Miluji psaní příběhů a miluji 1D, tady bych to příležitostně ráda spojila dohromady. Jsi-li hater, můžeš záložku klidně zavřít, tady Ti pšenka nepokvete =P Díky všem, kteří sem zavítají a nějakou chvíli pobudou!
Trailer k blogovému románu "I wanna be with you"

Last goodbye // FF with NIALL

4. listopadu 2013 v 20:10 | P.
Včera jsem vám slíbila jedno překvapení. A já se snažím své sliby plnit. Má to ovšem háček... Než rozkliknete článek, prosím, věnujte chvilku tomuto úvodu, je velmi důležitý...
Ano, jedná se o povídku =) Ale ne tak ledajakou, v nejmenším se nepodobá mé dosavadní tvorbě. Opravdu ani v té nejnepatrnější částečce. Je o pomíjivosti života, chtěla jsem vám prostřednictvím tohoto příběhu říct, abyste si vážili každé jedné minuty, protože je to dar. Nikdo neví, kolik času je nám vyměřeno.
Ztratila jsem hodně svých blízkých. A jistě všichni z vás už si něčím podobným prošli. A právě tyto zkušenosti, a to jak mé, tak lidí z mého okolí, mě donutily vytvořit něco takového, něco jiného.
Berte, prosím, v úvahu, že literární tvorba je rozmanitá, stejně jako svět kolem nás. Nemůžu pořád psát bezstarostné povídky, občas by měl někdo zpracovat i takové téma... Jen mě za to, prosím, neodsuzujte. Dala jsem do toho srdce, tentokrát hodně. Buďte shovívaví, žádám vás o to =)
NEČÍST, POKUD:
1. Bytostně nesnášíte smutné povídky
2. Máte doopravdy hodně špatnou náladu
3. Jste tu jen proto, abyste se mohli navážet bez ohledu na to, zda jste příběh četli =)
ALE VHODNÉ PRO TY, KTEŘÍ SI POTŘEBUJÍ POPLAKAT...
PPS: POKUD SE VÁM VŠAK PŘÍBĚH NELÍBIL, VYJÁDŘETE SE DO KOMENTÁŘŮ, PROSÍM. Nejhorší je vidět 20 lidí online, ale pouhý 1 komentář a 6 kliků v anketě ='(
Uf, tak jdeme na to? Opravdu? Pak vám přeji krásné počtení ♥


> DOJDĚTE SI PRO KAPESNÍKY, JE MOŽNÉ, ŽE JE BUDETE POTŘEBOVAT. JÁ JE POTŘEBUJI POKAŽDÉ<

Říká se, že pravá láska je jen jedna. Podle mě je to pravda. Ovšem pravost ještě neznamená trvalost. Nic netrvá věčně. Někomu je toho času vyměřeno více než jiným, ačkoli se nám to nezdá správné. Každý z nás už někdy ztratil člověka, na němž mu neskutečně záleželo. Někoho, s jehož odchodem zmizela i jeho vlastní část. Taková, kterou už v budoucnu nic nenahradí.
Já svou lásku našla. Dám ruku do ohně za tu výjimečnou opravdovost, za ten nádherný silný cit, schopný pohnout samotnou podstatou Země. Jenže… Osud mi ji vzal. Krutě ji vyrval z mé náruče, znenadání, chvíli po tom, co jsem konečně začala být šťastná.
Nyní stojím u čerstvě vykopaného hrobu a sleduji naleštěnou dřevěnou rakev, pomalu klesající do temnoty hluboké jámy. Netrvá dlouho a hlína ji spolkne, přikryje jako těžký baldachýn. Zmocňují se mě pocity marnosti, obrovské ztráty. Znovu.
Do hloubky se snese několik bílých růží. Poslední rozloučení s milovanou osobou, poslední "Sbohem" od lidí, kterým na něm záleželo. Ti správní stojí po mém boku, s uctivě sklopenou hlavou a rukama sepjatýma, snad v tiché modlitbě. Pokročím blíž. Spolu s květinami dovnitř dopadnou i mé slzy, tiší svědkové mého zlomeného srdce.
V té chvíli kdosi odkryje nově zbudovaný pomník s jediným nápisem a datem.
NIALL JAMES HORAN
13.9.1993 - 1.1.2013
Kolena mi podklesnou. Sesunu se na chladnou zem, pokrytou sněhovým popraškem, a svět se zatočí. Stromy splynou v jednu šmouhu, tváře smutečních hostů též. Mé okolí je na chvíli jen nezřetelnou skvrnou, něčím vzdáleným. Něčím, co nemá s realitou vůbec nic společného.
Jenže to je lež. Přesně taková realita právě je. Přišla jsem o jediný důvod k úsměvu. Ztratila jsem smysl svého bytí, jako by mi z života někdo vystřihl radost a nahradil ji nekonečným utrpením.
"Leslie," ucítím na rameni jemný dotek. Liam. "Musíš vstát, jinak nastydneš."
"Mně je to jedno," odpovím polohlasně. "Stejně už nemám proč tu dál zůstávat. Všem by se ulevilo, kdybych odešla."
"Přestaň tohle říkat!" rozčílí se. I on má nervy napjaté k prasknutí, jako všichni, ale snaží se zůstat silný. Snaží se pomoci druhým, aby se nezhroutili, přitom sám k tomu nemá daleko. Jenže mou mysl zahaluje jen nekonečná bolest, přes níž nedokážu vnímat nic jiného. Dokonce ani jeho nezištnou snahu napravit, co se dá. "Niall by nechtěl, abys takhle mluvila!"
"Nemáš právo vůbec vyslovit jeho jméno, ne tady, ne teď!" vybuchnu.
"Pleteš se," procedí skrz zuby, oči se mu lesknou. "Nejsi jediná, komu chybí! Všichni ho milovali. Ale víš co? Přestože netuším, jak se s jeho odchodem vyrovnám, zkusím to. Přál by si to."
V té chvíli popustím všechna stavidla svého sebeovládání a rozpláču se jako dítě, jemuž někdo vzal milovanou hračku. Od chvíle, kdy mi zavolali Horanovi a sdělili mi, že jejich syna už nikdy neuvidím, jsem se snažila fungovat. Pomáhala jsem jim zařídit pohřeb, vyklidila jeho pokoj. Povedlo se mi nezhroutit se.
Do této chvíle.
Liam mě pevně obejme, vzápětí se kolem nás seskupí zbytek. Harry, Louis a Zayn. Ucítím dokonce i drobné paže mé nejlepší kamarádky Abigail. Hladí mě po zádech, konejší. A mně se po tvářích stále kutálejí slané slzy. Je jich hrozně moc, jako by neměly konce.
Studený vzduch svištící mezi náhrobními kameny ze země zvedá tlející listí a roznáší ho po okolí. Nebe je od rána černé, zatažené, sem tam se vzduchem mihne sněhová vločka. Chlad, který mnou postupuje, není následkem nevlídného lednového počasí. Kdepak. O to je však lezavější.
Než onen hysterický záchvat pomine, všichni lidé odejdou. Zůstáváme tam sami, v hromadném objetí, a máme pocit, jako by jedna Niallova část byla pořád s námi. Což je zřejmě jeden z důvodů, proč na hřbitově setrváváme.
Ještě jsem si asi tak úplně nepřipustila, že ho už nikdy neuvidím. Ráno se neprobudím a neuvidím tu jeho rozcuchanou blonďatou kštici, do zad mě nebude tlačit zmuchlané prostěradlo od toho, jak se Niall v noci neustále převaloval.
Rozpláču se znovu. Vzlyky, deroucí se mi z hrdla, se nesou vzduchem a doznívají někde v dálce. Třesu se po celém těle, bolest se násobí.
Nejradši bych zvedla hlavu k obloze a vykřičela k ní svůj vztek. Svůj hluboký pocit frustrace, nekonečné ztráty. Lidé mi tvrdili, že v osmnácti letech není možné se doopravdy zamilovat. Pletli se. Všichni se pletli… Jenže já už nedostanu příležitost jim to dokázat.
"Měli bychom jít," šeptne mi Abigail do ucha. "Potřebuješ si odpočinout."

* * * *

Přese všechno jejich naléhání se rozhodnu odejít do bytu, který jsme pár krátkých měsíců sdíleli s Niallem. Možná bych se měla schovat u rodičů. Kde jinde bych dokázala zapomenout?
Jenže to je ono. Já zapomenout nechci. Společně strávené chvilky jsou to jediné, co mi po Niallovi zbylo. Nikdo mi je nemůže vzít. Nikdo. A pokud si mám znovu projít celou bolestí, tak ať.
Ani jednoho ze svých přátel nepozvu dál. Potřebuji být sama. Netoužím po ničem jiném než zachumlat se do oblíbené deky, udělat si horký čaj a prohlížet si všechny společně pořízené fotografie. Vím, co by mi Niall řekl. Že nesmím žít minulostí.
Jenže já nejsem připravená čelit přítomnosti. Ještě ne.
Klesnu do širokého houpacího křesla, v němž jsme strávili tolik večerů veselým klábosením. Ani se nenamáhám s převlékáním, prostě se do něj zhroutím a na kolena přitáhnu první album. Chvilku prsty láskyplně přejíždím po sametové vazbě, jako by vepředu vyražená růže měla tu moc pohnout samotnými základy Země. Jako by zvládla vrátit mi Nialla…
Několik slaných slz dopadne na úvodní desku. Vztekle je hřbetem ruky setřu z lící, semknu rty do úzké linky a s bušícím srdcem knihu otevřu.
Vykoukne na mě sympatická tvář, jíž vévodí obrovské modré oči a široký úsměv, odhalující kovová rovnátka. Fotku jsem pořídila v Irsku před pár měsíci. Vyrazili jsme si tehdy na prodloužený víkend do hor, spali ve stanu a užívali si překrásné přírody. Tam mě naučil hrát na kytaru. Ještě teď si vzpomínám na jeho prsty, objímající ty mé, když mi ukazoval pár základních akordů. Srdce mi zběsile bušilo. Jako v den, kdy se mě dotknul poprvé. Jako bychom se ocitli zpátky na začátku našeho vztahu.
Otočím pár stránek a tlumím další vzlyk. Ne, víc toho asi nezvládnu. Jak strašně si přeji vrátit tyto bezstarostné chvilky.
Mrštím albem na protější stranu místnosti. Nejradši bych rozbila všechno v okruhu několika metrů. Místo toho ovšem jen zatnu pěsti, později bych takové neuváženosti litovala.
Jakmile kniha s hlasitým úderem pleskne o podlahu, otevře se a na zem dopadne jakási krémová obálka. Zamračím se. Copak jsem tam něco schovávala? Kdepak, to bych si snad pamatovala…
Hlavou mi projde jasný záblesk. Schoulím se do sebe, jako by ta jediná věc mohla mé chatrné sebeovládání zlomit. Což se klidně může stát.
Stoprocentně patří jedinému majiteli.
Niallovi.
Spodní ret se mi chvěje, bojím se vstát a pro obálku si dojít. Mám strach, co v ní objevím. Panika ovládá každou buňku mého těla. Držím pohromadě jen taktak, stačí nepatrný náraz a já se rozsypu na tisíc miniaturních kousků.
Musím to risknout. Možná někde v hloubi srdce doufám, že se najde zázrak, který mi blonďáka vrátí. A možná se ten zázrak právě objevil.
Nejistě se zvednu na nohy a přejdu přes místnost. Netoužím se papíru dotknout, v mé mysli se zhmotní jako obrovský jedovatý pavouk. Člověk by měl překonávat své fobie. Tak směle do toho.
Sehnu se a hrábnu po dopise. Prsty se mi okamžitě rozklepou, když poznám rukopis. Úhledné kulaté písmo, tak snadno čitelné… Rozlepím obálku, naposledy se zhluboka nadechnu a vytáhnu sněhově bílý jemný papír, hustě popsaný těmi samými pravidelnými linkami.
Z koutku oka mi po líci skane jedna slza.
"Drahá Leslie," stojí tam. Se stále zrychlujícím tlukotem srdce pokračuji ve čtení. "Nedávno jsem přemýšlel o životě. O naší krátké existenci. A uvědomil si, že každý další den, který člověk prožije, je dar. Dar, který je potřeba střežit. Nikdo by ho neměl brát jako samozřejmost. Kdo ví, co nás čeká v budoucnu? Zda je pro nás vůbec nějaká budoucnost přichystaná? Stýská se mi po Mattovi. Dlouho jsem se jeho smrtí užíral. Ztratil jsem nejlepšího přítele. Proč? Proč ti nejlepší z nás musí odcházet? Já vím, na tohle mi asi nikdo neodpoví.
Došlo mi, jaký zázrak se stal, když jsi mi vstoupila do života. Chtěl bych ti tolik poděkovat… Proto jsem se rozhodl napsat tento dopis. Co kdyby se jednou něco stalo? Aspoň budeš vědět, cos pro mě znamenala. Vím, že za normálních okolností toto album neotevřeš. Žiješ přítomností, nevracíš se do minulosti. Důležité pro tebe je, co se děje TADY a TEĎ. Pokud jsi ho tudíž našla, znamená to, že už u tebe nejsem.
Hlavně neplač, Leslie, prosím. Prožil jsem díky tobě ty nejkrásnější okamžiky. Určitě nyní sedíš v obýváku, opřená o zeď, a po tvářích ti stékají slzy.
" Pousměji se. Opravdu mě měl přečtenou. "Život máš jen jeden, pamatuj na to. Vzpomínáš na naši první schůzku? Procházeli jsme se ruku v ruce podél Temže. Snažil jsem se tě ohromit, prostě zamachrovat, a málem jsem spadl do studené vody. Kdo mohl vědět, že ta loďka není přivázaná? Ale v konečném důsledku fungoval i tento, ne příliš vydařený pokus. Rozesmála ses. V té chvíli jsem se do tebe zamiloval. Tolik ses lišila od ostatních holek! Věděl jsem, že se nevzdám, dokud nebudeš má.
Tím okamžikem začalo nejlepší období mého života.
"
Už se nesnažím tišit zoufalé vzlyky, deroucí se mi z hrdla. Stejně mě nikdo neuslyší. A nikdo mi nepomůže, to musím zvládnout sama.
Zakloním hlavu, otevřu další zásobník sil, který je někde ve mně ukrytý, a pokračuji. "Ať se stane cokoli, pamatuj na to, že tě miluji. Z celého svého srdce. Nikomu před tebou jsem se ještě takhle neotevřel. A ať jsme spolu strávili jakkoli krátký čas, byl nádherný.
Prosím, neskrývej se před světem. Nezavírej oči, abys nepropásla něco nádherného a výjimečného. Možná tě právě teď nedržím za ruku, to však neznamená, že s tebou nejsem. Jsem. A budu napořád. Patřím do jedné etapy tvého života, nyní ti však začíná nová. Prosím, žij dál. Ať na tebe můžu být hrdý.
Nezapomeň na mě. A můžeš si být jistá, že já tě nikdy doopravdy neopustím.
Miluji Tě, Leslie. Vždycky jsem tě miloval a vždycky budu, nehledě na to, kde se ocitnu.
Niall
"
Na spodní část papíru dopadá jedna slza za druhou. Mé srdce bije stále rychleji, teskní po Niallově náruči, jemné vůni, která ho vždycky doprovázela. Chce se ho držet a nikdy nepustit.
Sakra, jak mám žít asi dál?
Dopis si přečtu znovu. A pak zase, čtu ho stále dokola, až bych ho snad dokázala přeříkat slovo od slova. Copak snad něco tušil? Věděl, že si na něj Smrtka v blízké době počká? Pokud ano, proč nastupoval do toho zatraceného auta?
Otázky se mi hlavou honí jedna za druhou. Odpovědí se mi nedostává. Nikdo se nenamáhá vysvětlit mi pointu celé situace. Jistě, proč by se o mě měl kdokoli zajímat? Jen jsem ztratila kus sebe samé. Co na tom…
Ironie, sarkasmus. To jsou ony únikové cesty, které mi pomáhají to všechno prostě nevzdat. Musím se posunout dál. Kvůli Niallovi. Aby na mě mohl být hrdý, přesně jak psal v posledním dopise. Posledním a trvalém rozloučení.
Vím, že tuto obálku budu střežit do konce svých dnů.
Naposledy se zahledím na úhledné, důvěrně známé písmo. Část mě samé zůstala na hřbitově, kde nyní odpočívá po jeho boku. Už se nevrátí, prázdno v mé duši nikdy nic nenahradí.
A já o náhradu ani nestojím.
Niall mi změnil život. Byl mi oporou v těch nejtěžších dnech, vděčím mu za to, kým nyní jsem. Bez něj bych to všechno dávno vzdala. Dal mi dar. Obrovský dar, jímž nemám právo pohrdnout.
"Děkuju," šeptnu do ticha pokoje a nějak vím, že mě slyší. "Nikdy na tebe nezapomenu."
Záclony se jemně zavlní, jako by si s nimi pohrával vítr.
Ale já vím, že tím to není. Okna jsou zavřená, stejně tak dveře.
Poprvé po dlouhých několika dnech se usměju. "Miluju tě."

Po tváři mě pohladí chladný závan. Jeho poslední sbohem…

•••the end•••

*OCENÍM UPŘÍMNÝ KOMENTÁŘ =)*

Přelouskali jste? A ptáte se, proč právě Niall? Odpověď je jednoduchá. Jeho si čtenářky kdysi odhlasovaly u nás na FB stránce =) Ještě jednou se omlouvám za zvolené téma, ale prostě... Cítila jsem nutkání něco podobného napsat, asi to nedokážu dost dobře vysvětlit. Možná se v tom někteří z vás najdou, jak mi včera řekla kamarádka... Ani se vám to líbit nemuselo, nevadí, sto lidí, sto různých chutí... Ať tak nebo tak, děkuji vám za vaši dosavadní podporu, že mi dáváte možnost dělit se o to, co miluji. Jsem vám vděčná... Love ya!
PS: Ještě včera v noci jsem panikařila, že příběh nezveřejním, že mě lidi ukamenují... Ale zase jsem se jednou rozhodla risknout, tak uvidíme =)

AUTOR: PETRA

>>PŘÍPADNÝ KONTAKT NA MĚ NAJDETE V MENU <<
 


Anketa

Ulehčíme to. Pokud jste příběh přečetli a NELITUJETE, prostě klikněte =) Děkuji =)

♫ click ♫ 100% (25)

Komentáře

1 Mončiča Mončiča | 4. listopadu 2013 v 20:47 | Reagovat

Ako mám čítať, keď mám oči plné sĺz? :') Je to nádherné, neuveriteľne úžasné. Och nemám slov. Naozaj nemám...

2 Šárka : Šárka : | 4. listopadu 2013 v 21:13 | Reagovat

Dobře takže rozbrečela si mě jako málé dítě :D navíc mi k tomu začla hrát smutná písnička :D je to krásné dokonalé a a já nevím co ještě dodat... prostě fantastické :3 Miluju tvůj styl psaní :))

3 Ell Ell | 4. listopadu 2013 v 22:24 | Reagovat

Určitě si povídku přečtu, jen ne hned. Je už dost pozdě a teď zrovna nepotřebuji brečet, nebo něco. Ale slibuji, že si ji co nejdříve přečtu, protože jsem se na ni těšila, jako na každou tvou povídku.

4 Andy Andy | E-mail | 5. listopadu 2013 v 10:54 | Reagovat

Je to první povídka, která mě rozbrečela až tak že jsem to ani skoro nedočetla. ale dočetla jsem to. :'D fakt krásné. Jsi šikovná a krásně píšeš

5 Lucy Lucy | 5. listopadu 2013 v 17:44 | Reagovat

Peti, děkuju! Přesně takovýhle příběh jsem teď potřebovala. Nějaký, u kterého se pořádně vyřvu.
Tahle jednodílovka je prostě dokonalá, ostatně tak, jako všechny ostatní od tebe. Úplně jsme se do toho vžila a všechno jsem prožívala, jako bych byla na Lesliině místě. Asi nejvíc mě dostal ten dopis, protože takovéhle dopisy mě v povídkách dostanou vždycky.
Poslední dobou už mě ani smutné příběhy nerozbrečí, ale ten tvůj mě opravdu dostal.
Jsi prostě úžasná... A tahle jednodílovka je úžasná... A já prostě nemám slov. Než jsem začala psát, tak jsme měla připravené, co všechno ti k ní napíšu a teď jsme všechno zapomněla.

6 Mikayla Mikayla | 5. listopadu 2013 v 17:49 | Reagovat

bulím jako želva, ale je to neskutečně dojemný a překrásně napsaný s takovým citem...

7 kristý kristý | E-mail | 5. listopadu 2013 v 18:24 | Reagovat

Petí,moc ti děkuju.V poslední době to mám dost těžký a teprve teďka u tohohle krásnýho příběhu jsem dokázala "U pustit stavidla",jak ty ráda píšeš.Příběh je sám o sobě hrozně smutný a budu ráda,když v tom budeš pokračovat.Nádherný....

8 Wendy Wendy | 6. listopadu 2013 v 14:39 | Reagovat

Děkuju Petí. Přesně něco takovýho jsem potřebovala, něco u čeho se pořádně vybrečím...
Už se mi dlouho nestalo že by mě nějaký smutný příběh rozbrečel, ale tenhle mě vážně dostal. Málem jsem to nedočetla. Je to nádherný

9 odff odff | 9. listopadu 2013 v 13:21 | Reagovat

Nádherná poviedka. Je smutná, to je pravda, ale strašne sa mi páči :)

10 Ell Ell | 27. listopadu 2013 v 19:56 | Reagovat

Tak, konečně jsem se k této povídce dostala. Nemám slov. Je to jedna z nejnádhernějších, i když zároveň nejsmutnějších povídek, co jsem kdy četla. Skoro od začátku jsem brečela. Napsala jsi to naprosto dokonale. Ještě jsem si toho moc neprožila, nezamilovala se, ale díky tobě to můžu všechno cítit. Je něco jiného přečíst si knížku od spisovatelky/le a přečíst si povídku/y od tebe. Vždycky, když čtu nějakou povídku od tebe, tak mě to zasáhne přímo u srdce. Dokážeš to napsat opravdu úžasně, tak, že se každý může vcítit do dané postavy/situace. Píšu to takhle, protože nevím, jak jinak to vysvětlit, nebo ti říct jak dokonale píšeš <3.

11 kristý kristý | E-mail | 7. ledna 2014 v 16:56 | Reagovat

MOžná, že si už tento komentář nepřečteš, ale jen Ti chci říct, že se k týhle FF-ce vracím horozně ráda. Já vím, asi to vyznělo trochu divně, ale já si nemůžu pomoct. Je to prostě nádherně napsaný a snad do úplného detailu popsaný. Vždy si u toho pobrečím a uvědomím si, že život je opravdu krátký a my si musíme vážit každé chvíle, kterou máme...

12 [Adminka] [Adminka] | Web | 7. ledna 2014 v 17:24 | Reagovat

[11]: Kristýnko, naopak, čtu všechny komentáře, které mi tady "přistanou". A neznělo to vůbec divně, rozumím Ti. A to jsem si přesně přála, aby si alespoň někdo uvědomil, jak pomíjivá je naše existence. Dneska si každý představuje život strašně jednoduše, umí se jen mračit, nadávat a vůbec nepřemýšlí o svých činech, následcích, nic. Takže Ti za komentář moc děkuju... ♥
Petra

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama