Miluji psaní příběhů a miluji 1D, tady bych to příležitostně ráda spojila dohromady. Jsi-li hater, můžeš záložku klidně zavřít, tady Ti pšenka nepokvete =P Díky všem, kteří sem zavítají a nějakou chvíli pobudou!
Trailer k blogovému románu "I wanna be with you"

I wanna be with you /70.díl/

19. února 2014 v 12:47 | P. |  I wanna be with you
Zdravím! =) A je tu další kulatina, konkrétně již 70. (pro mě tak trochu jubilení) díl blogového románu :3 Holky, chtěla bych vám hned na úvod poděkovat za podporu. Zní to možná jako klišé, ale já to tak opravdu cítím. Jsem vám za každý jeden klik či komentář neskutečně vděčná, myslím, že si to ani nedokážete představit ♥ Když mě občas napadne, zda si mám dělat se zveřejňováním vůbec ještě práci, stačí podívat se na blog a pár těch upřímných komentářů a hned všechny chmury zmizí. Patří vám obrovský dík!
Doufám, že i přes tenčící se základnu příznivců povídek vás co nejvíc vydrží do konce, to by byla ta největší odměna.
Těším se na všechny kliky v anketě a komentáře ♥
KRÁSNÉ POČTENÍ...
"Celý článek"


"Co zajet do nemocnice a nechat si udělat nějaké komplexní vyšetření?" mluvil dál, s každou vteřinou víc a víc zoufalý. U srdce mě bodalo. Nechtěla jsem ho vidět v takovém stavu! Dala bych všechno za to, aby se zase bezstarostně usmíval.
Což se nestane, dokud tady budu...
Málem se mě zmocnila další křeč. Na poslední chvíli jsem ji však nějak zaplašila, na jeden den toho bylo až dost.
"Co na to říkáš?" pohladil mě po hřbetu dlaně.
Shlédla jsem dolů. "Lou, poslyš... Nechci na žádné vyšetření, stejně by to bylo k ničemu. Můžou za to problémy se srdcem, tím jsem si jistá. Dej tomu čas, vše se spraví. " Příliš jsem svým slovům nevěřila, ale copak jsem mu mohla povědět něco jiného?
S mým rozhodnutím se nespokojil. Obavy mu z očí nevymizely, vyčerpané vrásky stále brázdily tu půvabnou tvář. Odvrátila jsem pohled a zadívala se na druhou stranu pokoje. Nesnesla jsem to, nedalo se... Radši bych bojovala se stádem rozzuřených lvů.
"Kolik je vlastně hodin?" zeptala jsem se jakoby nic.
"Přesně netuším, ale když jsem se díval naposledy, bylo šest."
Poraženě jsem vydechla. Zatracené zdravotní problémy! Přišla jsem o další den. Kdo ví, kolik času mi ještě zbývá?! Musím urychleně přijít na nějaké řešení. Pro dobro nás všech.
"Nemáš hlad?"
Usmála jsem se. "Vlastně i docela jo..."
Rozzářil se jako sluníčko. "Něco ti sem přinesu."
"Ale Lou, mám nohy, skočím si pro něco sama..."
"Kdepak," zavrtěl hlavou a vyskočil na nohy. "Aspoň se něčím zaměstnám. Odpočívej, hned jsem zpátky."
Přesně jako v ten první den. Tehdy také vyklouznul z pokoje, aby se o mě postaral. Páni, jak se to zdálo neuvěřitelně dávno!
Vytáhla jsem se do sedu a promnula si oči. Byla jsem příšerně unavená. Takový ten lezavý pocit, co sžírá vaše útroby a nedá vám chvilku vydechnout, ovládal celou mou bytost. Vteřinu od vteřiny se můj zásobník energie ztenčoval.
Asi po minutě dveře vrzly znovu. Chtěla jsem se zeptat, jak to Louis mohl zvládnout tak rychle, ovšem jakmile jsem se po zvuku obrátila, slova se mi zadrhla v hrdle.
Na prahu přešlapoval Niall.
"Můžu dál?" zeptal se nejistě. Zmohla jsem se pouze na strohé přikývnutí, stále mi totiž v mysli zněla Damienova slova. Měla jsem se na pozoru.
Potichu za sebou zavřel a pomalu se vydal přes pokoj. Vyhýbal se mému pohledu, nedokázal se mi podívat do očí. Nervózně si hrál s rukávy své mikiny, civěl do podlahy. Zjevně jsem nebyla na rozpacích jako jediná.
Pokrývku jsem si instinktivně přitáhla až ke krku, cítila jsem se jako slon v porcelánu. A modlila se, aby se Lou dole zdržel. Netuším, jak by na něj tento obrázek působil.
"Jak ti je?" Prosté a výstižné.
"Docela dobře, pomalu se vzpamatovávám," usmála jsem se.
"Poslyš," udělal váhavý krok blíž. Asi tak docela nevěděl, od jakého konce začít. A já zase netušila, čeho se od blonďáka dočkám. Zvlášť s ohledem k Damienovým nedávným slovům. Při pomyšlení na ně mě mrazilo.
"Ano?" pobídla jsem ho, když se neměl k pokračování.
Niall nervózně podupával nohou, stále zatvrzele zírajíc do koberce. Zvedla se ve mně další obrovská vlna paniky. Bože, copak toho ještě nebylo dost?
"Bál jsem se o tebe," donutil se konečně k nějaké odpovědi.
Zamrkala jsem. "Omlouvám se, nechtěla jsem komukoli z vás předělávat starosti."
"Petro," šeptnul něžně. Trhla jsem sebou jako při zásahu elektrickým proudem. Ach, jak dlouho už mi takhle nikdo neřekl? To jméno... MÉ jméno.
"Petro, já tě... Mám tě moc rád."
Nasucho jsem polkla. "Vždyť-Vždyť já tebe taky..."
"Ne," kleknul si k posteli a opatrně mě chytil za ruku. "Nechápeš, co ti chci říct."
S obavami jsem zvedla zrak. A to, co jsem spatřila, mě obrazně srazilo na kolena.
V Niallových očích svítila ta nejsilnější emoce, jakou jen lidstvo zná. Jeho oči působily skoro temným dojmem, byly tmavé jako oceán před bouří.
Tehdy jsem pochopila, že měl Damien pravdu. Ale... Jak se to mohlo stát? Je to další zkouška? Krutá hra těch nahoře, kteří jistě sedí v křeslech a uzavírají sázky o to, jak zareaguji?
Vzedmul se ve mně hněv. Proč mi jen něco takového dělají...
"Tohle už s nimi nesouvisí," rozezněl se mou myslí Damienův uklidňující hlas. "Niallovy city nemůžou ovlivnit. Stejně jako fakt, že mu došlo, kým jsi. Respektive nejsi. Nic z tohohle už nikdo neplánoval."
"Co tím chceš říct?" pomyslela jsem si a snažila se nevnímat spalující dotek jeho dlaně.
"Ještě ti to nedošlo?" opáčil anděl jemně. Jako by mě nechtěl vylekat. No, snažil se zbytečně, mě už teď vyleká všechno. "Mí šéfové se přičinili pouze o to, aby ses dostala do Londýna. Do zbytku se nemíchají."
"Ale proč mě sem poslali?" zoufala jsem si. Měla bych se soustředit na Nialla, jasně, ale v té chvíli to nešlo. Na to jsem se nacházela až příliš blízko pochopení.
"I to se dozvíš. Ve spravný čas."
Než jsem mohla zareagovat, dolehl ke mně nervózní blonďákův hlas. "Petro, vnímáš mě vůbec?"
"Omlouvám se," špitla jsem, soustřeďujíc se, zda znovu neslyším Damiena. Ale v myšlenkách jsem byla sama.
"Nic mi k tomu neřekneš?"
Skousla jsem ret a pohled sklopila k našim dlaním. Copak můžu nějak reagovat? Když mně samotné to zní jako hloupost? Možná jen trpí pomatením smyslů a samo to vyprchá...

* * * * * * * *
Autor: PETRA
Víte, co je největší radost? Vidět, že jste se do příběhu zamilovaly ♥ Ať už prostřednictvím komentářům zde, na blogu, nebo vzkazů na ASKu či zpráv na facebooku. Vy jste tím, co mě žene v udržování této stránky dál! Nemyslela jsem si, že ve vás příběh vyvolá tak silné emoce, o to krásnější ono překvapení je... Jste úžasné, holky, opravdu. MYSLETE NA TO! Totiž... Ukázat někomu podporu neumí v dnešní době hned tak někdo ;o)
A OPĚT PLATÍ: POKUD HODLÁTE PŘÍBĚH DOČÍST DO KONCE, PROSÍM O JEDINÉ KLIKNUTÍ V ANKETĚ, NIC VÁS TO NESTOJÍ!
Mám vás ráda!
 


Anketa

18.2.: Pokud máte příběh rádi, myslím skutečně, mohli byste, prosím, věnovat zlomek vteřiny kliknutí? =)

#hrdě se hlásím k příznivcům IWBWY#

Komentáře

1 Mikayla Mikayla | 19. února 2014 v 13:18 | Reagovat

to by byla vážně škoda připravit se o konec tohohle užasného díla jen doufám že si ještě chviklu počkáme

2 kristý kristý | E-mail | 19. února 2014 v 18:30 | Reagovat

Já to nemám ráda, já to přímo miluju. Já jsem to věděla už od zažátku, že se Niall do ní zamiluje. :3 Je to úžasný :3 Už se těším na další díl Petí :)

3 Tessie Tessie | 19. února 2014 v 19:56 | Reagovat

No to sem teda zvědavá, jak to bude dál.
Vůbec si nedokážu představit konec...
Sem na něj teda zvědavá, ale nemusí přijít moc rychle :))
Zase to je další dokonalej díl do sbírky :)
Děkuju ti Petí <3

4 Ell Ell | 19. února 2014 v 21:01 | Reagovat

Nejdřív získá Martina zlato a ty potom dáš další díl IWBWY. Lepší už to být snad ani nemůže <3.
Je to opět dokonalý díl, ale trochu mi dělá starosti ten Niall. Jak řekl, že má o Petru starost, říkala jsem si "uf, tak on o ni měl jen starost" a potom jí řekne, že ji má moc rád. Hrozně mě zajímá, jak to dopadne, protože tohle vypadá vážně jako neřešitelná situace. Petra musí být s Louim, to je jasné. Je s ním propojená. Ale co Niall? Snad potká někoho jiného, do koho se zamiluje. No uvidíme. Je to čím dál tím krásnější. Už se moc těším na další díl :).
A Peti? Jsi úžasná a píšeš dokonale! Někteří to jen neumí ocenit. Nebo jsou příliš "zrychlení" dnešní dobou, která je tak neskutečně uspěchaná a chybí jim trpělivost.

5 Wendy Wendy | 19. února 2014 v 21:05 | Reagovat

Celou dobu, když byli Petra s Niallem sami v tom pokoji, tak sem se bála, že tam přijde Louis, nebo, že bude stát za dveřmi a uslyší je... :-D Vůbec si nedokážu představit, jak to celý dopadne, s každým novým dílem se to víc a víc zamotává. :))
Nedokázala bych to jen tak přestat číst.
Děkuju! ♥

6 Anne Anne | 24. února 2014 v 18:34 | Reagovat

Ach bože... Dokonce jsem zamrzla se sušenkou u pusy jak jsem byla napnutá! Petí, orpavdu mi to opět vyrazilo dech. Neuvěřitelný příběh, v neuvěřitelné zemi píše neuvěřitelná autorka! :3 :) Tak strašně se těším, až budu mít v ruce nějakou z tvých knížek a bude stačit jen otočit stránku a zjistit, co se bude dít dál. Teď o tom budu pořád přemýšlet! :D Opět ti říkám úžasný díl a opět se opakuji :D
Tvoje Anne :)

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama