Miluji psaní příběhů a miluji 1D, tady bych to příležitostně ráda spojila dohromady. Jsi-li hater, můžeš záložku klidně zavřít, tady Ti pšenka nepokvete =P Díky všem, kteří sem zavítají a nějakou chvíli pobudou!
Trailer k blogovému románu "I wanna be with you"

I wanna be with you /65.díl/

15. ledna 2014 v 18:31 | P. |  I wanna be with you
Krásný pondělní podvečer =) Rozhodla jsem se zveřejnit další díl, v pořadí už 65., což je... neskutečné. Vážně neuvěřitelné, že jsme se dopracovali už tak daleko a stále ještě nejsme u samotného konce =) Je to jen díky vám, vašemu zájmu a podpoře. Bez čtenářů bych neměla důvod zveřejňovat, tento román by pravděpodobně napořád zůstal schovaný někde v hlubinách notebooku... DĚKUJI ZA VŠE, SNAD SE VÁM DÍL BUDE LÍBIT ♥
KRÁSNÉ POČTENÍ...
"Celý článek"


Louis mě zavedl do své oblíbené restaurace v centru Londýna. Cestou v taxíku mi vyprávěl, jak tam vzal svou rodinu, když ho poprvé všichni navštívili. Nějak jsem si nebyla jistá reakcí. Copak něco takového už El nelíčil stokrát? Kdybych to vzala rozumem, odpověď je jasná. Ale Louiho chování můj předpoklad nabourávalo. Jako by si povídal s někým, kdo o jeho soukromých chvilkách nic neví. Zneklidňovalo mě to.
"Jak se ti tu líbí?" zeptal se, když od nás číšník odcházel se zapsanou objednávkou.
"Na podobném místě jsem nikdy předtím nebyla," přiznala jsem s úsměvem. Opřela jsem se lokty o stůl a pozorně se rozhlédla kolem.
Světlo, prostor, spousta oken a obrazů, motivy bych odhadovala na 70.léta.
Líbilo se mi tam.
"Je to tu krásné," vydechla jsem.
Louis se rozzářil jako sluníčko. Natáhl se přes stůl a pevně stiskl mou ruku. Takové projevy citů se mnou dělaly divy, zapomínala jsem při nich na všechno.
"Aaaa!" prořízl klidnou atmosféru vysoký ječák. Mísilo se v něm několik hlasů, a to nemluvím o nadšení. Div jsem nevyletěla z kůže.
"Louis! Louis Tomlinson!" objevily se u nás tři mladičké slečny s červenými tvářemi a vykulenýma očima. "Fakt jsi to ty! P-podepíšeš se nám?"
"Jasně," zazubil se, a zatímco jedna z nich hledala nějaký papír a tužku, ty ostatní mě obdařily pohrdlivým úšklebkem. Cítila jsem, jak se ve mně ozývá vzdor. Ne, neudržím se...
"Ehm, " odkašlala jsem si. "Holky, máte nějaký problém?"
Louis se na nás pozorně zahleděl. Získaly jsme si jeho pozornost. Tedy, asi především já. Už jsem litovala, že jsem své emoce nedokázala udržet na uzdě. Zatraceně, musím se naučit přemýšlet dřív, než něco vypustím z pusy. Tedy, ne že bych normálně nepřemýšlela až moc, to jen... V tomto těle jako by se zbláznily i mé pocity. Což bylo šílené.
"Nic," odsekla mi drobná černovláska.
"Vážně?" založila jsem paže na prsou. "V tom případě nechápu, proč se tváříte, jako byste mi chtěly jít po krku."
Rozpačitě sklopily hlavu.
"Viděly jsme ty fotky," vyhrkla zrzka. Mé obočí vystřelilo vzhůru. "Prosím?"
"Tebe a Nialla," objasnila. Nezapomněla zesílit hlas, pravděpodobně aby Louimu neuteklo jediné slovo. Doufaly snad, že tím na něj udělají dojem? Jak ubohé... No, nepočítaly však s faktem, že já Louimu už včera vše dobrovolně vyklopila.
"Jo, to už asi viděli všichni," pokrčila jsem jakoby nic rameny. Přece před nimi nedám najevo, že mé svědomí je černější než nebe o půlnoci. A to z mnoha důvodů.
"A to říkáš jen tak?" pokračovala blondýnka v obviňování.
"A jak bych to měla říkat?"
"Není ti blbé podvádět Louiho s jedním z jeho nejlepších kamarádů? Co jsi-," dál už jsem ty řeči snášet nezvládla. Naježila jsem se a nevybíravě jí skočila do řeči. "Kdo si myslíš, že jsi, abys měla právo mě soudit? A jak víš, že někoho podvádím?"
Slečny do jedné zbledly. "N-no, p-psali to n-na int-internetu..."
"Aha," opáčila jsem ironicky. "Teď vám něco poradím. Nevěřte všemu, co se na internetu píše. Většinou takové kachny vypouštějí zamindrákovaní ubožáci, co mají natolik nudný život, až se musí starat o cizí. Rozhodnete-li se někdy uznat něco za pravdu, prosím, nedělejte to, dokud nedostanete opravdový důkaz. Pak byste totiž mohly začít lidem nevědomky ubližovat."
Když byl můj monolog u konce, zbledly slečny ještě víc. Kousaly se do rtu, uhýbaly pohledem a hrály si s rukávy svých kabátků.
Neulevilo se mi, nepocítila jsem žádné zadostiučinění. Spíš naopak. Uvědomila jsem si spoustu nedostatků dnešní doby, tolik bolesti, lží, falše! Bylo mi smutno.
Stiskla jsem si kořen nosu. Za očima se mi tlačila migréna.
"My- asi bychom měly jít," promluvila jedna z tříhlavé skupinky. Ani jsem se na ně nepodívala. Neměla jsem to zapotřebí. Naštvaly mě, přiznám se. A když o něco jde, umím si v sobě naštvání hýčkat.
"Ehm, El," oslovily k mému překvapení přímo mě. Velmi pomalu jsem k nim zvedla hlavu. "Ano?"
Zrzka, pravděpodobně mluvčí celé smečky, přistoupila k mé židli. "Omlouváme se. Opravdu. Neuvědomily jsme si, jak to vidí ostatní. Jak... Jak to vnímat správně. Zkusíme nevěřit všemu, co uvidíme."
Její kraťoučký monolog mě překvapil. Dokonce tolik, až jsem se nezmohla na žádnou odpověď. Holky ode mě jistě něco čekaly, já však byla schopná na ně pouze beze slova zírat.
"Tak fajn," uhnula slečna pohledem. "My jdeme. Hezký den přejeme."
Civěla jsem na dveře ještě dlouho po tom, co za nimi zapadly. V hlavě mi jako zaseklá stará páska probíhal ten podivný rozhovor, nějak jsem si nedokázala utřídit, co měl vlastně znamenat. Nepokazila jsem zase něco?
"Tedy," vydechl Louis po několika tichých minutách. "To se ti něco povedlo."
Zvedla jsem tvář, abych se přesvědčila, jak to vlastně myslel. Je naštvaný? Bude mi něco vyčítat?

Jenže on všechny mé obavy rozptýlil. Culil se totiž jako sluníčko, v rysech se mu malou měrou zračilo překvapení. Jako by viděl neznámou osobu a dočkal se od ní něčeho nepochopitelného. Toto poznání převrátilo celé mé nitro naruby. Jo, posouvala jsem se po životní cestě, jenže otázkou je kam.
Autor: PETRA
♫ Naše virtuální kniha pokračuje dál =) Zvesela, lehce, snad i poutavě pro vás, jakožto čtenáře =) Snažím se psát od srdce. A možná mám svérázný styl, ale tvorba příběhů je jako rukopis. Každý má svůj vlastní, který je pro něj jedinečným. Děkuji za všechnu podporu. Když mě někdy přepadne splín a řeknu si, že snad ani zveřejňování nemá cenu, kouknu pod příběhy a přečtu si vaše upřímné komentáře, z nichž na mě sálá, že se vám povídka doopravdy líbí. A já vím, že kdybych přestala se zveřejňováním, pár slečen by bylo zklamaných, což nechci. Takže slavnostně slibuji, že se dopracujeme ke konci! Love ya! ♫
 


Anketa

15.1.: Chceš-li příběh podpořiti, budu ráda za kliknutí! ♥

#click#

Komentáře

1 Ell Ell | 15. ledna 2014 v 18:45 | Reagovat

Jak to děláš, že nový díl zveřejníš vždycky, když to potřebuju, nebo chci na chvíli utéct před realitou? Opravdu moc jsi mě dnešním dílem potěšila :)).
Myslím, že Louis něco tuší. Ta scéna v restauraci byla naprosto úžasná.
Jsem neskutečně šťastná, že jsi přislíbila, že povídku dokončíš. Je to takový pocit jistoty. Dáváš mi/nám něco hrozně cenného. A to možnost na chvíli přemýšlet nad něčím jiným, utéct od reality, je to obrovský dar.
Už se moc těším na další <3

2 Mikayla Mikayla | 15. ledna 2014 v 20:07 | Reagovat

zbožnuju tvůj styl psaní je poutavý a zabavný zárověn a jsem ráda, že ještě nejsme u konce :)

3 [Adminka] [Adminka] | Web | 15. ledna 2014 v 20:30 | Reagovat

[1]: Já nevím, možná intuice? =) Ale jsem moc ráda, že Ti příběh působí radost. A nedovedeš si představit, jak si vážím Tvých slov... Podpora mě žene dál ♥ Děkuju Ti!

[2]: Míšo, děkuju, doopravdy ♥ Ono se tohle tak krásně čte! =D =)
P.

4 Tessie Tessie | 16. ledna 2014 v 20:27 | Reagovat

Ty bláho, poslední dobou, vůbec netuším kdy zveřejníš další díl :) Ale jsem ráda, že mě zase jednou něco tak krásného a dokonalého odtrhlo od učení :3
Chci ti moc poděkovat za tento příběh, je vážně úžasný <3

5 kristý kristý | E-mail | 22. ledna 2014 v 17:44 | Reagovat

Kdy přidáš další díl? :)) Je to úžasný :)

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama