Miluji psaní příběhů a miluji 1D, tady bych to příležitostně ráda spojila dohromady. Jsi-li hater, můžeš záložku klidně zavřít, tady Ti pšenka nepokvete =P Díky všem, kteří sem zavítají a nějakou chvíli pobudou!
Trailer k blogovému románu "I wanna be with you"

I wanna be with you /62.+63.díl/

5. ledna 2014 v 15:25 | P. |  I wanna be with you
Krásné, i když poněkud podmračené nedělní odpoledne =) Slíbila jsem vám speciální dvojdíl a já své sliby plním. Rozhodla jsem se nechat zveřejnění na neděli, jelikož většině z vás právě končí prázdniny a já myslela, že by příběh mohl někomu alespoň trošku zvednout náladu ;o) Netuším, kolik vás SKUTEČNĚ román čte, jelikož návštěvnost se mi trochu bije s počtem kliků pod jednotlivými díly, ale všem vám moc děkuji! =) Jen podpora z vaší strany mě dokopala až k tomuto dílu ♥ Uvítám každý komentář, každý názor
KRÁSNÉ POČTENÍ
"Celý článek"


62.DÍL
Amelia bez váhání pokračovala. Příběh si mě úplně získal, ponořila jsem se do něj celou svou bytostí. "Pamětníci shodně tvrdili, že Mezandra byla čarodějnice, jelikož jinak by si ubohého Alexandra nezískala. Jen tak mezi námi, podle mě se mýlili. Ona jen věděla, jak používat své ženské zbraně. Ale zpátky k vyprávění. Brzy se z nich stal pár, procházeli se městem ruku v ruce a nic jim nemohlo jejich štěstí pokazit. Alexandr jako by oslepl, nedokázal vidět skutečnou povahu své přítelkyně.
A Helioppa mezitím tiše trpěla pro svou nenaplněnou lásku. Myslela, že vysněný princ dokonce ani neví o její existenci.
Jednoho dne se však jazýčky osudových vah vychýlily. Helioppa se probudila v těle Mezandry. Nejdřív křičela do ochraptění, ale když jí došlo, že se nejedná o sen, vyskočila na nohy a upalovala do svého starého domu. Stala se svědkem husí kůži nahánějící scény. Její tělo v panice běhalo po domě a vykřikovalo, že se stala hrozná věc. Helioppě netrvalo dlouho dát si dvě a dvě dohromady.
Prohodila se s Mezandrou.
"Ty čarodějnice!" všimla si jí v jedné chvíli. "Cos to se mnou provedla?" Na odpověď nečekala, s napřaženými pažemi se k ní rozběhla, a kdyby tam nestál její otec, snad by jí vyškrábala oči.
Celá rodina usoudila, že šok z neopětované lásky způsobil přepětí organismu a nejlepší bude, když Helioppu - Mezandru pošlou na pár měsíců ke strýci na venkov. Tak jí sokyně zmizela ze života.
Helioppa byla v onom cizím těle opatrnější. Snažila se na sebe nestrhávat pozornost, ovšem jakmile se dostala do Alexandrovy blízkosti, všechna předsevzetí zmizela jako pára nad hrncem. Mladý muž nepojal nejmenší podezření, fakt, jak moc se jeho přítelkyně povahově změnila, si moudře nechával pro sebe.
Na jednu stranu Helioppa trpěla, na tu druhou ovšem poprvé skutečně žila.
Takhle to šlo asi měsíc. Po něm se u dívky začaly projevovat zdravotní problémy. Slábla i po psychické stránce, už nedokázala snášet to věčné napětí. A tak jednou večer Alexandrovi všechno prozradila."
Zpanikařila jsem a zalapala po dechu. Jako by se mi celý příběh odehrával před očima.
"Alexandr jí samozřejmě nevěřil ani slovo. Myslel, že je to další z jejích trucovitých nápadů, jak na sebe strhnout víc pozornosti. Tak se rozlítil, že ji nechal uvrhnout do vězení. A Helioppa znovu trpěla, aniž by na sebe přitáhla další pozornost.
Jenže Alexandrovi to začalo vrtat v hlavě. Přemýšlel o všem, co mu Helioppa - Mezandra řekla, a rozhodl se vyslat pár lidí do města na výzvědy. Vrátili se s překvapivými objevy. Samozřejmě se všude mluvilo o scéně, která se odehrála v domě Helioppiny rodiny. Dlouhé dny o všem přemýšlel. A připustil si možnost záměny duší. Okamžitě se rozběhl do žaláře, jenže když tam přišel, blouznila Helioppa v horečkách.
Bez váhání k ní přisedl a přitáhl si ji do náruče. Skoro nevnímala, čelo měla zborcené potem. Alexandr přemáhal slzy, a když našel svůj hlas, zašeptal: "Miluju tě, Helioppo."
V té chvíli to tělo vydechlo naposled.
Hoch plakal a vyčítal si, proč jí neuvěřil rovnou. Smutek ale netrval dlouho. Najednou se mu jeho milá v náruči zavrtěla. Chtěl křičet z plných plic, ale zarazil se.
Mezandra byla zpátky. Duše se vrátily do svých těl.
Pak to šlo rychle. Alexandr se odmítal smířit se ztrátou milované bytosti, proto Mezandru opustil a vydal se hledat skutečnou Helioppu. Její rodina mu prozradila, ke kterému strýci ji poslali, a tak se pro ni bez váhání rozjel. Legenda říká, že se spolu poté usadili na samotě, stranou od velkých měst, a tam spokojeně žili do konce svých dnů."
Na konci vyprávění mi slzy tekly proudem, zároveň jsem se však i usmívala. Jako složitý oximoron, přesně tak jsem se cítila.
"Páni," vydechla jsem okouzleně. "Nádherný příběh…"
"A pravdivý," mrkla Amelia. "Teď mi povězte, proč myslíte, že jsem vám ho vyprávěla?"
Skousla jsem ret. Pravdou je... Nevěděla jsem, co si z toho odnést. Krásná pohádka, jenže... Těžko uvěřit její reálnosti.
"Přece po mně nemůžete chtít, abych Louimu vyklopila celou pravdu?" došlo mi najednou. Amelia zvědavě naklonila hlavu a přimhouřila oči. Jako by mi viděla až do hloubi duše. A to se mi ani trochu nelíbilo.
"Nedívejte se tak na mě," protáhla jsem nešťastně.
"Copak vám ten příběh nedal naději?"
Začala jsem si hrát se zapínáním svého náramku. Nenašla jsem vhodnou odpověď, pokud vůbec nějaká existovala. Co že mi měla ta pohádka dát? Přece si fakt nemůžu myslet, že by mi uvěřil? Že by se smířil s nějakou záměnou duší? Bože, jen při jakékoli zmínce by mě poslal k psychiatrovi. V tom lepším případě samozřejmě. Ne, dneska lidé nevěří ve věci mezi nebem a zemí. Správné je jen to, co lze vysvětlit rozumem.
"Ach, holčičko," objala mě naléhavě kolem ramen. "Jestliže ani kousek ve vás nevěří v nápravu, jestliže necítíte naději, jak chcete, aby se dalo vše do pořádku?"
Nejradši bych tloukla hlavou o zeď.
"Alexander se zamiloval do Helioppy, získala si ho svou dobrotou. Co když se přesně tohle stalo i ve vašem případě? Všimla jsem si, jak se na vás Louis dívá."
"Jo," opáčila jsem smutně a zopakovala, co už jsem Amelii jednou řekla. "Jenže jeho zamilovaný pohled nepatří mně. To tohle tělo miluje, jeho skutečnou majitelku."
Bolelo to. Hrozně moc, trhalo mě to na kusy. Chtěla jsem domů... Chtěla jsem se vrátit do Čech a vymazat celý poslední týden.

63.DÍL
"Co když ne?" stála si za svým. Díky jejímu naléhání jsem si vzpomněla, čeho jsem před pouhými pár hodinami byla díky Damienovi svědkem. Louis přece říkal Niallovi, že nechce ztratit toho nového člověka, kterým se jeho přítelkyně stala. Jistě, je to šílené, ale... Neznamená to, že vlastně nechce ztratit mě?
Srdce mi poskočilo, hlava se mi zamotala. Pravda, bez Louiho jsem si už svůj život nedokázala představit. Stal se mou součástí, změnil samotnou podstatu toho, co jsem. Ačkoli to nevěděl, jen díky němu jsem byla stále při smyslech.
"Máte vlastně ještě jednu možnost," ozval se do ticha Ameliin hlas. Získala si mou pozornost. "Prostě se s tím smířit. Ta druhá slečna přesně to udělala, zřejmě. Alespoň s ohledem k tomu, co se vypráví v legendách."
Třeštila jsem na ni zrak. "Prosím?" Buď si mrazivého tónu v mém hlase nevšimla, nebo ho prostě ignorovala. "Však víte, přijmout totožnost slečny, v jejímž těle jste se ocitla."
Kdyby vedle v obchodě nestál Louis, zakřičela bych z plných plic. Co si, sakra, všichni myslí? Že někomu jen tak ukradnu život a nechám za sebou svou rodinu?! Copak oni by to dokázali?
Lomcoval mnou neuvěřitelný vztek. Co mám jen dělat, aby jim to OBĚMA - Niallovi i Amelii - došlo? Aby pochopili, jak mě takhle situace ničí, jak trpím! Měli by si uvědomit, že si to doopravdy neužívám. Nic z toho...
"To jste o něčem podobném vážně nikdy neuvažovala?" pozvedla hostitelka překvapeně obočí. "Nebylo by to jednodušší? Zůstala byste s tím chlapcem," trhla hlavou směrem do obchůdku. "Není přesně tohle věc, po níž toužíte nejvíc na světě?"
Na jednu stranu měla pravdu. Chtěla jsem s Louim žít do konce svých dnů, do doby, než mi uplyne vyměřený čas. Ale určitě ne takhle.
Zavrtěla jsem hlavou. "Nemůžu někomu vzít jeho život. Nedokázala bych sama se sebou žít."
Amelia se něžně usmála. "To jsem si přála slyšet."
"Jak prosím?" zalapala jsem po dechu.
"Zkouška," odpověděla prostě. "Odpusťte, musela jsem." Tehdy už se smála celou svou bytostí, kolem očí se jí vytvořily jemné vrásky. "Nezlobte se na mě. Ale všimla jsem si, jaký vztah k příteli Eleanor máte, tudíž mě napadlo, zda jste se nenechala svou láskou k němu zmást. Nemohla bych vám nic zazlívat. Jen mi dovolte otázku. Byla jste do něj zamilovaná už před tou záměnou? Tedy... Spíše asi platonicky? Když pocházíte z Čech?"
Zrudla jsem jako rajské jablíčko. Nechtěla jsem odpovídat. Nechtěla jsem odkrývat ty nejniternější pocity, už takhle jsem si připadala obnažená víc, než když mluvím se svými nejlepšími přáteli.
Tak jsem mlčela. Což mi v poslední době šlo.
"Znala jste ho?" vyptávala se dál.
Zvedla jsem k ní zrak. To jí mám začít vysvětlovat, že je to kluk působící v tom nejznámějším boybandu na světě? To by v kontextu nevyznělo příliš dobře. Nechtěla jsem, aby mě Amelia špatně pochopila. Neměla jsem o Louiho zájem proto, že byl ve 1D. Ne. Toto uskupení mi ho jen přiblížilo jako člověka, a když jsem teď získala takovou neskutečnou možnost poznat ho osobně, prostě jsem do toho spadla. Naplno a úplně celá. Milovala bych ho, i kdyby to byl chudý podomní obchodník.
"Takže znala," vyvodila si vlastní závěr. Správný, musím podotknout. "Můžete mi ale povědět, odkud?"
Vydechla jsem. "Víte, tenhle kluk patří do té nejpopulárnější skupiny nejen v Británii, ale po celém světě."
To Amelia zřejmě nečekala. Čelist jí poklesla v němém údivu. "Jak že?"
"Slyšela jste dobře."
"Aha," vylétlo z ní. "Ehm, to zásadně mění celou situaci."
"Mění? Jak mění?" Ano, opět se dostavila panika.
"Myslela jsem si, že je mezi vámi nějaká specifická spojitost, ale tohle mou teorii poněkud nabourává. Jelikož stejný vztah má k němu evidentně další milion slečen."
To čelist pro změnu poklesla mně. Takže distanc. Já se z té slepé uličky snad nevyhrabu.
"Vlastně," uvědomila jsem si, "je tu něco, co jsem vám zapomněla říct."
Veškerou svou pozornost zacílila na mě.
"Na tom ranči, kde jsme s Louim byli," začala jsem opatrně, "se stalo něco divného. On v pokoji našel mou fotku. Mou jako mou, fotku mého skutečného já. A já nejenže netuším, jak se tam dostala, ale zároveň vůbec nechápu, co to má znamenat."
"Hm-mm," zamručela a přešla k oknu. Seděla jsem jako na jehlách, dělalo se mi nevolno. Měla jsem hrozný strach. Jako vždycky.
"Napadá vás něco?" ozvala jsem se tiše. Amelia stála bez hnutí zády ke mně, fascinována něčím, co viděla jen ona sama. Čas plynul, aniž by má společnice cokoli řekla. Ticho nás halilo jako hustá mlha, proti níž je marný jakýkoli boj. Zatímco Louis si vedle prohlížel mystické pomůcky a talismany, já v křeči seděla na pohovce a počítala minuty. 3...5...10...
Konečně promluvila. "Jste osudově provázáni. Vaše spojení je jako pevná hedvábná stužka, kterou hned tak něco nezničí."
Nečekala jsem, že mi poví právě tohle. Tudíž jsem v první chvíli ani nijak nezareagovala. Chtěla jsem vyčkat, zda se nedozvím něco dalšího.
"Je to jasné," rozhodila ruce a s divoce planoucíma se na mě podívala. "Musí se do vás zamilovat. Do vašeho opravdového já."
Tehdy se u mě naplno projevila hysterie. Vybuchla jsem smíchy. Neskrývalo se v tom sice žádné veselí, přesto zněl takový zvuk nepatřičně.
S Ameliou to, kupodivu, ani nehnulo. Trpělivě čekala, dokud záchvat nepomine, a poté promluvila: "Skončila jste?"
"P-promiňte," štkala jsem, to se mi pro změnu chtělo zase plakat. Jak na horské dráze. Proč jen musí lidská bytost cítit tolik emocí? Už je to k zbláznění. "Ale je snad naprosto jasné, že musí-li to být takhle, dopadnu špatně."
"Začněte si trochu věřit," nabádala mě jemně. "Máte na to právo."

Tuhle animku miluju :3 ♥
Autor: PETRA
Speciální dvojil je u konce, líbil se? Pevně doufám, že ano :3 Jedno vám tu nyní slíbím: ačkoli čtenáři neuvěřitelně ubyli a mě to opravdu mrzí, protože netuším proč, dotáhnu příběh do konci ;o) Už jen kvůli vám, těm pár věrným, kteří mě podporují =) O článek níž se nachází kampaň PODPORA IWBWY. Byla jsem zvědavá, kolik lidí se k příběhu vrací, protože na začátku mi v podobné anketě kliklo 100 lidí. No, zůstalo asi 30%... Statisticky pokles století. Ale co, psaní mě baví, a dokud baví byť jednoho člověka, stojí to za to =) MÁM VÁS MOC RÁDA A DĚKUJU!

¨¨PS¨¨ MÁM TU PRO VÁS PÁR ODKAZ٨¨PROSÍM, JUKNĚTE¨¨DĚKUJI¨¨

 


Anketa

5.1.: Troufnete si odhadnout, jak příběh skončí? =)

Mám představu =)
Netuším a jsem zvědav/á =)

Komentáře

1 Mikayla Mikayla | 5. ledna 2014 v 17:02 | Reagovat

vážně jsem ráda, že neskončíš se psáním tohohle příběhu nebo bych se asi zbláznila, v anketě jsem klikla na mám představu, ale samozřejmě ti ji nebudu vykládat :D aby si ji náhodou nezměnila :) jinak Peti vážně pěkný.

2 Ell Ell | 5. ledna 2014 v 18:06 | Reagovat

Nic si z toho, že ubyl počet čtenářů nedělej. Dnešní doba je zkrátka příliš uspěchaná, lidé jsou netrpělivý, chtějí mít hned vše hotové, všechno hned vědět. Asi proto nevydrželi u tvého příběhu, což je smutné, protože pak si asi ani nenajdou čas na přečtení knížky. Je to dokonalá povídka, to nemůže nikdo popřít <3.
Příběh ze Starého Řecka mi opravdu dal naději, ale myslela jsem, že ji dá i Peti. V anketě jsem klikla na "Netuším". Jsem neskutečně napnutá, jak tento příběh asi skončí!
Jsem moc ráda, že nekončíš s touhle povídkou, protože by to byla věčná škoda. A já bych asi neusnula, kdybych nevěděla, jak to dopadne.
A děkuju, že jsi dala dvojdíl! I přesto, že prázdniny končí jsi mi udělala velkou radost :))

3 Tessie Tessie | 5. ledna 2014 v 18:51 | Reagovat

Sem neskutečně ráda, že ten příběh dokončíš, protože by to byla strašná škoda :)
Neskutečně mě překvapil dvojdíl a sem za něj ráda, protože to bylo zase úžasný :3
V anketě sem dala NETUŠÍM, protože každej díl mě víc a víc překvapuje :)) a to se mi moc u povídek nestává, protože mi všechny příjdou jak na jedno brdo. Prostě stejný, což ale tahle povídka není :) je jiná než ostatní a za to jsem  strašně moc ráda :)
Doufám, že tato povídka bude mít ještě hodně dílů.
A nakonec ti chci jen říct....Děkuju <3

4 Wendy Wendy | 5. ledna 2014 v 19:06 | Reagovat

Naprosto ve všem souhlasím s Ell... :-)
V anketě jsem taky klikla na  "Netuším" protože mě vůbec nenapadá jak by to mohlo skončit, jen si myslím že se s tím Peťa nesmíří a bude se chtít vrátit zpátky do Čech, ale zase na druhou stranu nechci aby se vracela, kdyby zůstala s Louim tak by to bylo super. Nechám se překvapit.
Ale každopádně ti chci za všechno moc poděkovat! ♥

5 Lucy Lucy | 5. ledna 2014 v 19:35 | Reagovat

Doufám, že tenhle příběh bude mít ještě dlouhé pokračování, protože jsem do něho opravdu zamilovaná.. Je to takový můj únik z reality.. A taky moje droga. :)

6 kristý kristý | E-mail | 6. ledna 2014 v 19:35 | Reagovat

To už si ze mě vážně děláš srandu? :O Tak neskutečně nádhernej příběh jsem ještě nikdy nečetla a to musim říct, že jsem jich četla už neskutečně mnoho. Je to nádherný příběh, do kterého se vždy začtu a už se nemůžu dočkat dalších dílů :3 Miluju to, jak píšeš a miluju tvoje příběhy :3 <3 I<3 it! :3

7 A.K. A.K. | Web | 7. ledna 2014 v 9:45 | Reagovat

Je to dokonalý príbeh. Stále sa nájde niečo, čo ma prekvapí. Čítam ho úplne od začiatku a mám v pláne ho aj dočítať :)) Fakt, som zvedavá ako to celé skončí.
Teším sa na pokračovanie :))

P.S. čítam aj všetky príbehy na tvojej FB stránke a tiež sú výborné :))

8 Anne Anne | 8. ledna 2014 v 21:33 | Reagovat

Petí,opět si nezklamala. "Zašmodrchala" si příběh, jak to umíš jen ty :) Klikla jsem na "mám představu", ale vůbec bych se nedivila, kdyby to nakonec dopadlo úplně jinak, než jaký je scénář v mé hlavě. Vždy mě dokážeš překvapit něčím novým :)

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama