stalo?" rozrazily se domovní dveře. Na prahu stál rozcuchaný Harry, pod očima ztrápené kruhy. Okamžitě mě bodlo u srdce. Další člověk, kterému nevědomky ubližuji. "Kam jste se ztratili?"
Louis vrtěl odmítavě hlavou, při pohledu do jeho tváře by zmlknul i ten nejvýřečnější politik. Zračilo se tam něco jako: Teď není vhodná doba to rozebírat. A kudrnáči to, (ne)překvapivě došlo. Utichl a pokynul nám ke vstupu.
U paty schodiště přešlapoval zbytek. Liam, Zayn, Niall. A všichni do jednoho se tvářili navlas stejně jako jejich kolega. Nikdo se neodvážil položit nám další otázku, Louiho postoj hovořil za vše. Tiskla jsem se k němu jako k pevné kotvě, která mě jediná drží na místě. Bála jsem se, že kdyby odešel byť na kratičkou vteřinku, sesypu se jako domeček z karet.
"Musím si lehnout," šeptla jsem slabě.
Louis souhlasně přikývl. "Odvedu tě do ložnice."
Nebránila jsem se. Nechala jsem se podepřít a vyvést po schodech do patra. Za sebou jsme nechávali nechápavé kluky a ani jeden z nás se nenamáhal podat jim jakékoli vysvětlení. Zatím ne.
"Skočím ti udělat čaj," líbnul mě v pokoji na čelo. Za celou dobu jsem se na něj ani jednou nepodívala. Nemohla jsem. Jen jsem neurčitě trhla hlavou, a když za ním zapadly dveře, padla jsem obličejem do polštářů.
Slzy mi stékaly po tvářích a vpíjely se do čistých pokrývek, dávala jsem konečně průchod veškerým emocím, které se ve mně nahromadily. Pěstmi jsem bušila do matrace a křičela do ochraptění. Ještě že látka mou hysterii tlumila.
"Petro," ozval se po minutě konejšivý hlas.
Damien.
Místo klidu mě zachvátila zlost. "Vypadni," sykla jsem.
"Chápu, že jsi naštvaná-," skočila jsem mu do toho. Nezvládla jsem ty řeči poslouchat, cítila jsem za nimi jen zradu a faleš. "Nechápeš vůbec nic!" Posadila jsem se a koukla na něj očima zarudlýma od pláče. "Nemáš lidské emoce, nerozumíš našemu světu! Já už mám dost toho přicházet o lidi, kteří pro mě něco znamenají!"
Trpělivě snášel mé obviňování. Nehnul brvou, jak se říká, jen klidně stál se zrakem zabodnutým do země a vypadal jako kamenná socha.
"Je mi to líto," pronesl nakonec. Což zbořilo i ty zbytky chatrných stavidel mého sebeovládání. Rozplakala jsem se s novou razancí.
"Vím, že ti to přijde jako schválnost, ale..." Trochu znejistěl. "Amelia měla rakovinu. V pokročilém stádiu."
Vytřeštila jsem zrak.
"Mí šéfové jí dali čas navíc jen kvůli tobě, aby ti mohla dělat pozemského průvodce."
Zatrnulo ve mně. "Čas navíc?"
Upřel na mě ledově chladný pohled. "V osudu měla psáno něco jiného."
Brzy jsem si dala dvě a dvě dohromady. "To je zvrácené! Hrát si s životy lidí, jako by to byly figurky na šachovnici?"
"Někdo ale řád kontrolovat musí."
"Řád?" hlas mi povyskočil o něco výš. "Tomu říkáte řád? Právě jsi pověděl, že nebýt mě, zemřela by Amelia už dávno!"
"A nebylo by to lepší?" rozkřičel se. Bylo to poprvé, kdy jsem v jeho hlase pochytila bodavé ostří. "Měla snad dalších několik let trpět v krutých bolestech?"
"To jsem neřekla!" Měla jsem nervy na pochodu. Snažila jsem se tu jasnou výtku ignorovat, no nepovedlo se. Tak jsem vyskočila na nohy a získala alespoň slabý pocit, že jsme si rovni. "Jen se mi nelíbí způsob, jakým na to celé nahlížíte! Jsou pro vás lidé pouze věci? Povinnosti?"
Damienův další pohyb mi ušel. Najednou mě drtil v silném objetí, jeho paže svíraly můj pas a já zjistila, že se mu mé slzy vpíjí do bílé košile. Štkala jsem, ramena se mi trhavě zvedala. Z jeho těla vyzařovalo teplo, mír. Pokoj. Během vteřiny jsem se uklidnila a nechala se konejšit, jako bych byla malé dítě.
"Neplač," vydechl přímo do mého ucha. "Petro, prosím. Viděl jsem tě prolévat slzy už mnohokrát, dál nemůžu..."
Jeho hlas ke mně doléhal skrz jakýsi opar, nějak mi nedocházelo, že bych měla odpovědět. Cítila jsem se... lehce. Jako dlouho ne. Jistě nějaké nadpozemské kouzlo...
Aniž bych si to uvědomila, zvedla jsem ruce a objala Damiena kolem krku. Na chvíli mě skryl před celým světem, tím krutým místem plným utrpení.
Vtom mi došlo, co dělám. Lapla jsem po vzduchu, vytrhla se mu a div neodskočila na druhou stranu pokoje. Vyděsil mě. Respektive, má vlastní reakce mě vyděsila. Jako-jako bych zrazovala Louiho. Což je nesmysl, neprovedla jsem přece vůbec nic špatného. Jenže vysvětlujte to mému svědomí...
Objala jsem se pažemi. Srdce stále prudce bouchalo do žeber, bláznilo a tlačilo mi do hlavy krev. Ložnice se jednou zhoupla, než jsem našla svůj hlas. "Nech mě to, prosím, zpracovat. Momentálně jsem naštvaná na všechny tvé takzvané šéfy." Poslední slovo jsem nezapomněla prošpikovat ironií. "Přijde mi to všechno strašně..."
"Nefér?" doplnil smutně. Přikývla jsem. Přesně tohle slovo jsem hledala.
"Možná máš pravdu," vrazil ruce do kapes a zahleděl se na barevný obraz, visící nad postelí. Byla to jarní krajina s rozkvetlými stromy, přinášela do prostoru harmonii. "Je to nefér. Ale svět je tak složité místo, že se spravedlností se vždycky vystačit nedá."
Přišlo mi to trošku cynické, ale možná za to mohla jen má složitá povaha. Vždycky jsem naivně věřila, že spravedlnost je přesně to, co by mělo řídit chod naší existence, a on mou představu během vteřiny rozmetal.
"Mohl bys odejít?" zašeptala jsem. Chtěl mi jistě pomoci a byl připraven při mně stát, ale já jeho společnost nesnesla. Zatím ne. "Prosím. Dej mi čas."
"Uvědomuješ si ale, že právě toho máš nedostatek?"
"Nech mě aspoň dneska předstírat, že celá záměna duší je jen výplod mé fantazie!" křikla jsem. "Potřebuji jeden den, o víc nežádám."
"Ale-"
"Žádné ale," zvedla jsem ruku. "Nejsem stroj."

* * * *
Autor: PETRA (ASK → pokud byste se chtěli vyjádřit k povídce nebo k čemukoli jinému, jsem vám k službám)
Eeeextra dlouhý text dnes, že? =) Pokud jste ho přelouskali, máte můj bezmezný obdiv a obrovský vděk! Jak jsem psala nahoře, i pro pár čtenářů (ačkoli je mi líto, že je vás tak málo) hodlám povídku dotáhnout do konce. Už jen proto, že i já sama ji miluji, doslova ♥ No, co víc dodat než: DĚKUJU ZA VŠE. Za váš čas, jež do románu vkládáte. Za podporu, kterou mi vyjadřujete. Love ya!
 


Anketa

18.4.: Klasické sčítání přeživších =) Hodláš vydržet do konce? Pak není nic snazšího než kliknout! =) ♥

→ Hrdě se hlásím, že hodlám vydržet do konce =) ←

Komentáře

1 Mikayla Mikayla | 18. dubna 2014 v 19:49 | Reagovat

naprosto užasná povídka a já prostě vydržím až do uplného konce, vážně to stojí za to :)

2 Wendy Wendy | 18. dubna 2014 v 21:14 | Reagovat

Další úžasnej díl! :3 Jsem strašně ráda, že pokračuješ ve psaní, nedokážu si představit, že bys teď přestala psát. A popravdě jsem si ještě pořád neudělala žádný závěr a vůbec netuším, jak by to mohlo skončit. Takže se strašně těším na novej díl! :-) Seš skvělá! ♥

3 Andyka Andyka | 19. dubna 2014 v 0:06 | Reagovat

Ako to robíš, že príbeh je každou časťou lepší a každá časť ma núti čítať ďalej? Tá nevedomosť konca... a vôbec všetko... Ten Louis sa mi strašne páči... taký starostlivý :) A ten list od Amélie... keď som to čítala a dostala sa k tej fotke už som fakt nevedela, čo si o tom celom myslieť... Raz mám pocit, že už sa to pomaly začína vyjasňovať a potom sa objaví niečo, čo ma zmetie... ale proste tento príbeh je moja srdcovka a môžeš si byť istá, že ho budem čítať až dokonca :) teším sa na pokračovanie :)

4 Anne Anne | 19. dubna 2014 v 0:15 | Reagovat

Ach Petí... Čím dál víc se divím, že tohle pořád čtu jen z obrazovky notebooku a ne ze stránek knižního bestelleru. Vím, že ti  to pořád opakuji, omlouvám se :P
Je to vážně... Neuvěřitelné! Vždycky jsem obdivovala Suzanne Collins za to, že dokázala vymyslet The Hunger Games, J. K. Rowling za stvoření Harryho Poterra a Cynthii Hand díky její triologii "Nadpozemská". A tebe, už od přečtení "Osud má krutý smysl pro humor" jsem věděla, že nečtu jentak ledajaký příběh od jentak ledajaké autorky. Píšu ti to sice až teď, ale vážně patříš mezi ty spisovatelky, které jsem teď vyjmenovala a tak je obdivuji. Vymyslet takhle spletitý děj, aby dával smysl, aby nebyl moc přitažený za uši, to dokáží už jen profesionálové. A to ty podle mě jsi :) Opět se omlouvám za takový sloh, ale potřebovala jsem ti to napsat :)
Času, který věnuji téhle povídce nikdy litovat nebudu! :) Je to náramně úžasný příběh. Já děkuji tobě, že zveřejňuješ něco takového a rozhodně s tím nepřestávej! :)
S láskou Anne

5 *Petí*adminka blogu *Petí*adminka blogu | Web | 19. dubna 2014 v 0:33 | Reagovat

HOLKY, NEVÍM, JAK VÁM ZA TAK KRÁSNÁ SLOVA A VŠECHNU PODPORU PODĚKOVAT! Znamená to pro mě hrozně moc, a pokud jednou seberu odvahu zkusit něco ze svých děl nabídnout k vydání, budete na tom mít obrovskou zásluhu. Jste skvělé! ♥
Petra

6 Tessie Tessie | 19. dubna 2014 v 20:55 | Reagovat

Já sem do toho tak začtená, že by byl hřích nevydržet dokonce :) Naprosto dokonalý. Jestli svoje povídky někdy vydáš, budu mezi prvníma, kdo si to poběží koupit :3 Neuvěřitelné, dokonalé... škoda slov! Fakt moc děkuju Petí, si úžasná :3

7 Ell Ell | 20. dubna 2014 v 17:32 | Reagovat

Naprosto souhlasím s Anne. U mě máš místo hned vedle Stephenie Meyer, kterou opravdu miluji, ale myslím, že tvůj příběh je milionkrát nápaditější, složitější a lepší. Každým dílem mě překvapuješ. Je to perfektní <3

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama