Miluji psaní příběhů a miluji 1D, tady bych to příležitostně ráda spojila dohromady. Jsi-li hater, můžeš záložku klidně zavřít, tady Ti pšenka nepokvete =P Díky všem, kteří sem zavítají a nějakou chvíli pobudou!
Trailer k blogovému románu "I wanna be with you"

I wanna be with you /46.díl/

20. září 2013 v 19:42 | P. |  I wanna be with you
Páteční večer znamená jedno: nový díl IWBWY =P Pevně doufám, že spoustě z vás udělá radost! =) Snažím se teď ve volných chvílích psát, ale v pondělí mi začíná škola, takže nedokážu povědět, jak to nyní bude vypadat =) Pokusím se ale udělat vše, co bude v mých silách =)
A jak vy a škola? Jak zatím válčíte? Také vám chybí léto? Toto sychravo je úplně o ničem =(
Děkuji znovu za veškerou podporu, vděčím vám všem, které u příběhu doteď vydržely... Chápu, že je to pro někoho zřejmě zdlouhavé, ovšem to jsem já, snažím se to vystavit jako opravdový promyšlený příběh. Tak mi, prosím, odpusťte =)
KRÁSNÉ POČTENÍ ♥


Domů, do toho prázdného bytu, se mi vůbec nechtělo. Schovala jsem se tedy v malé zastrčené kavárně, objednala silnou kávu a zkoušela se sebrat. Což šlo vážně neuvěřitelně těžko. Hlavou se mi honilo milion věcí, které však vždycky skončily u stejného cíle. Mé smrti.
Oklepala jsem se, dal se do mě chlad. Čím jsem si jen něco takového zasloužila? Netuším. Nenašla jsem v životě žádný natolik zlý přešlap, aby mě muselo potkat… tohle. Uvízla jsem ve slepé uličce a s každou další minutou, kterou jsem v ní strávila, se zmenšovala šance na návrat domů.
Uvědomila jsem si, že mé srdce to táhne oběma směry. Jeden míří do Čech, k mé rodině a starému životu, přátelům, prostě všemu, co jsem kdy znala. Ovšem druhý je dlážděn hrbolatou kamenitou stezkou, na jejímž konci čeká jeden jediný člověk. Louis. Poprvé v životě se doopravdy zamiluji a musí to být tak složité… Povede-li se mi nějakým zázrakem odejít zpět domů, už nikdy ty střepy neposkládám. Už nikdy nedají dohromady mé srdce tak, aby mohlo správně fungovat.
Co když je skutečným jádrem celé této záměny právě Lou? Jenže jak? Co by po mně mohl osud chtít? Donutit mě, abych trpěla? Poznala bolest? Tak to se mu povedlo.
Zapřela jsem se v židli a zavřela oči. Ve spáncích mi tepalo, bolelo mě dokonce i koukat. Snad mě tady takhle nikdo neobjeví, kdyby se na internetu vynořily mé fotky v takovém stavu, asi bych měla co vysvětlovat.
Moment… Fotky?
Zatraceně, zapomněla jsem se Amelii zmínit o tom proklatém snímku, který se zničehonic objevil na ranči. Třeba by do celé její teorie, ať je jakákoli, nějak zapadal! I když těžko… Jedna moje pitomá fotka s touto šíleností nepohne. Jak by mohla? Nepohne s ní nic. Nic… To je konec. Už nikdy neuvidím mamku, tatína, nikdy se neprojdu svými oblíbenými lesními cestami.
Po tvářích se mi rozkutálely slzy. Setřela jsem je dřív, než si jich mohl někdo všimnout, a zhluboka se nadechla. Nesmím panikařit. Tedy ne víc, než jsem panikařila doteď. Ještě není nic ztraceno… Jak se říká, naděje umírá poslední.

V kavárně jsem seděla asi dvě hodiny. Někdy po poledni vysvitlo sluníčko, rozhodla jsem se ke krátké procházce. El jistě měla v Londýně spoustu přátel, ovšem já zrovna nehořela touhou vydat se je hledat. S většinou z nich bych si stejně neměla co říct a už tak byl můj život jeden velký nepořádek. Radši budu trávit volné chvíle sama, aspoň nepokazím nic dalšího.
Na náměstí jsem si koupila báječnou točenou zmrzlinu a usadila se na jednu z tamních laviček. Jemný větřík mi cuchal vlasy, teplé paprsky se něžně dotýkaly mé tváře. Tam by se líbilo jak mé mamce, tak přátelům.
"El!" prořízl konejšivé ticho ječivý hlásek. Připadal mi povědomý, jako bych… "Kdes celou dobu byla?"
Pootočila jsem hlavu právě včas, abych si všimla vysoké slečny s dlouhými, špinavými blond vlasy a neuvěřitelně vysokými podpatky. Bez okolků si přisedla ke mně. "Jak jsi mě před pár dny mohla nechat v tom klubu? Počítala jsem s tebou?"
To bude Jessica.
"To si kamarádky nedělají."
"Promiň, Jess," šeptla jsem, modlíc se, abych se nezmýlila. "Ale jak určitě víš, bylo to v poslední době mezi mnou a Louim takové napjaté, takže jsem s ním chtěla strávit nějaký čas."
Odfrkla si. "S ním jsi pořád. A co naše tradiční mejdany?"
"Promiň. Však ti to někdy vynahradím, neboj."
Konečně se uvolněně usmála. "To jsem přesně chtěla slyšet. A víš co? Joe mě pozval na rande!"

Následující půl hodinu jsem poslouchala nadšené štěbetání o lidech, které jsem v životě neviděla, a řešila problémy Eleanořiných přátel. Musela jsem se usmívat a přikyvovat, tvářit se, že o všem vím a nic mě nepřekvapí. Prošla jsem jednou z nejtěžších zkoušek vůbec. Jakmile se se mnou tudíž rozloučila, cítila jsem se vymačkaná jako citron. Bez síly, bez špetky energie. A bez jakékoli chutě zvednout se a něco řešit.
Zahleděla jsem se na oblohu. Slunce bojovalo s nadýchanými mraky, které se snažily převzít nad Zemí nadvládu. Viděla jsem se v tom. Já byla to slunce… Slunce protivící se osudu.
Ta metafora mi na tváři vykouzlila posmutnělý úsměv. Ťala totiž do živého. Jen jsem netušila, zda se mi povede to samé co životodárnému kotouči nad mou hlavou. Jestli nad osudem zvládnu zvítězit.

*Co vás čeká příště?*
Sotva jsem zabočila za roh, spatřila jsem ho. Niall se ležérně opíral o stěnu jedné z mnoha budov a v pozadí se nervózně procházel jakýsi vysoký hromotluk. Byla jsem si absolutně jistá, že jsem ho ještě nikdy nepotkala.
"El!" vyhrkl blonďák, sotva si mě všiml. Znovu, jako už tolikrát předtím, zvědavě naklonil hlavu a zamračeně si mě prohlížel.
>> DALŠÍ DÍL JIŽ TUTO NEDĚLI <<
Autor: PETRA
Víte, co mi dělá největší radost? Když u svého příběhu objevím komentář od nového čtenáře... Znamená to, že se vaše řady nepatrně rozrůstají, což je pro mě hodně důležité ♥ Díky, že mé psaní podporujete. Mám co zlepšovat, ale snažím se. A také vím, že vydržet u povídky asi není nic snadného, alespoň ne pro ty z vás, kterým chybí trpělivost =D Chápu to, mám zvláštní styl psaní. Ale kdo vydrží, má nejen můj obdiv, ale i OBROVSKÝ VDĚKMrzí mě, když lidé u příběhu ubývají, ale s tím asi nic neudělám =)
 


Anketa

20.9.: Prosím všechny čtenáře o jediné kliknutí =) Vám to neublíží a mně pomůže... Thanks ;o)

# čtu # 100% (28)

Komentáře

1 Secret Secret | 20. září 2013 v 19:55 | Reagovat

Zase dokonalé ! Píšu to pokaždé a budu to pořád psát : miluju tenhle příběh a hlavně tvoje psaní! jen tak dál xoxo

2 Ell Ell | 20. září 2013 v 20:04 | Reagovat

Mě se tvůj styl psaní líbí a určitě u příběhu vydržím :). Je to pro mě takový oddech, odtržení od reality! Tenhle díl byl sice takový, že se v něm nic převratného nestalo, což možná některým vadí, ale mě se to líbí. Můžu o té povídce přemýšlet. A tou ukázkou z příštího dílu jsi mi vyrazila dech, zase něco s tím Niallem! Hrozně moc se těším na další díl! Píšeš dokonale a neboj všichni u toho vydrží, musí, jinak to ani nejde <3

3 A.K. A.K. | Web | 20. září 2013 v 20:49 | Reagovat

Dokonalé! Veľmi sa teším na ďalšiu časť :)

4 Kristý Kristý | E-mail | 20. září 2013 v 21:24 | Reagovat

Tvoje psaní se mi nestesitelně líbí a vždy jsem vydržela až do konce,tak to nevzdám ani teď.Kdybich to toiž vzdala přišla bych o skvělý příběhy,které píšeš.Vsadím se,že Niall už něco ví a už se těším na další díl . :)

5 Mikayla Mikayla | 20. září 2013 v 21:39 | Reagovat

no tak prvně odpověd na tvou otázku před povídku :) já už školu začla tenhle týden a je to teda něco první týden na vš byl velice vysilujicí a tobě přeji at ho máš lepší :)

teď k povídce je to naprosto dokonalé jen už se nemůžu dočkat až nám to celé přiblížíš víc a neměj mi to za zlé chápu a jsem ráda, že je to tak dlouhé, ale tvůj příběh mi připomíná pretty little liars ne obsahem ale těma zápletkama :D

6 Tessie Tessie | 20. září 2013 v 21:48 | Reagovat

zase další ůžasný díl :)) už se nemůžu dočkat neděle :)

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama