Miluji psaní příběhů a miluji 1D, tady bych to příležitostně ráda spojila dohromady. Jsi-li hater, můžeš záložku klidně zavřít, tady Ti pšenka nepokvete =P Díky všem, kteří sem zavítají a nějakou chvíli pobudou!
Trailer k blogovému románu "I wanna be with you"

I Need Help /silvestrovská jednorázovka/

31. prosince 2013 v 11:38 | P.
Zdravím a přeji krásného Silvestra! =) Mám pro vás jedno vééélké překvapení. Speciální oddechovou povídku právě s tématem posledního dne v roce.
Ne, nikde jsem svůj plán nezveřejňovala, říkala jsem si, že je to zbytečné, jelikož se stejně moc čtenářů nenajde. Tak jsem ani na chystanou jednodílovku neupozorňovala.
Tento příběh nemá žádné hlubší poselství, neobsahuje vážné téma, je prostě stvořen k tomu, abyste si u něj odpočinuly, usmály se a zapomněly na starosti všedních dnů. Abyste uvěřily, že je možné skutečně vše a nikdy nevíte, na jakém rohu číhá štěstí ;o)
Přeji vám (nejen) do nového roku hodně ŠTĚSTÍ, ÚSPĚCHŮ, KOPEC LÁSKY A HLAVNĚ BEZEDNÉ MOŘE ZDRAVÍ, protože bez něj je všechno těžší, někdy zbytečné. Věřte mi, mluvím z vlastní zkušenosti. Usmívejte se a nežijte nenávistí, starostmi a závistí. Na to je život až příliš krátký…
MÁM VÁS RÁDA!
Krásné počtení ♥
"Celý článek"


"Amando, no tak, já nechci na Silvestra pracovat!" vyděsila jsem se, když za mnou přišla nadřízená a řekla mi, že 31.prosince mám v kavárně noční směnu. Na nic se neptala, prostě mi to oznámila jako hotovou věc. Což se mi nelíbilo. "Proč se po mně pořád vozíš?"
Zatvářila se jako neviňátko. Kdo ji nezná, by jí to možná spolkl i s navijákem, avšak já ne. Měla jsem s ní čest už v prváku na střední, což jsou čtyři roky. "Já se po tobě přece nevozím! Jak si vůbec můžeš něco takového myslet?"
Zakoulela jsem očima, natáhla se po hadru a už potřetí utřela pult. Potřebovala jsem se nějak zaměstnat, jinak ve mně bouchnou saze. A to by nebylo nic příjemného.
Amanda ještě chvíli tiše stála a kochala se svým triumfem. Užívala si, že nade mnou má navrch, dávalo jí to pocit moci, po níž toužila už na střední. Tehdy strávila celý týden obíháním studentů a snažila se jim vetřít do přízně. A to za jediným účelem.
Získat korunku na výročním maturitním plese.
"Cindy, " broukla ještě nevinně. "A nezapomeň, že naše kavárna má otevřeno až do tří."
"Na to se zapomenout nedá," zabručela jsem v odpověď a prsty volné ruky sevřela v pěst. Pociťovala jsem zlost, našla jsem v sobě dokonce ještě stopy potlačované hořkosti, jíž jsem si na gymnáziu vůči své spolužačce vypěstovala.
"Užiješ si to, uvidíš," pokračovala sladce a opřela se o pult přímo proti mně. "Potkáš spoustu nových lidí!"
Pohrávala jsem si s myšlenkou, zda bych po ní ten mokrý, špinavý hadr neměla hodit. Avšak nakonec mě od toho cosi zradilo. Obě jsme dospělé, studentky vysoké školy, je holý nesmysl mezi sebou bojovat.
Ačkoli ona k tomuto poznání dosud nedospěla.
Zamumlala jsem ještě něco, čemu pořádně neporozuměl ani můj mozek, a opláchla poslední keramický hrnek.
••••
31.prosince jsem pospíchala ztemnělými ulicemi Londýna, který žil přípravami na příchod nového roku, a od úst mi i navzdory pletené šále šla pára. Prsty pravé ruky, zkřehlé a schované v kapsách černého kabátku, drtily pepřový sprej a mé rty pronášely nezřetelnou modlitbu o tom, abych tu věcičku nikdy nemusela použít.
Ze sluchátek do mých uší proudilo nejnovější album od One Republic, Ryanův hlas se mě snažil upokojit a dát mi sílu, abych na Silvestra vydržela obsluhovat v kavárně, ačkoli jsem ten den měla původně trávit s přáteli na horách.
Amanda to věděla od začátku prosince. A přesto mi nadělila novoroční dáreček.
Zatraceně, kdyby tu kavárnu nedávno nekoupil Amandin strýc, třeba bych si dovolila vehementní protest, ovšem takhle... Stačilo lusknout prsty a já bych o práci přišla. To by pak má mamka, samoživitelka, po finanční stránce nezvládla. Školu jsem si mohla dovolit jen díky této své brigádě.
Když od nás před šesti lety odešel otec, soud mu sice vyměřil nějaké alimenty, ale on se nikdy neobtěžoval poslat jediný cent. A co víc, od té doby jsem o něm neslyšela, jako by se propadl do země.
Zavrtěla jsem hlavou. Trápím se zbytečně, stejně nic nezměním.
Zvedla jsem zrak a zahleděla se na vánoční výzdobu, jež celé město skrývala do barevného hávu. Osvětlení, girlandy, umělé rampouchy. A Santové všemožných velikostí, na ty nesmím zapomenout.
Jen sníh chyběl.
Právě se skončením poslední písně mě nohy zanesly na místo.
Zastavila jsem před prosklenou stěnou a zahleděla se do teplého prostoru kavárny. Všichni lidé, kteří seděli nad kouřícími hrnky s motivem města, vypadali spokojeně. Zamilované páry se na sebe neustále láskyplně dívaly, rodiče se snažili upokojit své ratolesti, kterým se moc líbily naše měkké pohovky plné polštářů, a unavení podnikatelé pookřáli, jakmile se na ně usmála nějaká svobodná žena.
A těch byl lokál plný.
Pevně jsem doufala, že se něco z jejich nálady přenese i na mě.
Můj příchod oznámil zvonek nade dveřmi. V ústrety mi okamžitě vyběhla Betty, slečna, jíž jsem měla střídat. Už z dálky se culila, rozzářená jako vánoční stromeček u nás doma. "Cindy, ahoj. Konečně jsi tu, já se nemůžu dočkat, až vypadnu!"
Když zachytila můj útrpný výraz, omluvně se pousmála. "Promiň. No, musím jít. Ať jde všechno jako po másle." Místo odpovědi jsem jen mávla rukou, pověsila kabát na věšák a kolem krku si zavázala zástěru.
Noc může začít.

Dveře se u nás ten večer opravdu netrhly. Zákazníci se u mého pultíku střídali jak na běžícím pásu, nespočítám, kolik espres jsem během první hodiny udělala.
Copak na Silvestra všichni musí vyrazit do víru velkoměsta? Co já bych dala i za obyčejný, nudný večer u televize!
Zatímco se plnil další kelímek klasické černé kávy, přejela jsem si dlaní po zadní straně krku. Má šíje byla úplně ztuhlá, každé otočení hlavou bolelo. Potlačila jsem bolestivé syknutí a na vteřinku úlevně zavřela oči.
"Slečno!" křikl jeden z těch nerudných zákazníků, kterým není nikdy nic dobré. "Dočkám se té kávy ještě dnes?"
"Promiňte," honem jsem zavřela kelímek a postavila ho před něj. "Dneska je tu fofr. Člověk chvíli nevydechne."
Naštvaně mi hodil zmuchlanou bankovku a odešel dřív, než jsem mu stihla vrátit drobné.
"Hulvát," pomyslela jsem si, peníze schovala do kasy a věnovala se dalšímu člověku z dlouhé fronty.

Takhle to šlo asi tři nebo čtyři hodiny, úplně jsem ztratila pojem o čase. Bez nadsázky, nestihla jsem ani jednou vytáhnout telefon. Nohy mě bolely, vlastně o pomoc volalo celé tělo a já si nebyla jistá, jak zvládnu dalších 240 minut.
Lidé neubývali, spíš naopak. Okolo jedenácté už si neměli kam sedat, musela jsem nejméně dvaceti zákazníkům oznámit, že v naší kavárně příchod nového roku neoslaví.
V té době už mé myšlenky odpluly někam hodně daleko, soustředění jsem dávno pohřbila pod nánosy únavy a kapitulace se pomalu plížila do každého mého gesta. Bylo neuvěřitelně těžké udržet víčka otevřená. Jak skvěle bych se cítila, kdybych je mohla jen na vteřinku sklopit...
Z letargie mě vytrhl až podivný zvuk. Zvonek nade dveřmi doslova nadskočil, následoval ho výbuch opilého chlapeckého smíchu.
Naštvaně jsem zvedla bradu.
Na prahu se tlačila dvojice mladých kluků. Smáli se něčemu, co jsem nechápala, a každý z nich se snažil toho druhého přehlušit. Před svou návštěvou se zřejmě zastavili na nejednom místě spadajícím do kategorie "pohostinství", nepříjemný nakyslý pach se nesl až ke mně.
"Hele," zajíkal se menší klučina s chlapeckým úsměvem, jemuž se ve tvářích dělaly jemné ďolíčky. Byl mi povědomý, ale můj unavený mozek odmítal zabíhat do podrobností. Nechal mě se v tom plácat.
Pozorně jsem si ho prohlédla. Štíhlý, sebejistý, s módním černým sakem a šedou čapkou, zpod níž mu vykukovaly neposedné kučery.
Zvědavě jsem naklonila hlavu. Nepatřil do tohoto prostředí!
"Tohle asi nebude bar!"
Protočila jsem panenky.
"Takže se nás kluci zřejmě nedočkají," rozchechtal se i druhý. Jejich smích splýval v jeden nervy drásající zvuk a získal si pozornost většiny tamních hostů. "Možná bychom jim měli dát zprávu!"
Kudrnáč se zlomil v pase a plácal se po stehnech. Pomalu mi docházela trpělivost.
"Hej, panstvo," křikla jsem naštvaně, odložila nádobku se skořicí a obešla pult. Ruce jsem založila v bok, dávala jsem jim tím najevo, že takové rušivé chování nedovolím. Celý večer se obešel bez větších komplikací, poslední hodinu před půlnocí si ho nenechám překazit. "Tohle opravdu není ani bar, ani hospoda. Tak co kdybyste se obrátili a vrátili se tam, odkud jste se sem přimotali?"
"To je přece Harry!" zaječel náhle dívčí hlas. Můj pohled následně nebyl ten jediný, který se upřel na mladičkou slečnu v rohu kavárny. Maminka ji pevně držela za paži, ačkoli se vzpouzela a ruce natahovala k nově příchozím. "Harry Styles!"
Má tvář se ihned zaměřila na onoho chlapce. A i kdybych nevěřila, že děvče říká pravdu, následné události by mě jistě přesvědčily o opaku.
Nejdřív naráz.
Pak bouchání.
A nakonec hysterický jekot.
Nevěřícně jsem se podívala za Harryho záda. Dovnitř se dobývalo snad dvacet slečen v rozmezí od třinácti do osmnácti let. V rozmetání kavárny na třísky jim bránil pouze druhý muž, vysoký brunet se stejně neposednými vlasy, které seděly na hlavě jeho kamarádovi. Ramenem se zapíral o dveře, zatímco Harry jen stál a se rty pootevřenými v němém úžasu zíral na davovou hysterii venku.
"Policie už je na cestě!" křikl jeden z hostů.
Byla jsem tomu člověku vděčná za jeho pohotovou reakci. Já se nezmohla na nic jiného než stát jako solný sloup a zpracovávat, čeho jsem se stala svědkem.
Jako by oba mladíci rázem vystřízlivěli.
"Je tu nějaký zadní východ?" zeptal se neznámý.
"To je zbytečné, Nicku," odpověděl místo mě kudrnáč. Měl výjimečně zabarvený hlas, zastřený, hluboký, prostě přesně ten, jenž dokáže svou intenzitou podlomit slečnám kolena. "Určitě čekají v okolí celého bloku."
"Stejně tu žádný další východ není," vložila jsem se do toho. "Ale mám jiný nápad."
Oba ke mně s vyčkáváním stočili svůj zrak. A nejen oni. Stala jsem se centrem pozornosti v celé kavárně, hosté možná měli pocit, jako by se stali ústředními aktéry akčního filmu. Zato já se bránila mdlobám, v mysli se mi střídaly různé scénáře toho, jak může tato situace probíhat, ovšem konec ani jednoho se mi nezamlouval.
Vždycky to totiž dopadlo katastrofou.
"No," nadechla jsem se, s očima zabodnutýma do podlahy, "mohli-mohli bychom vás někam schovat, vzadu je místnost, kde skladujeme zásoby. A pak rozhlásit, že jste se nepozorovaně prosmýkli zadním východem."
"Ale tady přece žádný není," nechápal Nick.
"Jenže to ony neví!"
Oběma rysy prostoupila naděje, koutky úst se zkroutily nahoru. "To by mohlo vyjít."
"Jistě," zhoupla jsem se spokojeně na patách. "Alespoň do doby, než dorazí policie. Ta už se postará o to, abyste odešli v celku." S posledním slovem jsem Harryho sjela pohledem, což mi oplatil širokým úsměvem. Skrývalo se za ním tajemství, které člověk toužil odhalit. A já zjistila, že rudnu jako malá holka.
Rychle jsem se odvrátila a skousla ret. Na to teď vážně není čas!
"Pojďte za mnou," mávla jsem přes rameno a byla si jistá, že se mi ti dva budou s chutí držet v patách. Cvakl zámek, za což jsem Nicka v duchu pochválila, a vzápětí už za mnou zněly rychlé kroky.
Ryk venku sílil.
"Já ti říkal, že nemáme chodit bez ochranky," odvážil se Nick namítnout, jakmile jsme vstoupili do šeré chodby, na jejímž konci nás čekaly jediné oprýskané dveře. Snažila jsem se neposlouchat, ovšem to jaksi dost dobře nešlo.
"Víš, že nesnáším větu Já ti to říkal," zavrčel Harry. Potlačila jsem úšklebek, v tom jsou všichni lidé stejní. "Jenže mít pořád někoho za zadkem už je příšerně unavující! Chci jeden jediný den v roce strávit podle svého."
Na to už se odpovědi nedočkal, dostali jsme se na místo.
Vzala jsem opatrně za kliku a sáhla po vypínači na pravé straně. Malou místnost, po strop naplněnou různými zásobami, zalilo kalné světlo.
"Není to nic moc," pokrčila jsem rozpačitě rameny.
"Je to skvělé," protáhl se kudrnáč kolem a rovnou zamířil ke dvěma starým křeslům, stojícím u protější zdi. "Hlavně pokud tady přečkáme tu bouřku."
"Snad ano," pokročila jsem blíž. "Pokusím se to nějak zařídit."
"Díky," obrátil se ke mně. Jeho hlas byl měkký, jedině slabý kal v jinak smaragdově zelených očích naznačoval, že už má v sobě nějaký alkohol. "Doopravdy. Něčeho takového si člověk musí cenit."
Mým nitrem se plížil doposud nepoznaný pocit. Jakési chvějící se teplo, světlo. A to se na mě ten šarmantní klučina jen díval...
Jakmile se usmál, znovu se mu ve tvářích vytvořily dva nenápadné ďolíčky. To díky nim mi konečně došlo, že bych se měla vrátit zpátky. Nebýt mého zběsile tlukoucího srdce, jehož tep mi způsoboval bolest až ve spáncích, kdo ví, jak dlouho bych tam stála.
"Dobrá," odstoupila jsem, držíc si bezpečný prostor. "No, eh, prosím, vydržte. Udělám, co bude v mých silách."
Nick se poprvé za celou dobu usmál. Ten výraz ho úplně proměnil, jeho tvář se stala přívětivější.
Ukázala jsem jim záda dřív, než mohli duchaplně okomentovat mé rudé líce.
"Počkej," zavolal ještě Harry, "jak se jmenuješ?"
"Cindy," broukla jsem, aniž bych k nim obrátila zrak.
Zpět mě nohy donesly právě včas.
Děvčat venku přibylo, nejméně dvacítka se tiskla na sklo, křičela a všechny do jedné před sebou držely mobily, jako by to byl ochranný štít.
Bez delšího váhání jsem se vydala k dívence, která Harryho jako prvního poznala. Měla zrzavé kudrnaté vlasy, nevinný obličej a oči v barvách šedé a hluboké modré. Odhadovala bych ji na takových čtrnáct let. Dost stará, aby pochopila celou situaci.
"Pojď sem," naznačila jsem ukazováčkem. Vyskočila ze židle a s radostným zavýsknutím oběhla stůl. "Potřebuji od tebe pomoci."
Zatleskala a pozorně nastražila uši.

"Viděla jsem ho!" křikla Betty, jak se mi dívka představila, sotva se prosklenými dveřmi dostala ven. Dav lidí ji obklopoval jako peřina, natahovala jsem krk a ujišťovala se, že se jí nic nestane. Stejně jako její strachy bledá maminka. "Oba utekli zadním východem! Ona," obrátila se a zabodla do mě ukazováček, "je pustila!"
Nastalo hotové peklo. Betty taktak stihla vklouznout zpátky, když se masa pohnula a jako obrovská vlna se valila kolem kavárny.
"Skvělé!" zvolala jsem, když se dívenka vrátila. "Jsi dobrá!" Plácly jsme si a odměnou nám byl bouřlivý aplaus všech zúčastněných. Lidé to prožívali s námi, věděla jsem, že tuto historku dají po návratu domů okamžitě k dobru.
Měla bych pro ně dojít, policie tu bude co nevidět, blesklo mi hlavou. Dozadu jsem se tudíž doslova rozběhla.
Když však mé nohy překročily práh spižírny, zarazila jsem se. Oni… Spali! Hlavy zvrácené dozadu, tlumené chrápání a všudypřítomný těžký pach alkoholu.
Neměla jsem to srdce je budit. I bez toho budou mít ráno kocovinu jako hrom.
Zhasla jsem, potichu za sebou zavřela a po špičkách se ode dveří odplížila.

••••

"Hej!"
Zabručela jsem a pokusila se vrátit do krásného snu, který se mi v podvědomí odehrával.
"Haló!"
Ohnala jsem se, když mi někdo zatřásl s ramenem. Ozvalo se bolestivé vyjeknutí.
To mě dokonale probralo. Jediným pohybem víček jsem oči otevřela. Má hlava byla položena na stole, oporu pod ní představovaly složené paže. A za krkem jako by mi seděl obrovský žulový kámen.
"Tos nemusela," ozval se huhlavý hlas. Zamrkala jsem a pohlédla doleva. Vedle mého křesílka přešlapoval Harry a držel se za nos.
"Bože!" vyskočila jsem tak rychle, až se mé vidění rozostřilo. "Já ti zlomila nos?"
"Snad ne," ruku spustil a obličej zkroutil v podivné grimase. Krev jsem nikde nespatřila, zjevně se nestalo nic tak hrozného. "Jen to pekelně bolí."
Ušklíbla jsem se a trochu se protáhla. "Kde je Nick?"
"Asi ještě vyspává," zívl. "Což se není co divit. Mám dojem, že se mi rozskočí hlava."
"V takových chvílích se vždycky ptám: stojí vám ten alkohol za to?" pokrčila jsem rameny. Hazza se zasmál, ruce vrazil do kapes kabátku a zrak zabodl do podlahy. "Asi nestojí, no. Ale lidé budou přesto pít dál."
Přimhouřila jsem oči a v myšlenkách se mi znovu odehrála minulá noc.
Když asi pět minut po zmizení davu dorazila policie, vysvětlila jsem jim celou situaci a omluvila se, že jsem je do kavárny hnala zbytečně. Mé vyprávění vyslechli s kamennými obličeji, avšak jakmile jsem skončila, nahlas se rozesmáli. Slíbili dát v okolí pozor, kdyby se fanynky náhodou vrátily, a já se tak mohla znovu věnovat svým zákazníkům.
Silvestrovské oslavy jsem strávila za pultem, rozlévala naši specialitu, kokosový koktejl s rumovým aroma, a ani si pořádně neuvědomila, že se starý rok přehoupl v nový.
Pak to šlo rychle. Přesně ve tři odešel poslední host, já zhasla, pozamykala, a jelikož jsem tam ty dva nocležníky nechtěla nechávat samotné, ustlala jsem si u jednoho malého stolku hned vedle obrazu Marilyn Monroe.
"Chtěl jsem ti poděkovat," naklonil hlavu. Tentokrát už jsem v jeho očích nespatřila žádný kal, byly čisté a jasné, naprosto odzbrojující. "A omluvit se, jak jsme ti vzadu vytuhli. Svědomí se ve mně hnulo, sotva jsem tě viděl zhroucenou u tohohle stolku. Tos tu fakt spala celou noc?"
Střelila jsem unaveným pohledem k nástěnným hodinám. "Vlastně ne. Usnula jsem asi v půl čtvrté. Takže jsem se tu choulila sotva pět hodin."
Rysy mu znovu prostoupily výčitky.
"Ale to je dobré," nasadila jsem umělý úsměv. Srdce mi zběsile bouchalo do žeber, jen jsem nevěděla, zda za to může to násilné probuzení, nebo spíš Harryho blízkost. "Spala jsem už méně. Teď tu jen poklidím a pádím domů."
"Jak jsi vlastně oslavila přelom nového roku?" založil paže na prsou a pozvedl obočí. Změna tématu mě velmi překvapila, mé odpovědi předcházelo nesrozumitelné koktání. "No, eh. N-nijak, měla- měla jsem práci."
Přikývl, jako by přesně to čekal. "A víš, že by se měla každá holka na nový rok políbit?"
"Vážně?" protáhla jsem, snažíc se pobavení udržet na uzdě.
"Jasně. Aby měla rok plný lásky."
Připravovala jsem si velmi duchaplnou odpověď, ovšem on veškeré mé plány přerušil. Sklonil se totiž ke mně, vypadal trochu nejistě, váhavě. Avšak nakonec odvahu sebral. Než jsem se nadála, cítila jsem jeho plné rty na svých.
Letmý polibek. Ovšem rozechvěl mé útroby jako nic jiného, pod kůží se mi valilo žhavé magma.
"Neudeříš mě, že ne?" sykl, sotva se ode mě odtáhl. Normálně bych to možná udělala, ale jemu jsem v nejmenším netoužila tu facku vrazit.
Zavrtěla jsem hlavou. "A-asi ne."
"Dobrý začátek," zazubil se. "Máš hlad? Zvu tě někam na snídani…"
"Ne-nemůžu," sípala jsem. "musím to tu uklidit. A navíc, Nick se stále ještě neprobudil."
"Fajn," natáhl se k věšáku, kde se nacházelo pár náhradních zástěr. "Když ti pomůžu, zvládneme to rychleji. A třeba se náš lenivec do té doby probudí."
Jako ve snách jsem sledovala, kterak Harry sbírá všechny hrnečky na tác a pak s tím balancuje směrem k pultu. Rozesmála jsem se, to nešlo jinak.
Kolik fanynek znalo tuhle jeho tvář?
"Máš talent," sjela jsem ho uznalým pohledem.
"Dík," mrkl, "to víš, léta praxe v pekárně."
Lokálem zněl náš srdečný smích. Bavili jsme se jako staří známí a zhruba tak po deseti minutách se ve dveřích objevil úplně bledý Nick.
"Mně je zle." Ano, jeho první a poslední věta. Společnými silami jsme ho já a Harry donutili zavolat si taxi a odjet domů, jelikož opravdu vypadal jako vteřinu před zhroucením.
"Tak, Cindy," odhodil přesně v půl desáté špinavý hadr a spokojeně se rozhlédl kolem. "Můžeme vyrazit?"
"Moment," zarazila jsem se. "Pamatuješ si mé jméno?"
"Jasně…"
"Já myslela…"
"…že jsem byl včera úplně namol?"
Přikývla jsem.
Rozesmál se, upřímně a od srdce. "Ne, to jsem nebyl. Jen trochu v náladě. Ale nedokázal bych zapomenout na nic z toho, co se stalo."
Ano, šarmem na něj tedy Bůh nešetřil.
"Máš hlad?" naklonil hlavu. "Kousek odtud je úžasné bistro."
Jak řekl. Na nic z toho, co se stalo, se nedalo zapomenout. Proto jsem s úsměvem sáhla po svém kabátu, přehodila si ho přes ramena a kolem krku si omotala šálu.
Musím Amandě poděkovat za dvě věci.
První: zavíračku na Nový rok.
Druhá: že mě donutila vzít noční silvestrovskou směnu. Bez ní by se mi nepoštěstilo potkat tohohle výjimečného kluka.
Střelila jsem po něm pohledem.
Z profilu vypadal jako antická socha s ostře řezanými rysy.
Mé srdce se znovu postavilo na start. A Harryho úsměv byl onou ranou, která značila začátek závodu.

Autor: PETRA M.
Silvestrovská povídka je u konce. Při jejím psaní jsem nepočítala s kdovíjakým ohlasem, stejně jako tomu bylo u vánoční povídky na facebooku (zde). Čtou vlastně ti samí úžasní lidé, jimž chci moc poděkovat. Vy víte, nemůžu to tady vypisovat, jistě bych na někoho zapomněla, a to by mě moc mrzelo. Všem z vás, které mě podporujete a ženete mě v psaní dál, moc děkuji. Bez vás by mě nenapadlo psát zveřejňovat dál =) Díky vám vím, že to mé psaní možná není tak špatné, přestože mí čtenáři rapidně klesli =) (Ano, i já už zažila stavy beznaděje.)
Vzdala jsem prosit o komentář, kdo bude chtít, nechá jej i bez žádání, už nemám sílu. Kdokoli by mi ale zanechal aspoň klik v anketě či hodnocení, udělá pro mě víc, než by si myslel. Mám vás moc ráda ♥ ••ASK•• ♫
>> Pokud se vám mé psaní líbí a přináší vám radost, je to ta největší odměna. Víc nepotřebuji. <<

Píšu proto, že psaní miluju. A možnost podělit se o to s někým dalším je taková nádherná třešnička na dortu. Jen mě mrzí, že například u IWBWY začínalo u příběhu přes 40 lidí, no nyní je to sotva půlka. O jednodílovkách na FB stránce ani nemluvě. Ale i za tu půlku jsem vděčná… =) Kdyby se však našli další čtenáři, jistě bych se nebránila =D =)
 


Anketa

31.12.: Pravidelné sčítání těch, co si silvestrovskou povídku přečetli. Už klasika =D

• It's me! =P •

Komentáře

1 Mikayla Mikayla | 31. prosince 2013 v 12:20 | Reagovat

vážně povedená povídka taková na odreagování

2 Tessie Tessie | 31. prosince 2013 v 12:26 | Reagovat

super povídka :)

3 Ell Ell | 31. prosince 2013 v 13:06 | Reagovat

Taky přeji krásného Silvestra a co nejlepší start do nového roku :)).
Povídka je nádherná! Nesmírně mě potěšilo, že je s Harrym <3. Opravdu jsem si u ní oddechla a užila si ji. A děkuji, že jsi udělala i silvestrovskou jednorázovku, protože stejně jako ta vánoční mi zlepšila celý den :)).

4 Wendy Wendy | 31. prosince 2013 v 15:05 | Reagovat

Nečekala jsem že uděláš jednorázovku i na silvestra, ale udělala mi stejnou radost jako ta vánoční, je úžasná.
Jinak ještě jednou přeji krásný silvestr a všechno nejlepší do nového roku. ;-)

5 Anne Anne | 31. prosince 2013 v 16:08 | Reagovat

Jak si psala, nikde si o chystajícím se silvestrovském příbehu neupozorňovala. O to byla moje reakce překvapenější a šťastnější, když jsem ho úplnou náhodou spatřila. Nepřemýšlela jsem u něj jako u I wanna be with you, ale spíš se nechala vtáhnout do děje a usmívala se při představě "chrápajícího" kudrnáče ;) Zase si mi udělala nesmírnou radost Petí. Vždycky se ti to podaří :)
Taky ti přeji krásný Silvestr a následný Nový rok :) Jak na nový rok, tak po celý rok, tak ať do něj vkročíš pravou nohou ;) Mám tě ráda! :)

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama