Miluji psaní příběhů a miluji 1D, tady bych to příležitostně ráda spojila dohromady. Jsi-li hater, můžeš záložku klidně zavřít, tady Ti pšenka nepokvete =P Díky všem, kteří sem zavítají a nějakou chvíli pobudou!
Trailer k blogovému románu "I wanna be with you"

Dívej se svým srdcem... /jednorázovka•LIAM/-1.část

9. června 2013 v 14:00 | P. |  Dívej se svým srdcem...
Na tomto příběhu jsem pracovala docela dlouho, a když jsem ho konečně dokončila, napadlo mě, že je možná škoda nechat ho schovaný v počítači. Ať už kvůli způsobu, jakým je psaný, nebo proto, že se liší... V povídkách člověk může vyjádřit, co ho trápí, může do toho vložit ten kousek sebe, o kterém třeba nikdo další neví. Z toho důvodu jsem se rozhodla napsat "Dívej se svým srdcem..." Jen bych vás všechny chtěla poprosit o shovívavost. Já vím, že blog.cz poskytuje určitou anonymitu, ale prosím, zdržte se jakýchkoli "hejtů", vulgarismů či něčeho podobného... Jsme přece lidi, ne ;o)
Modlím se, aby se vám příběh líbil, ačkoli se opravdu odlišuje... I takové FF by ale měly být ;o) Musela jsem ho rozdělit na dvě části, jelikož je povídka až příliš dlouhá ;o) Proto vás brzy čeká druhá část ♥
KRÁSNÉ POČTENÍ ♥ Za tu délku se omlouvám. Ale já neumím psát krátce =D
PS: Tuto FF by doporučili 3 ze 3 recenzentů =D =)


Už mě to vážně nebaví. Proč se toho v novinách a na internetu objevuje tolik? Proč?! Jako by se roztrhl pytel se stupidními fámami a pomluvami. Nějak mi dochází síla. Takhle jsem si svůj život nepředstavoval, opravdu ne. Nejhorší ovšem je, že neexistuje způsob, jak tomu uniknout. I kdybych se zbláznil, čas nevrátím…
"Liame!" vytrhl mě ze zamyšlení Zaynův hlas. Velmi pomalu jsem zvedl hlavu a spatřil svého kolegu, jak přede mnou nervózně přešlapuje. "Co se děje? Postrádáme tě na zkoušce! Brzy nám začíná tour!"
Beze slova jsem mu hodil několikery noviny, které se mi válely v klíně, a trpělivě čekal, dokud si články v nich nedá do souvislosti s mým duševním rozpoložením. Jen chvíli je zamračeným pohledem studoval, nakonec se mu ústa stáhla do vzteklé linky. "Co. To. Je."
Pokrčil jsem rameny. "Nechápu, kde na to přišli."
"Liam Payne není takový, za jakého ho náctileté fanynky považují!" začal teatrálně. Za ním vrzly dveře a do šatny vklouzl zbytek kluků, ovšem on si jich vůbec nevšiml. Pokračoval ve čtení. "Idol mnoha dívčích srdcí, Liam Payne z populárního boybandu One Direction, zřejmě není takový svatoušek, za jakého ho fanynky považují. Zdroj blízký jeho rodině prozradil, že Payne se v posledních měsících vůbec neukázal doma, a to ani tehdy, kdy ležel jeho strýc po těžkém infarktu v nemocnici."
"Tvůj strýček ležel v nemocnici?" nakukoval Niall Zaynovi zvědavě přes rameno. Vyskočil jsem na nohy. "Neležel, jasné? A v tom to právě je! Všechno tam," mávl jsem rukou, "jsou naprosté nesmysly! Lži a výmysly!"
"Liame, uklidni se," přešel ke mně Louis, dlaně zdvihnuté před sebou, jako by očekával útok. "Procházíme si tím dennodenně, proč tě to tentokrát tak vykolejilo?"
"Protože už je toho moc!" vykřikl jsem. Neměl jsem si to vylévat na svém kamarádovi, jenže mé uvažování v té chvíli halil jen vztek. "Žijeme v obrovské bulvární bublině. Je jedno, co uděláme, je jedno, jak se zachováme. Do povědomí se zapíšeme jen prostřednictvím toho, co vypustí ty… hyeny." Dýchal jsem přerývavě, všechno jsem vychrlil najednou. Muselo to ven. Hráz mého sebeovládání právě v té chvíli padla.
"A co s tím chceš dělat?" ozval se rozvážně Harry. Střelil jsem po něm zachmuřeným pohledem. "Asi potřebuju pauzu," zhroutil jsem se zpátky do křesla a složil tvář do dlaní. "Aspoň týden nebo dva někde mimo všechen tenhle humbuk. O samotě."
Ozvalo se vyděšené zalapání po dechu. Patřilo Niallovi. A ten jediný se také zmohl na nějakou reakci. "Odjet? Teď? Když má začít tour?"
"Do tour jsem zpátky," nadechl jsem se a zrak upřel do stropu. "Kluci, pochopte mě. Pokud si neudělám pauzu, nezvládnu to. A není lepší vypnout teď než uprostřed koncertní šňůry?"
Nehádali se se mnou. Měli dost vlastního rozumu na to, aby všechno pochopili. Možná by i oni sami uvítali chvilku klidu. Myslím, že jsme po tom prahli všichni stejným dílem.
* * * *
Mezi mnou a managementem tehdy proběhla první skutečná hádka. Zkoušeli argumenty typu "Máš tu své závazky, teď si prostě nemůžeš někam odletět!", ale já se nalomit nenechal. Jednou jsem se už rozhodl. A oni musí pochopit, že nejsme neúnavní roboti, nýbrž obyčejní lidé, kteří v zápřahu dlouho nevydrží.
Odcestoval jsem nakonec do Irska. Niall mi domluvil ubytování u svých vzdálených příbuzných ve městě jménem "Clara". Malebném místě obklopeném vysokými kopci, jezery, protkaném historií a nádhernou architekturou. Možná si říkáte, proč jsme s kluky nevyrazili společně… No, asi každý z nás potřeboval čas pro sebe. Odstup, samotu, prostor pro přemýšlení a uvažování.
Utajit tyto skutečnosti před světem nám dalo neuvěřitelnou práci, ani naše rodiny nesměly vědět přesně, kam se hodláme vydat. To bylo nejtěžší. Mlčet před těmi nejbližšími… Tudíž jsme se z Londýna rozjeli na všechny strany v naprosté anonymitě. Nebo jsme v to aspoň doufali.
"Ty budeš Liam Payne, že," vyšla mi v ústrety příjemná postarší žena, jakmile mě taxi jedno sobotní odpoledne vyklopilo před malým útulným hotýlkem. Den se pomalu chýlil k večeru, slunce zapadalo a stíny se prodlužovaly. Usmál jsem se a přijal její nabízenou ruku. "Ano, to jsem."
"Jmenuji se Laura Maurice, moc mě těší," kývla hlavou. "Měl jsi dobrou cestu?"
Vzpomínal jsem na zdlouhavý a nudný let a následnou cestu tmavě modrým vozem do tohoto malebného městečka. Přikývl jsem. "Všechno proběhlo v pořádku."
Tváří se jí mihla spokojenost. "To moc ráda slyším. Tak pojď, obloha se zatahuje, brzy začne pršet. Ale na to si zvykneš, tady prší většinu roku. Irsko je živá země."
Popadl jsem kufr a batoh a následoval ji do budovy.
Přivítala mě vůně domácí bábovky a polyfonie hlasů, vycházejících z jedné postranní místnosti. Jako by z mých ramen spadlo těžké břemeno. Uvolňoval jsem se, aniž bych si to pořádně uvědomoval.
Laura mě dovedla k vysoké leštěné recepci a pozorně se zahleděla do počítače.
"Doufám," promluvil jsem, "že vám má přítomnost tady nepřinese žádné problémy. Niall mi vlastně nic neobjasnil, jedno odpoledne prostě přišel s hotovou věcí. Prý mi zajistil dva týdny v klidu někde u svých příbuzných. Víc jsem z něj nevypáčil."
Žena se zasmála. "Jo, celý on. Už jako malý miloval překvapení. Tedy, ne jako on sám, spíš mu dělalo radost překvapovat ostatní."
Přikývl jsem. V tom se fakt nezměnil.
"Ano, tady to máme. Pokoj číslo 8, zde jsou klíče," podala mi lehký svazek, "vybal si a pak přijď do jídelny. Myslím, že cestu poznáš podle toho hluku."
S povděkem jsem sebral klíče a vydal se po starých dřevěných schodech do prvního patra. Podlahu v chodbě kryl orientální koberec, tlumil tak mé kroky. Na zdech visela směsice toho nejrůznějšího umění, jaké si jen dokážete představit, a já se tam ihned cítil jako doma. Žádný problém, vydržet tu dva týdny. Spíš naopak. Obával jsem se, že se mi odtamtud vůbec nebude chtít.
Pokoj mě, upřímně řečeno, velmi překvapil. Byl zařízený střídmě, vysoká dřevěná postel s nadýchanými polštáři, tmavě čalouněné křeslo v rohu a vedle něj nízký konferenční stolek. Shodil jsem svůj náklad na zem a přešel k oknu.
Zhluboka jsem se nadechl. Jsem tu. Mám dva týdny na to, abych si ujasnil, co se svým životem podniknu dál. A věděl jsem, že mě nečeká žádné lehké rozhodování.
Miloval jsem být součástí One Direction. Živit se zpěvem, věcí, jíž jsem od malička miloval. Potkávat tu spoustu neuvěřitelných lidí, tak rozdílných a rozmanitých… Nevěděl jsem, zda bych byl schopný se toho vzdát. Jenže na druhou stranu… Cesta k úspěchu nebyla, není a nebude lehká. Počítal jsem s tím, když jsem do X-Factoru šel a následně dostal nabídku stát se členem hudební kapely. Jenže koho by napadlo, že to skončí takhle… Nenávistné anonymní útoky jak na internetu, tak v novinách. Ponižování od lidí, kteří nás neznali. Jimž jsme nikdy neublížili, a to jen proto… Proč vlastně? Nevím, nikdy jsem to nechápal… A asi těžko někdy pochopím.
Neprahl jsem po tom využít Lauřiny nabídky a přidat se k ní a její rodině v jídelně. Nepřišlo mi to správné. Byl jsem pro ně prakticky cizí člověk… Rozhodl jsem se tedy vyrazit procházku po městě a využít prozatímního slušného počasí, než se silně rozprší. Jen jsem se modlil, abych na sebe zvládl nepřitahovat pozornost. Nechtěl jsem být členem toho nejpopulárnějšího boybandu na světě, toužil jsem chvíli žít jako obyčejný Liam Payne.
Natáhl jsem přes sebe černou mikinu a vydal se ze svého pokoje.
"Ale!" proťal ticho neznámý klučičí hlas, jakmile se má noha dotkla posledního schodu. "U nás v hotelu vážně bydlí Liam Payne!"
Trhnul jsem sebou. Kolik minut že se mi dařilo nevyčnívat?
K mému překvapení se zpoza rohu vynořil mladý chlapec, asi okolo 17 let, s kšiltovkou na hlavě a nízko spadlými džínsy. Zvesela se zubil a automaticky napřáhl ruku. "Jsem Alex Maurice."
"Jasně," potřásli jsme si pravicí, "Lauřin syn."
"Přesně tak. No, co tě k nám vlastně přivádí?"
Zahleděl jsem se do podlahy. "Odpočinek. Začalo toho být na mě moc."
"To chápu," opáčil, "kolikrát jsem si říkal, jak to asi všichni zvládáte. Niall nikdy nedal najevo jakékoli starosti, mohli jsme si to pouze domýšlet."
Odpovědi se ode mě nedočkal, proto pokračoval. "Tady se nemusíš ničeho bát, podle mě dokážeš bez problémů splynout s okolím!"
Náš rozhovor přerušilo zaskřípění dveří, jimiž se dovnitř protáhl nádherný černý labrador. S vrtícím ocasem si to namířil rovnou ke mně.
"Rito!" zvolal Alex. "Copak ty tu děláš?"
Rita mi bez okolků dřepla k nohám a opřela se o ně. Vesele jsem se pousmál. Že by nový kamarád? Sklonil jsem se a začal ji drbat za ušima.
"Netušil jsem, že máte psa," pronesl jsem, zatímco jsem se probíral její krátkou srstí.
"Ten je mé sestry. Za chvilku se tady jistě objeví."
Sestry? Tahle rodina mě nepřestávala překvapovat.
A skutečně to netrvalo dlouho. Brzy se k nám přidal další člověk.
"Rito? Jsi tu?" zaznělo zvenčí, a než jsem se nadál, práh překročila drobná černovlasá slečna, jejíž oči stínily sluneční brýle. Postoj jejího těla byl nejistý, váhavý, jako by podvědomě očekávala nějaký útok. "Tak Rito, to se nedělá!"
Vyčítavý tón toho tvora na podlaze vybičoval k reakci. Vyskočil na nohy a rozběhl se k ní. Dívka si k Ritě přiklekla a láskyplně ji objala.
Sledoval jsem tu scénu a na rty se mi dral jemný úsměv.
"Alexi, vím, že jsi tu," zamumlala najednou. Můj společník propukl v hlasitý smích. "Kdepak, sestřičko, tebe neoblafnu, co?"
Zamračil jsem se. Nějak mi nedocházelo, co se přede mnou odehrává.
"To se ti nepovede," zavrtěla hlavou. "Nejsi tu sám, viď?"
Zpanikařeně jsem pohlédl na Alexe. Očekával jsem nějaké vysvětlení, avšak on zřejmě usoudil, že nejlepší bude, pokud si na řešení přijdu sám. Jen pokrčil rameny a rozvážně pronesl: "Nejsem. Ale já ti nic nepovím, určitě jen prospěje, když si s naším hostem o samotě popovídáš." S tím se sebral a s tichým chechotem proklouzl dveřmi do postupujícího zářijového dne.
"Omlouvám se," ozvala se k mému překvapení Alexova sestra. "Zvykneš si, můj bratr ještě tak docela nedospěl." Ačkoli se snažila působit rozzlobeně, zachytil jsem v jejím hlase něžný podtón. Přese všechny sourozenecké hádky ho milovala. "Mimochodem, jsem Trudy."
"Ehm, Liam," odpověděl jsem nejistě, jelikož mi asi začínalo svítat. Naklonil jsem hlavu a pořádně si svou společnici prohlédl.
"Vím, na co právě myslíš, Liame," vytrhla mě z hloubání. "Přemýšlíš, jestli jsem slepá nebo ne." Cuknul jsem sebou. Takhle vyřčené to působilo hrozně… tvrdě. "Ušetřím ti námahu. Jsem slepá."
"Omlouvám se," šeptnul jsem, jelikož mi to prostě přišlo správné. "Nechtěl jsem působit nějak nevychovaně či hloupě, vážně promiň. Jen tak docela nevím…"
"…jak by ses měl chovat," doplnila. Chápavě se usmívala a já měl dojem, že ačkoli nevidí, dokáže dohlédnout až do nitra mé duše. "Ano, teď jsi to trefila přesně," zmohl jsem se na tichou odpověď. Nikdy předtím jsem se s takovým člověkem nesetkal. Sám jsem si nedovedl představit, že bych přišel o zrak. O nejdůležitější smysl, jakým člověk disponuje. A nyní? Cítil jsem se jako slon v porcelánu, doslovně, bez jakékoli nadsázky. Nevěděl jsem, kam uhnout pohledem, měl jsem tendenci zrak neustále klopit do podlahy.
"Oh, Trudy," vykoukl z místnosti po mé pravici Lauřin obličej, "koukám, že s Liamem ses už seznámila." Usmívala se, zřejmě si nedělala nejmenší starosti, že se její dcera ocitla s úplně cizím člověkem.
"Jo, Rita ho tady přepadla," odpověděla zvesela. A jako by ten chlupáč věděl, o kom se mluví, zabušil ocasem do země.
"Tak pojďte k nám," kývla na nás Laura, "máme zapečené brambory. A je toho spousta!"
Zavrtěl jsem hlavou. "Mockrát vám děkuji za pozvání, ale nějak… nemám hlad. Radši se trochu porozhlédnu po městě. Pomalu se stmívá, teď už snad nebude problém splynout s okolím." Mluvil jsem rozvážně a nejistě, vůbec jsem netušil, zda Trudy DOOPRAVDY ví, kdo se pod jejich střechou schovává. Jestli vůbec znala nějaké One Direction. Neumím to vysvětlit, ale modlil jsem se v negativní odpověď. Toužil jsem být obyčejným neznámým klukem, dostat se co nejdál od všeho toho humbuku. ŽÍT.
"Opravdu ne?" zesmutnila. "Jeden člověk navíc se ke stolu vejde. Jsi nejlepší kamarád našeho Nialla, jako bys patřil do rodiny."
Na rty mi vyšplhal přihlouplý úsměv. Ne, fakt nebudu mít problém zůstat čtrnáct dní. "Moc si toho cením. Snad příště."
"My se tu ještě potkáme, viď?" broukla Trudy, když jsem se chystal vyklouznout předními dveřmi do chladného večera. Obrátil jsem se k ní. Nečekala na mou odpověď, chytila Ritu za obojek a nechala se pomalu odvést do jídelny.
Myšlenkami stále u ní jsem se vydal po ulici do centra. Nebo alespoň směrem, kterým jsem střed města tušil. Kolik mohlo Trudy být? Odhadoval bych ji na takových šestnáct let. Strávil jsem v její přítomnosti sice jen okamžik, avšak hned mi došlo, že ona je jedním z nejsilnějších lidí, jaké jsem kdy potkal. Jak bych se choval já v jejím věku? Nezačal bych se litovat? Nestal by se ze mě uzlíček nervů? Ona tento problém zjevně neměla…
Zakotvil jsem u vysoké kašny na náměstí. Zahleděl jsem se na hladinu a sledoval, kterak se v ní zrcadlí západ slunce. Zhluboka jsem se nadechl čistého vzduchu. Nebyl tohle jistým způsobem útěk? Vždyť já z Londýna zbaběle uprchl, schoval se před svými problémy… To se mi nepodobá.
V životě každého člověka asi přijde chvíle, kdy se potřebuje stáhnout do vlastní ulity. Možná ta chvíle nastala právě teď.
Netuším, kolik bylo, když jsem se rozhodl vrátit do penzionu. Slunce dávno odpočívalo za horizontem, město se slilo v jeden velký stín. Strávil jsem v "Claře" jediný den a už jsem se cítil plný pozitivní energie. Po klucích a rodině se mi sice stýskalo, ale byl jsem rád, že jim svou neustále se měnící náladou nepřidělávám starosti.
Přední vchod dosud nikdo nezamkl, naštěstí. Potichu jsem vklouzl dovnitř a chtěl nepozorovaně zmizet do své ložnice. Jenže sotva se má noha ocitla na prvním schodě, zaslechl jsem divný zvuk. Tiché zoufalé vzlykání. Hrklo ve mně. Nikdy jsem na duchy nevěřil, ale tohle znělo jako z nějakého děsivého hororu.
Pořádně jsem se zaposlouchal. Ozývalo se to ze zahrady… Vzal jsem za kliku dveří na terasu, prošel jí na ztemnělou zahradu a rozhlédl se. Jistě. Na lavičce pod vzrostlým smrkem seděla v měsíčním světle Trudy. Rita jí ležela u nohou a upírala na svou majitelku nešťastný psí pohled. Nějak jsem netušil, co se ode mě očekává. Sice jsem pro ni byl prakticky cizí člověk, ale nedalo se to vydržet. Ten její pláč…
Bez dalšího přemýšlení jsem vykročil.
"Ehm," odkašlal jsem si. Trhla sebou a utřela si mokré tváře. Její černé brýle ležely bez povšimnutí vedle ní. "To jsem já, Liam." Bezva, lepší věta už mě napadnout nemohla? "Jsi v pořádku?"
"Jasně," popotáhla, ačkoli se její hlas pořád třásl přemírou emocí. "Nic mi není."
Nevěřil jsem jí. Vypadala jako hromádka neštěstí, slzy stékající po jejích lících mluvily za vše. Opatrně jsem se posadil vedle ní a opřel ruce o kolena. "Sedíš sama v zahradě, pláčeš a ramena se ti chvějí. Tak netvrď, že jsi v pořádku."
Mdle se pousmála. "Možná máš pravdu a já se necítím tak skvěle, jak se nám oběma snažím namluvit. Ale zvládnu to."
"Nechceš mi povědět, co se stalo?" naléhal jsem něžně. Nehodlal jsem z ní sice nic tahat násilím, ovšem sám jsem nejlépe věděl, jak důležité je pro člověka vypovídání. Když se může někomu svěřit.
K mému překvapení Trudy dál neprotestovala. Zajíkla se a zlomeným hlasem vychrlila: "Je toho na mě moc! Snažím se být silná a nedávat to najevo, jelikož rodina se mnou má už tak dost starostí. Ale někdy… Lidé se ke mně chovají hezky, snaží se být ohleduplní, ovšem občas bych nejradši křičela. Zacházejí se mnou jako s méněcennou, přitom bych se tolik chtěla cítit normálně! Přesto si dennodenně uvědomuji, že do společenství ostatních tak úplně nepatřím."

KONEC 1.ČÁSTI (DRUHÁ ČÁST SE OBJEVÍ BRZY =))

Autor: PETRA
-necháte mi komentář? Nebo aspoň klik v anketě? ;o) Já vím, že nejsem kdovíjaký přeborník v psaní, ale strašně mě to baví. A ukázalo se, že to baví i některé z vás, což je ta největší odměna =) Za vše vám moc děkuji, opravdu ♥ Kdyby mě chtěl někdo zkontaktovat, odkaz najde v menu =)

>>PROSÍM PROSÍM, KDYŽ UŽ SI PŘÍBĚH PŘEČTETE, NECHTE MI HODNOCENÍ, KOMENT NEBO KLIKNUTÍ V ANKETĚ. VŽDYCKY MĚ MRZÍ, KDYŽ VIDÍM 15 LIDÍ ONLINE, ALE MÁLOKDO NECHÁ NĚCO, PODLE ČEHO BYCH POZNALA, ZDA SE MU PŘÍBĚH LÍBIL. TO SI PAK ŘEKNU, ZDA MÁ VŮBEC CENU POKRAČOVAT. KAŽDÉHO AUTORA POTĚŠÍ NĚJAKÁ REAKCE, PROSÍM, TOLIK ČASU TO PŘECE NESTOJÍ ;o)<<
 


Anketa

Mám první část přečtenou =)

_click_ 100% (20)

Komentáře

1 Petule Petule | 9. června 2013 v 14:36 | Reagovat

Petí jako vždy skvělý! :3 Opět si přivedla něco jiného "k životu".... prostě úžasné :) x dej další díl co nejdřív prosím :D ;)

2 Christie Christie | 9. června 2013 v 14:36 | Reagovat

WOW :O to je vážně dokonalý :3 už se nemůžu dočkat na 2. díl :))
Máš ty nejdokonalejší povídky na světě :))

3 Mikayla Mikayla | 9. června 2013 v 14:38 | Reagovat

neskutečný příběh a něco mi říká, že se ti dva víc sblíží, těším se na druhou část a doufám, že je stejně dlouhá jak tato :)

4 Lucy Lucy | 9. června 2013 v 16:59 | Reagovat

Došla mi slova.. Netuším ,co na to mám říct! Je to úžasný! Né.. Je to víc, než úžasný! :))Já už chci 2. část!! :))

5 Ell Ell | 9. června 2013 v 20:02 | Reagovat

DOKONALÉ, NÁDHERNÉ!! Úplně jsem se do toho vžila, každý asi někdy, tak přemýšlí nad životem, nad svými chybami, i já. Je úžasné, jak umíš lidem dát těmi povídkami pochopení, dobrou náladu a tak <3 <3 <3. Prosím, dej co nejdřív další!

6 Kdo asi Kdo asi | 9. června 2013 v 20:02 | Reagovat

Hele jako nestezuj si!

7 Kdo asi Kdo asi | 9. června 2013 v 20:02 | Reagovat

Je to uzasne!!!!

8 Kdo asi Kdo asi | 9. června 2013 v 20:03 | Reagovat

Nic lepsiho jsem jeste necetla!

9 Kdo asi Kdo asi | 9. června 2013 v 20:03 | Reagovat

Poutave!

10 Kdo asi Kdo asi | 9. června 2013 v 20:03 | Reagovat

Fenomenalni!

11 Kdo asi Kdo asi | 9. června 2013 v 20:04 | Reagovat

Nic me nenapada tak reknu jenom super truper!!

12 Kdo asi Kdo asi | 9. června 2013 v 20:04 | Reagovat

Napadite!

13 Kdo asi Kdo asi | 9. června 2013 v 20:04 | Reagovat

Inspirujici

14 Kdo asi Kdo asi | 9. června 2013 v 20:05 | Reagovat

Krasne

15 Kdo asi Kdo asi | 9. června 2013 v 20:05 | Reagovat

Vyjmecne!

16 Kdo asi Kdo asi | 9. června 2013 v 20:06 | Reagovat

Nenapada me vice superlativ! Ale pockej si! :D

17 Kdo asi Kdo asi | 9. června 2013 v 20:07 | Reagovat

Bajecne!

18 Kdo asi Kdo asi | 9. června 2013 v 20:07 | Reagovat

Vazne mi dochazi napady :D

19 Kdo asi Kdo asi | 9. června 2013 v 20:12 | Reagovat

Ohromne!

20 Kdo asi Kdo asi | 9. června 2013 v 20:12 | Reagovat

Kdo by rekl ze je tolik superlativ co :D

21 Kdo asi Kdo asi | 9. června 2013 v 20:14 | Reagovat

Perfektni!

22 Kdo asi Kdo asi | 9. června 2013 v 20:14 | Reagovat

Dokonale!

23 Džouhý ^^ Džouhý ^^ | 9. června 2013 v 22:37 | Reagovat

Nejdokonalejší FF co jsem kdy četla ^^

24 Lizzie Lizzie | 10. června 2013 v 22:33 | Reagovat

Zezačátku, když jsem to začala číst, se mi to nezdálo nikterak originální, přeci jen, takových ff, kde už kluci mají pokrk své slávy, je docela hodně, avšak když jsi do toho zapojila Trudy, okamžitě jsem změnila svůj názor. Miluji, jak se Liam upejpá svými problémy, ale přitom ani netuší, že jsou tady lidé, kteří těch problému mají omnoho více než on, a zrovna Trudy je jedním z nich. A ten konec je úplně asdfghjkl.
Zbožňuji to, nemůžu se dočkat druhé části. :33

25 ♥ NIKOLKA ♥ ♥ NIKOLKA ♥ | 11. června 2013 v 16:36 | Reagovat

! :) dokonalé <3 další část! xoxo

26 Cath x Cath x | 12. června 2013 v 16:25 | Reagovat

Jelikož je Liam můj miláček... Tohle je tak uvěřitelné... Je to ťunťa :'3 Už se těším na pokráčko Petí !:3

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama