Miluji psaní příběhů a miluji 1D, tady bych to příležitostně ráda spojila dohromady. Jsi-li hater, můžeš záložku klidně zavřít, tady Ti pšenka nepokvete =P Díky všem, kteří sem zavítají a nějakou chvíli pobudou!
Trailer k blogovému románu "I wanna be with you"

I wanna be with you /76.díl/ •NEČEKANÝ ZVRAT•

10. dubna 2014 v 18:40 | P. |  I wanna be with you
→UPOZORNĚNÍ: Patříte-li mezi slabší nátury, jako jsem já, pak si připravte kapesník. Brečela jsem jak u psaní, tak i následně každém čtení←

Krásný čtvrteční večer! Přináším vám nový díl blogového románu. Tedy alespoň těm několika málo přeživším =) Příběh nám graduje a já mohu slíbit, že se ještě dočkáte spooousty nečekaných zvratů. Snažím se rozbíjet stereotyp, nepsat monotónně. Dávat akci, napětí. Což je asi důvod, proč u povídky spousta lidí nevydržela - přišlo jim to moc zdlouhavé. Mrzí mě to, ale píšu prostě tak, jak umím.
Ocením pochvalu, ocením konstruktivní kritiku, prostě jakoukoli odezvu, moc pro mě každý názor znamená.
Přeji příjemné počtení ♥
"Celý článek"


V autě panovalo ticho. Zaobírala jsem se úvahami o tom, kdo mi mohl volat a co tím vůbec sledoval. Vždyť nikdo neví o spojení mě - respektive Eleanor - s Ameliou. Vzniklo až s mým příchodem, jak je tudíž ten telefonát možný?
"Zlato," vytrhl mě Louis ze zamyšlení, "jsme tu."
Zaostřila jsem na vysokou budovu před námi, v níž se snad ve všech oknech svítilo. Měla krychlový tvar, novou fasádu a snažila se působit přívětivě. Nevím jak u ostatních, ale mě neoblafla. Přestože nám tato instituce vlastně pomáhala, já ji měla zafixovanou jako místo plné strachu a zoufalství.
"Počkám tady," promluvil po chvilce. "Asi se tam chceš jít podívat sama."
Rázně jsem zavrtěla hlavou. "Pojď se mnou, prosím. Lou, netuším, co na mě uvnitř čeká..."
Oči se mu rozzářily, rty se zkroutily v náznaku úsměvu. Pocítila jsem kolem srdce chvějící se teplo. On představoval můj stabilní bod. Bez něj bych nezvládla ani polovinu toho, čím už jsem si prošla.
Vyklouzli jsme a naše nohy se dotkly chodníku. Ačkoli nebyla zima, spíš naopak, měla jsem konečky prstů celé zkřehlé. Mohl za to strach. Strach a nejistota, jelikož jsem v nejmenším netušila, co mě za branami nemocnice čeká.
Vlastně jsem ani pořádně nevěděla, kam bych se měla vydat, avšak i tentokrát se o vše postarala má intuice. Prostě mě vedla bez vlastního přičinění, proplétali jsme se studenými světlými chodbami a snažili se dostat kdovíkam. Louis kráčel mlčky za mnou, na nic se nevyptával, prostě byl ochotný mě podržet, kdybych potřebovala.
A já pociťovala stále větší vděk. Stále větší lásku.
Ocitli jsme se na jednom z oddělení, kde se starají o pacienty v tom vážnějším stavu, a mě se u recepce zmocnil tíživý pocit klaustrofobie.
Trhavě jsem se nadechla.
"Ššššt," objal mě Louis konejšivě kolem pasu. Obestřela mě jemná vůně a hlavně příjemné teplo, jeho doteky dokázaly většinu strašáků spolehlivě odehnat. Málem jsem se rozplakala při pomyšlení, že by tam se mnou nestál.
"Přejete si?" sjela nás pohledem mladá sestřička. A dle očekávání se zastavila na Louim za mými zády. Trochu pootevřela ústa v upřímném údivu, vykulila pronikavé hnědé oči a ruka jí ochabla nad formulářem, který právě vyplňovala.
"Eh, ano," protáhl se můj společník kolem a opřel se o recepci, obličej měl tudíž ve stejné úrovni jako dívka v bílém stejnokroji. Viděla jsem, jak pomalu taje. A došlo mi, co tím sleduje. "Myslíte, že byste mi mohla pomoci?"
Trochu se zarděla, ale budiž jí připsáno ke cti, že si udržela profesionalitu. "Samozřejmě. Co pro vás mohu udělat?"
Obdařil ji jedním ze série svých neodolatelných úsměvů a hlas ztlumil do dramatického šepotu. "Hledáme paní Ameliu, někdo volal k nám domů, že u vás leží."
Zakmitala dlouhými řasami. "Jste příbuzní?"
"To právě ne. Ale je to naše velmi dobrá přítelkyně. Jistě chápete, že o ni máme starost." Louis zjevně použil všechen šarm, jímž ho Bůh obdařil. A že nešetřil. Sestra se totiž plaše usmála a s pohledem sklopeným k podlaze odpověděla. "Neměla bych to dělat, ale že jste to vy... Pojďte za mnou."
Mrknul na mě, nabídl mi ruku, a jelikož věděl, jak velký problém mi dělá pohnout nohama, sám vykročil první a mě vedl za sebou.
Jak jsme se víc a víc blížili k lůžkové části, propadala jsem beznaději. Něco uvnitř mě vědělo, že za dveřmi jednoho z pokojů čeká další zkouška.
"Máte pár minut," uvedla nás s omluvným úsměvem dovnitř, "paní Dorothyová potřebuje hlavně odpočinek. A je už docela pozdě."
Přišla jsem o řeč. Drobná postava ležící v čistých pokrývkách se v nejmenším nepodobala ženě, s níž jsem předešlé odpoledne mluvila. Ta byla plná optimismu, síly, nadšení! Když mi vyprávěla příběh o Helioppě a její cestě ke štěstí, oči jí pronikavě jiskřily.
Kdežto to, co můj zrak spatřil...
Zajíkla jsem se.
Amelia se probrala. Namáhavě rozlepila víčka a skelný pohled upřela k nám.
Usmála se. Unavené gesto, do něhož své svaly musela nutit... Bez váhání jsem přešla k posteli a chytila ji za ruku.
Jako bych držela hadrovou panenku, její kůže připomínala průsvitný papír.
"Jste moc hodná, že jste za mnou přišla," zašeptala. Abych její slova pochytila, musela jsem se k ní sklonit. "Holčičko, udělala jste mi radost."
Polykala jsem slzy a ignorovala silné pálení v hrdle.
"Posaď se," broukl Louis. Přistrčil ke mně křesílko, bez váhání jsem se na něm uvelebila, Ameliu stále pevně držíc za ruku. Zesláblá žena přejela očima ze mě na mého společníka.
Pohled se jí překvapivě rozjasnil, alespoň na chvilku. "Jste krásná."
Spolkla jsem slzy a naklonila se blíž. "Děkuji, opravdu."
"Ale já myslím vaše pravé já," vymanila svou dlaň z té mé a ukázala třesoucím se ukazováčkem k velkému oknu. "Váš strážný anděl už na mě čeká."
Zarazila jsem se. Damien?!
Kdepak, z Amelie jistě mluvily tišící léky... Měla jsem zlé tušení, velmi zlé. Jako bych se dívala na začátek konce, na chvíli, kdy lidský život dospěl do cíle.
Nelíbilo se mi to.
"Holčičko," chytila mě silně za zápěstí. "Nevzdávejte to! Vaše zelené oči říkají, že zvládnete víc, než sama tušíte. Jste pro toho hocha stvořená, stejně jako on pro vás. Usmívejte se. A," poplácala mě po paži, "ze svých pár kil navíc si nic nedělejte. Prostě žijte!"
Zapomněla jsem na Louiho přítomnost, existovala jen ona umírající žena, která mi tolik pomohla. Která se de facto stala mou rodinou, když jsem ji nejvíc potřebovala, a oporou v těch nejtěžších chvílích.
Jak ale mohla vědět o mé baculatější postavě? Vždyť netušila, jak vypadám...
"Petro," šeptla polohlasně. To jsem už slzy dál zadržovat nedokázala, rozběhly se po mých tvářích jako nezbedné děti na prázdninách a tiše stékaly po lících dolů. "Nepromarněte šanci na změnu. Proto vás sem poslali! Ve vašem osudu se psalo o úplně jiném směru, než jakým jste se v životě ubírala..."
Ignorovala jsem rozpačitého přihlížejícího, jehož nechápavé vzdechy jsem za sebou slyšela. Má hruď těžkla bolestí stále víc. Slzy rozmazaly celý svět, zůstala z něj jen jedna nezřetelná skvrna. Tiskla jsem její křehkou ručku se strachem, že se v příští vteřině rozlomí jako suché větvičky umírajícího stromu.
Celou mnou prostupoval smutek. Plíživý tichý nepřítel.
"Neplačte," usmála se. "Odcházím na lepší místo. A slibuji, že na vás budu dávat pozor, ať už se dostanu kamkoli. V tom mi nikdo nezabrání. Byla jste mi, byť na krátkou chvíli, dcerou, kterou jsem nikdy neměla."
Nadzvedla jsem se a na čelo jí vtiskla něžný polibek.
Její bledou pokožku skrápělo pár mých průzračných slz.
"Teď je mi dobře," zavřela s úsměvem oči.
Štkala jsem, ramena se mi trhavě zvedala.
Amelia naposledy vydechla a i to slabé sevření kolem mých prstů se vytratilo.
"Ne," šeptla jsem. "Ne!"
"Sestro?" zaslechla jsem Louiho hlas z chodby. "Rychle, pojďte sem..."
Najednou se kolem mě utvořil hlouček lidí. Cítila jsem, jak mě někdo velmi jemně odvádí pryč, a pamatuji si, že jsem se nebránila.
K sobě jsem přišla až venku před nemocnicí.

* * * *

Autor: PETRA (ASK → pokud byste se chtěli vyjádřit k povídce nebo k čemukoli jinému, jsem vám k službám)
Víte, k něčemu se vám přiznám. Občas už mě nebaví ani cokoli přidávat na facebook. Proč? Nevím, zda je to hloupá náhoda, nebo si to mám brát osobně, ale kdykoli přidám novinku o klucích, klesnou lajky. Proto se omlouvám, že i příběh dávám tak sporadicky, prosím o shovívavost a pochopení. A děkuji těm z vás, které mě zprávami, komentáři a lajky ženou v psaní dál, přesně taková zpětná vazba je to, co člověk potřebuje. Díky za vás zájem, díky za to, že mám proč stále román přidávat. Mám vás ráda =) ♫
 


Anketa

10.4.: Kdybych Tě poprosila o podporu, vyjádřila bys mi ji? Zapsala se Ti povídka do srdce? Pokud ano, stačí mi jediný klik...

♣ click ♣

Komentáře

1 Ell Ell | 10. dubna 2014 v 19:38 | Reagovat

Ahoj Petí, na začátek bych ti chtěla říct, ať se nenecháš ovlivnit poklesem čtenářů. U minulého dílu jsi psala, že by jsi byla schopná napsat i 200 dílů. Bylo by to naprosto skvělé a dokonalé a přiblížila by ses ke svému (že by už i mému?:)) snu jedním velkým krokem. Nenechej se ovlivnit tím, kolik lidí příběh čte nebo ne. Piš tak krásně, prodlužuj(to myslím v dobrém slova smyslu) to tak, jak uznáš za vhodné. Moc by mě mrzelo, kdyby jsi to zkrátila jen kvůli takovéhle "hlouposti", jako je úbytek čtenářů. Protože jestli to někdy dotáhneš tak daleko (a já věřím, že ano), že napíšeš knížku, mohlo by to být s třeba s touhle povídkou.
Je to dokonalé! Tenhle díl mě dojal a tak nějak doufám, že Louimu možná začne něco docházet.
Netuším, jak to děláš, ale vždycky mi svým příběhem, svými slovy dodáš takovou tu životní/duševní energii. Jsi skvělá :))

2 Mikayla Mikayla | Web | 10. dubna 2014 v 20:18 | Reagovat

Peti nevzdávej se, aspon pár lidí při tobě stojí, děláš skvělou práci :)

3 Andyka Andyka | 10. dubna 2014 v 20:36 | Reagovat

Opäť dokonalá časť! Teším sa na pokračovanie... strašne veľmi... krásna časť... ten rozhovot medzi Petrou a Améliou ma dostal... úprimne som zvedavá ako na to, čo sa Louis práve dozvedel zareaguje... :)

4 kristý kristý | E-mail | 11. dubna 2014 v 5:48 | Reagovat

Kdyby se mi zapsala jen trošku, ale tahle povídka se mi zapsala do srdce hrozně moc a jsem za to ráda. K něčemu se musím přiznat. Měla jsem taky takový období, kdy jsem byla hrozně naštvanaá, že příběh je přidáván po takových dlouhých chvílích, pak jsem si ale řekla, že to k tobě prostě patří a já mám tebe i tvé povídky hrozně ráda, nato, abych je opustila. Moc ti děkuju Petí, vždy dokážeš zlepšit náladu. :) Už se mocinky těším na další dílečky. :3

5 Tessie Tessie | 12. dubna 2014 v 15:18 | Reagovat

No to sem zvědavá na další díl! Víc napínavý si to asi udělat nemohla :3 Děkuju :D :))

6 onedream-oned onedream-oned | 19. června 2014 v 16:08 | Reagovat

Krásné ! :) Piš dál :')

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama