Miluji psaní příběhů a miluji 1D, tady bych to příležitostně ráda spojila dohromady. Jsi-li hater, můžeš záložku klidně zavřít, tady Ti pšenka nepokvete =P Díky všem, kteří sem zavítají a nějakou chvíli pobudou!
Trailer k blogovému románu "I wanna be with you"

Dívej se svým srdcem... /jednorázovka•LIAM/-2.část →ZÁVĚR

12. června 2013 v 19:39 | P. |  Dívej se svým srdcem...
Druhá, závěrečná část příběhu s Liamem je tady =) Upřímně, na jednu stranu jsem se na vaše reakce těšila, na tu druhou se jich i trochu bála. Nejsem si svým psaním zase tolik jistá, vidím v něm spousty chyb a navíc: tohle je velmi odlišné téma. Není to klasická FF, jsem si toho vědoma, opravdu. Ale já taková témata zpracovávám mnohem radši, snažím se rozvinout to něco málo, co by ve mně náhodou mohlo být.
A moc bych vás o něco chtěla poprosit… Od zveřejnění první části (→zde←) blog navštívilo na 200 lidí. Ale reakce tomu neodpovídají =( Já uvítám cokoli. Pokud se vám nechce psát komentář, stačí mi kliknutí v anketě, abych věděla, kolik lidiček si našlo čas a věnovalo ho přečtení dalšího mého výlevu. Snad nechci tak moc ;o)
Děkuji vám všem za podporu, moc pro mě znamená… Dělám, co miluji, a upřímná pochvala či vyjádření je to nejvíc, co mi můžete dát…
Přeji (doufejme) KRÁSNÉ POČTENÍ
"Celý článek"


Chvíli jsem zpracovával, co mi právě pověděla. Nikdy mě nenapadlo pohlížet na to z takového úhlu. Že ne každý nemocný či lišící se člověk touží po soucitu, nýbrž po jednání, jakého se dostává těm…. normálním.
"Ale patříš," snažil jsem se ji povzbudit. "Ne všichni asi ví, jak se chovat správně. To však neznamená, že by tě brali jako přítěž."
Upřela na mě nevidoucí pohled a já u srdce pocítil nesnesitelně bolestné bodnutí. Měla zvláštní barvu očí. Její panenky hrály u okrajů jasně zeleně, směrem k zorničce však získávaly odstín spíš do zlatova. Nebyla typicky krásná, ale z tváře jí čišel zvláštní pokoj. Ne poprvé mě napadlo, proč musí ti nejlepší lidé trpět. Pokrytcům, podrazákům a hajzlům, povím-li to takhle, většinou všechno prošlo. Ale skutečná lidská bytost aby do krve bojovala za svou existenci. Svět je vážně divné místo.
"Mohla bych tě o něco poprosit?" promluvila najednou. Splnil bych jí v té chvíli snad všechno. "Samozřejmě."
"Zazpíval bys mi?"
Nechápavě jsem zamrkal. "Jak víš, že zrovna já umím zpívat?"
"Ale no tak," pousmála se. "Nebudeme si tu na nic hrát, že? Vím to. Jsi Liam Payne."
Zbledl jsem. Jak to jen mohla tušit? Leda by jí to před mým příjezdem už někdo zatepla vyklopil. Jasně, to je ono. "Mamka se ti evidentně svěřila, kdo k vám přijede na návštěvu."
"Pleteš se," zavrtěla hlavou a sklonila se, aby podrbala Ritu za ušima. Ta byla na vrcholu blaha. "Nikdo mi nic nepověděl."
"Jak to potom víš? Když…"
"...nemůžu vědět, jak vypadáš?" doplnila za mě. Odpověděl jsem jí zoufalým povzdechem, proto bez váhání pokračovala. "Znám One Direction, nezřídkakdy usínám s vašimi songy v uších. Víš, jak se říká, že po ztrátě jednoho smyslu se zlepší ty ostatní? Je to pravda. Oslepla jsem před osmi lety, prý šlo o nějakou vrozenou vadu. Teď dovedu lidi poznat jen podle tónu jejich hlasu. Navíc, Alex tě oslovil jménem "Liam" a mamka mluvila o Niallovi, což spolu s tím, jak mluvíš, mé podezření jen potvrdilo."
Ta nevinná 16letá holka mě nepřestávala překvapovat. Zasloužila si můj obdiv víc než kdokoli jiný. Zjevně to nikdy neměla lehké, a přesto se nevzdala. Směje se, žertuje, dělá vše pro to, aby svůj život udržela pohromadě. Asi jsem díky ní začal leccos přehodnocovat.
"Moc toužím udělat si představu o tom, jak vypadáš," vytrhla mě ze zamyšlení. "Dovolíš… Smím se tě dotknout?"
Místo abych promluvil, uchopil jsem její dlaně do svých a zvedl je ke své tváři. Nejistě mi prsty přejela po lícních kostech, poté bradě a zpět nahoru, k čelu. Její doteky byly sametové, hřejivé. Mělce jsem dýchal, zvedala se ve mně nervozita.
"Nebuď tak smutný," promluvila po nekonečných minutách. "Svět není spravedlivý, za všechno musíme odvádět daň. Chce to sílu, vytrvalost a houževnatost. Liame, věř mi. S těmi správnými lidmi za zády zvládneš vše. Hlavně se nevzdávej." Jako by mi četla myšlenky. Probírala se těmi nejniternějšími pocity, přečetla mě jako otevřenou knihu.
Usmál jsem se a přiklopil její dlaň svojí.
* * * *
"Mockrát vám děkuju za ty dva absolutně úžasné týdny," loučil jsem se v sobotu ráno před penzionem, kde na mě už čekalo taxi. "Určitě se nevidíme naposledy."
"To jistě ne," pokročila Laura a napřáhla ruku. "Jsi tu kdykoli vítán."
Rozloučil jsem se poté s Alexem, který se snadno stal mým přítelem, a konečně pokročil k poslední člence naší malé skupinky.
Trudy stála nejistě na kraji chodníku, k nohám se jí tiskla Rita. Natáhl jsem dlaň a něžně jí prstem přejel po předloktí. "Tobě, Trudy, děkuju. Za všechno."
"Spíš děkuju já tobě," usmála se. "Na naše rozhovory hned tak nezapomenu."
Ani já zapomínat nehodlal. Těch čtrnáct dní uběhlo na můj vkus až příliš rychle. Vydržel bych tam klidně další týden, měsíc, možná i rok… S Trudy jsme se každý večer vybrali na procházku, doprovázeni její věrnou chlupatou společnicí, a povídali si jako staří známí. Nikdy jsem nepotkal dívku, jako je ona. Ať jsem řekl cokoli, nemusel jsem se bát, že se mi svou odpovědí vysměje. Naopak. Dělala vše pro to, aby mě povzbudila.
Letmo jsem se jí rty otřel o čelo a bez dalšího pohledu nasedl do auta. Nedokázal jsem k té rodině venku znovu obrátit pozornost. Tedy, k rodině… Spíš k jednomu určitému člověku. Mé srdce se trhalo na tisíc kousků a já měl jedinou starost: udržet klidnou masku.
* * * *
"Mám tě pozdravovat od Trudy," pronesl jedno odpoledne Niall, zatímco jsme spolu čekali v nahrávacím studiu, až se k nám milostivě přidá zbytek. Okamžitě si tak získal můj zájem. "Trudy?"
"Jo," poposedl. "Včera jsme spolu mluvili."
Stiskl jsem ruce v pěst. Uběhl měsíc od chvíle, kdy jsem se z "Clary" vrátil. Dlouhý měsíc vyplněný myšlenkami na ni. Nerozuměl jsem sám sobě. Co se to jenom děje?
"Liame, stalo se tam snad mezi vámi něco?" nedal se ukonejšit mým zatvrzelým mlčením. "Mám takový divný pocit…"
"Mezi námi se nic nestalo," opáčil jsem klidně. Možná až moc, působilo to nuceně. A můj kolega si toho všimnul. Přimhouřil oči a skousl ret. "Hele, Liame, Trudy je skvělá holka, a pokud se v Claře něco událo-," naléhavě jsem ho přerušil. "Máš pravdu, je báječná. Ale nelam si hlavu, fakt se nic neděje."
Víte, co bylo strašidelné? Že já sám svým slovům nevěřil.
"Fajn," povzdechl si a honem změnil téma. "Chtěl jsem tě poprosit o laskavost. Asi se ti to moc líbit nebude, ale já tě moc prosím, dej mému návrhu šanci."
Zamračil jsem se a zlobně založil ruce na prsou. Ten Niallův tón se mi ani za mák nelíbil.
"Co bys řekl na dvojité rande?" vychrlil tak rychle, až jsem měl problém rozumět. Pozvedl jsem obočí. Moment, v jedné chvíli se bavíme o Trudy a v té další mě kamarád tahá na dohodnutou schůzku? To vážně?
"Hele, já myslím, že to není dobrý nápad."
"Prosím!" protáhl nešťastně. "Hele, ta slečna, s níž mám jít na večeři, si prostě dala podmínku. Její kamarádka se prý nedávno rozešla s přítelem a je z toho strašně nešťastná, tak by ji ráda nějak povzbudila."
"A tlačením do nového vztahu ji povzbudí, jo?" Neodpustil jsem si kousavě, ovšem když jsem viděl, jak se Niall tváří, zoufale jsem si povzdechl. "Tak fajn."
Ta večeře byla katastrofa od samého počátku. Dívka, jíž se mi můj kolega snažil dohodit, měla krásnou tvář a dokonalou postavu, ale nic víc. Mluvila stále jen o svém ex-příteli, kariéře modelky nebo nejnovějších slevách v obchodě. A když ne tohle, pak z nás páčila informace o kariéře One Direction. Nikdy předtím mi to nevadilo, potkal jsem spousty takových slečen, ovšem najednou… Jako by se ve mně udála jakási změna. Vlastně ne… Jako by mě změnila Trudy.
Cukl jsem sebou. Kam jen mé myšlenky zabloudily? Proč jsem poslední měsíc dokázal vzpomínat jen na naše prožité chvilky? Toužil jsem vrátit se do "Clary", zpět do toho malebného penzionu, kde jsem se cítil jako doma.
"Liame, ty mě vůbec neposloucháš!" protáhla Nancy, má společnice, naštvaně. Niall zbystřil a obrátil k nám pozornost. Možná postřehl tu změnu v atmosféře, to napětí.
"Promiň," ošil jsem se nervózně. "Ale asi už půjdu." Překotně jsem se zvedl do stoje, až kovové nohy zaskřípaly o podlahu. Najednou jsem věděl, co mám udělat. Řešení se přímo nabízelo, správná cesta se přede mnou zeširoka otevírala.
Musím za Trudy.
"Liame, zbláznil ses?" sykl zlostně Niall. Probodával mě ledovým pohledem, ústa semknutá do jedné úzké linky.
"Promiň, Nialle," šeptnul jsem, "ale musím pryč."
Nečekal jsem na nic dalšího, prostě jsem se sebral a propletl se z restaurace na ulici. Jasně, nezachoval jsem se vůči své společnosti správně, to by mi pověděl každý. A až se svému kolegovi dostanu pod ruku, donutí mě toho zběsilého úprku litovat. Zatím se tak ovšem nestalo.
"Kámo, co blbneš?" bouchly dveře a ve světle pouličních lamp se objevil právě Niall. "Co tě to popadlo? Normálně ti přeskočilo!"
"Nialle, promiň!" přerušil jsem ho naléhavě. "Teď ale není ta nejvhodnější chvíle, abych ti něco vysvětloval."
"Když ne teď, tak kdy?" chytil mě za paži a zabránil mi tak v odchodu. Povzdechl jsem si a zpříma se na něj zahleděl. "Fajn. Musím za Trudy."
V očích se mu mihla nechápavost. "Za Trudy?"
"Potřebuji si s ní promluvit."
"Takže se v Claře přece jen něco stalo?"
"Já nevím," opřel jsem se vyčerpaně o zeď. "Holku, jako je ona, jsem ještě nepotkal. Je výjimečná… Od té doby, co jsem ji poznal, na ni nemůžu přestat myslet."
"Ale ona je slepá," namítl Niall jemně. Zamračil jsem se. "No a?"
"No a?" rozohnil se. "Liame, prošla si věcmi, které většinu lidí nepotkají za celý život. Nemyslíš, že má za sebou už dost trápení?"
Vůbec mi nedocházelo, o čem to blonďák mluví. "Já jí přece nechci ublížit!"
Chvíli soustředěně studoval mou tvář.
"Nialle, věř mi," pronesl jsem prosebně. "Poslední, po čem bych toužil, je zranit Trudy. Chtěl bych… Chtěl bych jen vědět, zda by byla ochotná dát mi šanci. Záleží mi na ní." Byla to čistá pravda. A sotva ta slova padla, neuvěřitelně se mi ulevilo.
"Fajn," rozhodil ruce. "Ale pokud jí ublížíš, něco zažiješ!"
Usmál jsem se. Toho bych se nebál.
* * * *
"Za tohle nás management nepochválí," šeptnul jsem úzkostně, jakmile jsme se další odpoledne oba dostali do "Clary". Slunce se schovávalo za šedými mraky a dovolilo pouze jedinému paprsku pohladit zem. Odjeli jsme ráno. Bez jediného slůvka vysvětlení, bez předchozí domluvy. Prostě jsme z Londýna zdrhli. Niall odmítal nechat mě jet samotného a já mu za to vlastně byl vděčný. Dlaně se mi začaly potit, kolena se proměnila v rosol.
"Kašli na management," zaplatil taxikáři a vystoupil z vozu. Následoval jsem jeho příkladu. "Chvíli se budou vztekat, ale nakonec se jako vždy uklidní."
Zahleděl jsem se před sebe na penzion, v němž jsem strávil krásné dva týdny. Kde se můj život od základů změnil.
"Na co čekáš?" drcnul do mě. Nervózně jsem skousl ret. "Táhli jsme se až sem, teď to prostě nemůžeš jen tak vzdát."
"Neboj," napřímil jsem ramena. "Vzdát to nehodlám."
Ještě chvilku jsem sbíral odvahu, nakonec jsem se odhodlal a udělal první krok.
Recepce zela prázdnotou, avšak dveře do zahrady byly otevřené. Bez dalšího přemýšlení jsem se jimi prosmýkl ven.
Srdce se mi zběsile rozbušilo. Trudy seděla na tom samém místě, kde jsme spolu mluvili poprvé. Ach, jako by se to stalo včera. Ten večer ve mně zřejmě odstartoval onu změnu, pod jejímž vlivem jsem se tady znovu ocitl.
Připadal jsem si zvláštně. Paradoxně jsem nikdy dost dobře neuměl mluvit s dívkami. Chybělo mi sebevědomí, dokonce i teď, kdy jsem se stal součástí One Direction. Strach se snad i znásobil. Nyní jsem totiž mnohem hůř poznával, komu na mně skutečně záleží.
Rita mě okamžitě vzala na vědomí. Zvedla hlavu a nadšeně ocasem zabušila o zem.
"Copak, Rito?" oslovila ji něžně Trudy.
"Máte návštěvu," promluvil jsem. Původně jsem zamýšlel použít vyrovnaný silný hlas, ovšem můj pokus selhal. Zněl jsem poněkud přidušeně.
"Liame?" opáčila nevěřícně, vyskočila na nohy a rozběhla se ke mně. Útroby mi sevřel ledový strach. Neublíží si?
Ovšem ona se bezstarostně hnala dál. Napadlo mě, že tuto cestu už musela znát zpaměti. Každé zákoutí, každý kamínek. Než jsem se nadál, padla mi kolem krku. Bez jediného zaváhání, jediného klopýtnutí.
"Tolik se mi stýskalo," šeptal jsem něžně, zatímco se mi její slzy vpíjely do mikiny.
"To i mně," kuňkla tiše.
"Přijel jsem se tě na něco zeptat," jemně jsem ji od sebe odtáhl. Sklonila hlavu a nervózně přešlápla. "Děje se něco?"
"Trudy, já…" Najednou jsem to prostě nedokázal vyklopit. Mé nácviky v letadle byly k ničemu. Sebejistota, která ve mně ještě zůstala, zmizela v nenávratnu.
"Liame," položila mi dlaň na tvář, při jejím doteku jsem se zachvěl. "Se mnou můžeš mluvit o čemkoli."
Konečně to ze mě vylétlo. "Pojď se mnou na rande!"
Trudy zbledla. "C-cože?"
"Pojď se mnou na rande…"
Několikrát zalapala po dechu. "T-to já… n-nemůžu."
Pro změnu jsem zbledl já. "A-aha," došlo mi. Já hlupák, proč mě to jen nenapadlo? Kam jsem dal rozum? Pociťoval jsem k ní náklonnost, ovšem to ještě neznamenalo, že musí to samé cítit ona ke mně. Liame, jsi totální ignorant. "Trudy, promiň. Nevím, co jsem si myslel…"
"Špatně jsi mě pochopil," opáčila naléhavě. "Neodmítám tě proto, že bych o rande nestála. Naopak, stojím o to jako o nic jiného." Objevila se jiskřička naděje. "Jenže to nejde."
Nic jsem nechápal. "Nerozumím ti."
Z koutku oka jí unikla jedna slza. Bez váhání jsem ji prstem setřel a pevně si k sobě Trudy přivinul. Další slova pronesla s obličejem zabořeným do mé mikiny, tudíž jsem musel hodně napínat sluch, abych ji slyšel. "Nehodím se do tvého života."
Skoro jako by mi do hrudi zabodla nůž. "Nemám snad já právo rozhodnout, kdo patří do mého života?"
"Liame, se mnou bys nemohl být dlouho."
"Kvůli tvé slepotě?" broukl jsem potichu. Při slově "slepota" sebou trochu trhla. Povzdechla si a nepatrně přikývla.
"Jsi výjimečný člověk, Trudy. Máš právo být šťastná a já bych si neskutečně přál, aby ses tak mohla cítit díky mně."
Napjala se. "Ale život se mnou není jednoduchý."
"Dej nám šanci!"
"Nejde to," upřela na mě nevidomý pohled.
Chápal jsem. Snažila se ochránit nás oba. Jak mě, tak sebe. Jenže mě to neskutečně ničilo. Záleželo mi na ní, dokonce víc, než bych nahlas přiznal.
"Jenže já tě mám rád," odhrnul jsem jí z tváře pramen vlasů.
"A já tebe, Liame," polkla. "Jenže ti teď nemůžu nabídnout nic jiného než přátelství…"
Hleděl jsem jí do tváře, zatímco se ve mně pralo několik protichůdných emocí. Přátelství… Aspoň budu mít možnost Trudy dokázat, co pro mě ve skutečnosti znamená.
"Hlavně když o tebe nepřijdu," šeptnul jsem a vtiskl jí na líc letmý polibek.
* * * *
Pokud si však myslíte, že je to konec příběhu, pletete se. Tento příběh se stále ještě píše.
Stali se z nás nejlepší přátelé a musím říct jedno: jsem do ní den ode dne zamilovaný víc a víc. Stále ještě tak úplně nevěří, že mi na ní opravdu záleží, ale já se vzdát nehodlám…
Láska bývá často slepá, je to jediný cit, který dokáže smazat lidské předsudky a odlišnosti. Já jsem toho jasným důkazem…

♫THE END♫
Autor: PETRA /kontakt najdete v menu =)/
Ani už nespočtu, kolik povídek jsem napsala. Je jich opravdu hodně. Už kolikrát jsem si chtěla dát "pauzu", ale nikdy mi to dlouho nevydrží. Miluju psaní, neskutečně moc. A jak vidno, pár lidem přináší radost, což mě neskutečně hřeje u srdce. DĚKUJI VÁM VŠEM!!! I těm, kterým se mé psaní třeba nelíbí... Sto lidí, sto různých chutí =)
PS: PROSÍM O JEDINÉ KLIKNUTÍ V ANKETĚ... DĚKUJI ♥
 


Anketa

Vzhledem k množství návštěv by mě opravdu potěšilo, kdyby všichni čtenáři klikli. Trvá to zlomek sekundy a mě to neskutečně potěší!!! =) Děkuji ♥

::click:: 100% (24)

Komentáře

1 Mikayla Mikayla | 12. června 2013 v 19:53 | Reagovat

neskutečný příběh a musím říct, že konec mě překvapil, že se nedali dohromady ale na jednu stranu to chápu,

2 [Adminka] [Adminka] | Web | 12. června 2013 v 19:55 | Reagovat

[1]: Děkuju =) Konec jsem nechala otevřený, abyste si sami mohli domyslet, jestli se z jejich přátelství vyvinulo něco víc ;o) =) P.

3 Cath x Cath x | 12. června 2013 v 20:15 | Reagovat

Peťulko, KONEC? Ty to ukončíš... Přátelstvím? :O On jen za ní přes moře! A to už je dost ! :D (pro mně)
Pokračování... A žádné né! -_-

4 [Adminka] [Adminka] | Web | 12. června 2013 v 20:19 | Reagovat

[3]: Na mně ten konec není, je na vás, čemu dáte přednost ;o) P.

5 Christie Christie | 12. června 2013 v 20:26 | Reagovat

Ty mě nepřestáváš překvapovat:))
Je to vážně dokonalý <3 :) Tvé povídky jsou prostě nejlepší, už se nemůžu dočkat, až napíšeš nějakou tu knížku :3 :)

6 Ell Ell | 12. června 2013 v 21:48 | Reagovat

Tahle část je ještě lepší než ta první. Normálně mě to dojalo a úplně odrovnalo. Já prostě nikdy nepochopím, jak je možné, že do toho dokážeš dát tolik emocí a pochopení. Já nevím jak to mám vysvětlit, ale je to úplně, jak kdyby se mi ta povídka zapisovala přímo do srdce. DOKONALÉ, NÁDHERNÉ, DOJEMNÉ <3!!!
Vždycky si myslím: "To není možné, lepší povídku už snad ani nemůže napsat" a pak příjde nějaká povídka jako je tahle a já si říkám: "aha dokonce může napsat 1000x lepší povídku, tak uvidíme čím mě zase překvapí příště" :))

7 Secret xxx Secret xxx | 13. června 2013 v 21:10 | Reagovat

dokonalé:)

8 Denisa Denisa | 9. července 2013 v 21:18 | Reagovat

oo :) nádherný príbeh!!! neverím, že skončil :/ je to vážne nádherné <3

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama