Miluji psaní příběhů a miluji 1D, tady bych to příležitostně ráda spojila dohromady. Jsi-li hater, můžeš záložku klidně zavřít, tady Ti pšenka nepokvete =P Díky všem, kteří sem zavítají a nějakou chvíli pobudou!
Trailer k blogovému románu "I wanna be with you"

I wanna be with you /75.díl/

3. dubna 2014 v 20:22 | P. |  I wanna be with you
Dobrý večer =) S veškerou hrdostí vám přináším nový díl I wanna be with you =) Doufám, že ještě někdo z vás příběh čte. Snažím se psát dál, ale momentálně mi to moc nejde, skončila jsem na antibiotikách a vůbec mi to nemyslí... Sama tudíž nevím, kdy se dopracuji ke konci. Navíc mám další a další nápady, bojím se, abychom se nakonec nedostaly třeba ke 200 dílům =D To by asi i na ty nejvěrnější bylo moc...
Každopádně všem moc děkuji za podporu, za každého jediného čtenáře, protože VY jste pro mě tím hlavním hnacím motorem...
Snad se vám díl bude líbit ♥ KRÁSNÉ POČTENÍ!
"Celý článek"



"Já vím, že ti můj nápad zní šíleně," spojil ruce před tělem, "ale ať přemýšlím jakkoli, je to jediné řešení, které mě napadá."
"Nikdy jsem neuměla riskovat," zahleděla jsem se na fotku jeho rodiny umístěnou na nočním stolku. "A nejsem si ani jistá, že je tohle situace, v níž bych se dokázala změnit."
Niall se zvedl a přisedl ke mně. "Kdybych se poddal sobeckosti, která ve mně pořád číhá, pokusím se tě přemluvit, abys Eleanořinu podobu prostě přijala. Pak bych o tebe nemusel přijít. Což je představa, která mě pronásleduje ve dne v noci. Ale musím se chovat správně..."
Tak špatně se mi dýchalo. Beznaděj se za posledních pár hodin stačila odplížit blíž k mému srdci a já si najednou nebyla jistá, zda dokážu vůbec ještě bojovat. Únava. Ta nesnesitelná únava!
"Už zase tyto myšlenky?" zaburácel mi v hlavě Damienův naštvaný hlas. Spíš ze zvyku jsem pohledem střelila po Niallovi, zda mého strážného anděla přece jen neslyší. Ale obávala jsem se zbytečně. Blonďák v klidu seděl, pohroužen ve vlastních představách.
"Copak jsem ti to posledně neřekl jasně? Nesmíš to vzdát!"
"Jenže já jsem neskutečně vyčerpaná," opáčila jsem v duchu. "Dělá mi problém každý krok, každý úsměv."
"Nechceš bojovat ani kvůli němu?" vykouzlil mi před očima Louiho usmívající se tvář. Pevně jsem stiskla víčka a pokusila se té iluzi uniknout.
"Nehraješ fér," vyčetla jsem mu.
"Ja vím," odpověděl a nabídl mi další obrázek. Tentokrát však Louiho a mého pravého já, které se s ním vedlo po prosluněném parku za ruku. Zalapala jsem po dechu a v pěsti sevřela prostěradlo. Slzy mi stékaly po tvářích a vytvářely tam lesklé cestičky, končící až kdesi pod čelistí. Rozplakala jsem se, aniž bych si to uvědomila.
"Co-co se děje?" koktal vyděšeně Niall. Vzápětí se zvedl do stoje a klesnul přede mnou na kolena, jeho oči byly jako modrá tůň plná strachu a hrůzy.
Já ho však sotva vnímala. Damien mi nabízel další a další obrázky s tou samou tematikou, a ačkoli jsem se jim snažila uniknout, nepovedlo se. Cosi v mé hrudi se tříštilo na kousky, skoro jsem slyšela hlasité praskání.
"Přestaň, prosím," žadonila jsem v myšlenkách. "Mučí mě to... Zabíjí mě to!"
"Promiň, ale nesmím dovolit, abys to vzdala."
"A ty si myslíš, že tímto dosáhneš svého cíle? Spíš mě od něj zradíš!"
"Copak Louise nemiluješ?"
"Miluju," křičela jsem ve své vlastní hlavě. "Právě že ho miluju."
"Hej, Petro," cítila jsem na čele něco studeného. "Vnímáš mě?"
Zaostřila jsem před sebe. Niall mi omýval tvář mokrým ručníkem, až tehdy jsem pocítila studený pot, který mi stékal po kůži. Klouby na rukou mě bolely, jak jsem v nich drtila jemnou látku.
"Nialle?" zasípala jsem.
Úlevně vydechl. "Bál jsem se, že se mi tu složíš. Netuším, co bych si počal. Pro samou paniku bych jistě úplně zkameněl."
Dojal mě. To, jakou měl starost, hřálo víc než svetr z té nejlepší příze. A co víc, dotýkal se mého nitra. Strašně mě mrzelo, že mu ubližuji. Sice ne úmyslně, ale to na věci nic nemění.
"Já jen..." začala jsem slabým hlasem, "no... Občas mívám takové stavy."
"Stavy?" pozvedl obočí. "Chceš říct, že se ti podobné záchvaty opakují?"
No, sice jsem přesně to myslela, ale Niallovi bych dobrovolně nic neprozradila. Kdepak. Ne když vím, jaké city ke mně chová. A dokonce bez ohledu na to, jak šílené jsou. Sklopila jsem proto pohled a slabě popotáhla. To byla má jediná odpověď.
"Jasně," prohodil kysele, "ani nemusíš odpovídat. No, babička se zítra vrací z lázní, zavolám jí."
"Neobtěžuj ji," mávla jsem rukou. "Stejně myslím, že v mém případě už se toho moc dělat nedá."
Neodpověděl. Nestačil to, jelikož někdo potichu zaklepal a vzápětí už se mezi dveřmi objevila Louiho starostlivá tvář.
"Omlouvám se, že vás takhle přerušuji, ale El, máš v kuchyni telefon."
Zmateně jsem se zamračila. Tušila jsem, že jde o něco vážného. Konečně měla vlastní hlas i má intuice, za posledních pár dní se z nás staly rovnocenné společnice. Nyní na mě křičela, ať se mám na pozoru.
"Prosím?" přiložila jsem si sluchátko domácího telefonu k uchu.
Na druhém konci zaznělo zlověstné zapraskání.
"Haló!"
"Nemocnice svaté Anny," zachytila jsem přes slabý šum. "Amelia..."
"Kdo volá?" zkoušela jsem dál, ignorujíc, že mi podél páteře běhá mráz. Nelíbilo se mi to. Celá scéna působila jako z laciného hororu, a přestože jsem stále dokola opakovala jednu a tu samou otázku, další odpovědi jsem se nedočkala.
Vtom telefon ohluchl.
Oddálila jsem ho od těla a zaškaredila se. Co to mělo znamenat?
"Kdo ti volal?" zajímal se Louis, do té doby klidně stojící opodál. Opíral se lokty o linku a propaloval mě upřeným pohledem. Zachytila jsem v jeho hlase mizivé stopy nejistoty, dovedla jsem si docela dobře představit, jak na něj uplynulá scéna musela působit. Co bych si odnesla já jakožto nestranný pozorovatel?
"Nevím," pokrčila jsem rameny. "Moc jsem toho neslyšela."
"Jak to myslíš?"
"Spojení se přerušilo, hrozně v něm praskalo. Ale ten člověk mluvil o nemocnici a o Amelii." Fajn. Možná byla šílenost poslouchat nějakého neznámého, který prostě zavolal k nám, přestože není jasné, jak a kde sebral číslo. Avšak já tušila, že bych to neměla brát na lehkou váhu.
"Amelii?" ujišťoval se. "To je ta žena z obchodu?"
Přikývla jsem.
"Poslyš, Lou," objala jsem se pažemi a zrak zabodla do podlahy. "Nemohl bys mě do té nemocnice hodit? Asi je to hloupost, ale chci mít klid."

"Jasně," přistoupil blíž a políbil mě na čelo. "Jedeme hned."

* * * *
Autor: PETRA (ASK → pokud byste se chtěli vyjádřit k povídce nebo k čemukoli jinému, jsem vám k službám)
Čtenářky ♥ Jak už jsem zmínila na začátku, stále nemám dopracovaný konec. V hlavě už se sice všechno rýsuje a skládá dohromady, avšak nějak se nemám k tomu, abych své myšlenky přenesla do notebooku. Zatím ne =) Slavnostně ovšem slibuji, že povídku dokončím, nemusíte se bát =) Děkuji za vaši podporu, spoustu z vás, které mě ženete dál, znám lépe, nějak blíž, a můžu říct, že jste skvělé, netušíte, za kolik vám vděčím ♥ Love ya!
PROSÍM VÁS O JEDINÝ KLIK V ANKETĚ (NEBO KOMENTÁŘ), NIC NESTOJÍ (A KDYŽ STOJÍ, PAK MÁLO ;o)) A ZABERETO VTEŘINKU. PROSÍM =)
 


Anketa

3.4.: Pokud stále ještě patříš mezi čtenáře a jsi na to hrdá, pak Tě poprosím o kliknutí =) Děkujiiiii =)

♫ CLICK ♪

Komentáře

1 Mikayla Mikayla | 3. dubna 2014 v 20:31 | Reagovat

bože chci vííííííííííc, klido i 200 dílu tato povdíka mi přirostla k srdci :)

2 Andyka Andyka | 3. dubna 2014 v 20:42 | Reagovat

som zvedavá ako to dopadne... a ten rozhovor čo mala Petra s Damianom... proste je to opäť dokonalá časť... čo sa tých dielov týka, ver či never je mi jedno koľko ich bude, pretože toto je neskutočné... :) teším sa na pokračovanie :) a prajem skoré uzdravenie

3 Sue Sue | 4. dubna 2014 v 13:48 | Reagovat

[1]: mohla by mať aj 300 :D

4 Tessie Tessie | 4. dubna 2014 v 15:54 | Reagovat

Klidně i 200 dílů, je mi to jedno!
Tahle povídka se stala v podstatě součástí mého života :)
Děkuju moc Peťí a uzdrav se co nejdřív :3

5 Anne Anne | 4. dubna 2014 v 21:05 | Reagovat

Můj bože! Petí, uvědomuješ si, že sem píšeš román, za který by ti mnnoho nakladatelů utrhalo ruce?! Doufám, že ho jednou někdo z nich objeví :) Vždy, když se nějaká kamarádka directionerka ptá, co číst, doporučím jí tebe a dodám "Píše ty nejlepší povídky, který jsem kdy četla!" :) Vůbec by mi nevadilo, kdyby měl příběh 200 dílů. Přesto bych četla dál! Nedokázala bych ji opustit bez toho, aniž bych se nedozvěděla, jak to dopadlo! :)
Petí, přeju ti brzké uzdravení a hodně odpočívej! :))
Tvoje Anne

6 Wendy Wendy | 6. dubna 2014 v 22:23 | Reagovat

Petí je to zase naprosto dokonalý, nechápu jak sem si toho, že je nový díl mohla všimnout až teď -.- :D
Souhlasím s Anne. Měla by si to vydat jako knížku!
Vůbec by mi nevadilo kdyby bylo 200 dílů, stejně mě tvoje psaní nikdy neomrzí.
Teď se hlavně brzo uzdrav! ;-)

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama